|
Chlebíček s majonézou - 16. pokračování
„Nepovídejte…“ vydechla Oliva. Chatařka na důraz svých slov plácla dlaní do stolu, až dortové drobečky na tácku poskočily. „V pátek jste tady byla, dámo… To jste viděla, jak Kábrlky kupovaly chlebíčky. Pak odjely s vozíkem. Jenomže za čas se Svatava vrátila k pultu. A zase honem pryč. Když odběhla, tady jsem taky skončila. Vyšla jsem si procházkou k řece. Na pobřežní cestě uprostřed lesa na mě vybafnul ten člověk. Celej rozčilenej, a prej ať běžím do hotelu volat policii. Že mám říct, že v řece u břehu leží zavražděná ženská…“ „Snad utopená?“ přerušila ji Oliva. „Řekl zavražděná, to si pamatuju dobře,“ tvrdila chatařka. „On že se vrátí k řece, a bude tu zavražděnou osobu hlídat. Nevím tedy, proč.“ Chatařka se odmlčela, rovnala si vzpomínky. „Ale vy jste pro policii neběžela,“ pomáhala jí Oliva. „Řekla jsem mu: utíkejte si tam sám, člověče, a odehnala jsem ho. Prosím vás, copak jsem hloupá, abych takovému pro legraci nalítla? Vždyť by doběhl do hotelu třikrát rychleji než já! Kdyby se mnou nemluvil a sám běžel k telefonu, byl by už dávno zpátky, a mohl si tu svoji zavražděnou Kábrlku hlídat.“ Na chvilku zmlkla a típla cigaretu do popelníku. Ještě se tam vešla. „Čtu knížky,“ znovu začala. „Detektivky. První podezřelý je ten, kdo tu zavražděnou najde. Druhý na řadě je někdo z rodiny. V tomhle jsem dost sečtělá. Mám důkaz, že ten chlap je ten první případ. Víte, jak jsem na to přišla?“ „Ne. To nevím.“ Chatařka se naklonila blíž. „Protože jsem průsekem cesty zahlídla, jak o kus dál lanaří nějaké rekreanty. Ti ho poslechli, a hnali se k lázním.“ „A ten chlap? Kam potom šel? Na břeh řeky, tam co se stala ta vražda?“ „To nevím. Ztratil se mi v lese.“ „Víte jak vypadal?“ zeptala se Oliva. Teď už trochu na svědkyni tlačila, ale snad dobře odhadla její rozpoložení. Tedy, že je ochotná odpovídat na otázky. „Jak vypadal,“ zamyslela se chatařka. „No, jako lázeňský. Jako host z hotelů.“ „Pamatujete si, co měl na sobě? Stáří? A barvu vlasů?“ Chatařka už neměla v ruce cigaretu, a tudíž ztratila náladu. Nastal zlom. „Helejte, dámo, to už stačí. Jdu domů.“ Trochu ztěžka vstala, sesbírala sklenici s lógrem, aby ji vrátila do stánku na pult s použitým nádobím, k tomu shrábla tácek, aby ho odložila do koše u terasového plůtku, a hotovila se k odchodu. Ještě Olivu vyzvala: „Zastavte se někdy v mojí chatě na kafe! Kočičky si s vaším psiskem pěkně pohrajou. Můžete si odnést kotě. Nebo dvě.“ Oliva se lehce zachvěla, a nebylo to zimou. Také Vacínek se pod židlí nepokojně zavrtěl. Ale věřil, že k návštěvě kočičího doupěte v osadě Říční lázně II nikdy nedojde. Blížilo se poledne. Dřevěné stupně na terasu nepřestávaly skřípat, jak po nich přicházeli rodinky výletníků k nedělnímu obědu. U výdejního okna se tvořila fronta, a vzadu mezi hrnci prokmitávala bílá zástěra kuchařky. Skoro současně s odchodem milovnice koček se ke stolu připotácel přítel Mrázek, zvaný Mrazík. Táhnul za sebou poloprázdný pytel na odpadky. Zjevně mu nebylo dobře. Tváře pobledlé, oči zarudlé. Nezřetelně pozdravil Olivu a sebral plný popelník, aby ho vysypal do pytle. Pár drobečků, co chatařce popadaly s tácku, smetl dlaní se stolu. Očividně prováděl úklid před vydáváním nedělních obědů. Oliva se soucitně zeptala: „Je vám špatně?“ Mrazík zavrtěl hlavou. „Už je to lepší. Koukněte, jak vypadám, a to jsem si jen připíjel se šerifama na zdraví. Zato chlapi od vás z osady,“ vyrazil ze sebe, „to je třída! Kdepak já. V noci, když se všechno vypilo a prodával jsem jenom sladké likéry, se vaši seřadili do šiku, pochodovali potmě lesem nahoru na kopec a zpívali Askalonu. To jsem ještě nezažil. Dáte si, madam, něco k obědu?“ Oliva se vzpamatovala. Vstala a natáhla se pro lodenovou brašnu. „Teď nemohu. Nechala jsem věci na vodáckém tábořišti a musím vrátit klíče od chatky.“ Vacínek odcházel z Lesního baru nerad. Obvykle radostně poskakoval po dřevěných stupních na cestu, ale tentokrát scházel dolů uraženě. Nedostal párek v rohlíku! Jediné, co ho utěšovalo, bylo vymizení vůně kočičího žrádla.
|
