zpět

U k á z k a    t e x t u

 

 

Oliva zavírala kličku vařiče, když se v chatě objevil cizí tlustý hoch. Nenamáhal se klepat nebo dát najevo svůj příchod - venku to zadupalo, tlustý hoch rozrazil dveře První hlídky, vrazil kulatou holou hlavu dovnitř a zahalekal:

„Jste tady? Je tu někdo? Co? Přišla návštěva!“

Olivin strážce a ochránce Vacínek, oficiálně Watson, malý celobílý krátkosrstý Jack Rusell teriér, provlhlý a s čerstvě od bláta otřenými packami trucovitě odpočíval na palandě a nenamáhal se paní varovat štěkotem. Když cizinec vrazil do chaty, jen pozvedl hlavičku. Tím dal najevo, že vetřelce nepovažuje za sobě rovného, natož za nějakou hrozbu. Oba dva, paní a její psík, nevydali hlásku ani štěku. Prostě jen z vetřelce nespustili oči.

Tlustý hoch byl i přes studené počasí navlečen do trika s potiskem jistého známého pivovaru, a kolem silných stehen mu plandaly neslušivě pruhované bermudy. Holá lýtka měl zrudlá chladem. Přes rameno vlekl spacák nacpaný ve vaku, ováleném podlahami různých dopravních prostředků, a v ruce nesl naditou igelitku z obchodu levných nákupů. Igelitka možná obsahovala zubní kartáček, možná mýdlo a ručník, ale nebuďme optimisty až příliš. Navzdory sociálně zanedbanému vzhledu se hoch snažil na Olivu zapůsobit světácky.

„Tak, jaképak to tu máte?“ prohodil s drzostí vlastní nevychovanému mládí a prošel se po chatě, aby bez okolků usedl za stůl na starožitně vyhlížející židli, s tenoučkými nožkami a opěradlem zdobeným ručně vyřezávanými mysliveckými motivy.

„Vy jezdíte na chatu sama? Žádnej mužskej? Nemračte se na mě. Vypadáte jako hodná paní. Tak já vám dovolím, abyste se o mě starala. Každá ženská se musí starat o nějakýho chlapa. Ten pes vám mužskýho nenahradí. Na to jsem tu já. Co bude k večeři?“

Po těchto drzých slovech se vetřelec ležérně zhoupnul dozadu, aby viděl, jak se majitelka chaty na lukrativní nabídku zatváří. Ležérní zhoupnutí způsobilo první výkřik.

Doc. PhDr. Ivo Jeřábek, Csc, sestupoval od chaty Oklahoma klikatou pěšinkou po svahu dolů k První hlídce. Poprchávalo, a tak si přes hlavu přehodil pláštěnku se žlutými medvídky, kterou u něho zapomněla třetí manželka (ta studentka). Chladné počasí nedonutilo docenta odložit foglarovsky krátké kalhoty nad kolena se skautským opaskem, jen místo tradičních měkkých polobotek s lyžařskými ponožkami (ochranou proti všudepřítomnému chlumskému písku) obul gumáky. Jeřábek uslyšel první výkřik, vzápětí řinčení plechové nádoby, a další výkřik. Docentův opatrný sestup v gumácích se změnil v opatrné skoky, i tak na Jeřábkův věk příliš odvážné. Když docent dorazil na plácek před První hlídkou, spatřil cizího tlustého hocha, jak visí přes zábradlí hlavou dolů a zvrací do údolí. Na prahu chaty stála Oliva Foglová s prázdným hrnkem na kávu, u jejích nohou způsobně seděl Vacínek, a oba měli, což bylo zvláštní, stejný výraz mírně zlomyslné pobavenosti. Oliva ve tváři kultivované dámy před padesátkou, a Vacínek v roztomilém bílém psím čumáku.

„Co se tu děje?“ otázal se Jeřábek a odhodil pláštěnku, čímž odhalil běžně rozcuchaný vzhled šedivě vlasatého a vousatého mága. Zadíval se do chvějících se zad cizího tlustého hocha pohledem svých zářivě krásných očí, připomínajících oči dobrotivých pohádkových bytostí.

Tlustý hoch přestal zvracet, zhroutil se na zem mezi kořeny pod  pokroucenou borovicí, držel se za žaludek a sténal:

„Ta paní mě asi zmlátila.“

„Paní sousedka že vás zmlátila, studente?“ divil se Jeřábek. „To se mýlíte. Copak ona je nějaká…hm…kung-fu?“

„Dostal jsem ránu do žaludku,“ sténal tlustý hoch.

„Úder na solar plexus,“ pokýval hlavou Jeřábek. „Není divu, studente, že je vám špatně. Možná jste si nevšiml, ale krvácíte. Máte rozbitý nos, a teče vám krev na oblečení. Jakpak k tomu vývoji došlo?“

Otázku Jeřábek pronesl k Olivě, zatímco tlustý hoch si hřbetem ruky roztíral krev po obličeji. Oliva odstoupila ode dveří chaty a pokynula docentovi, aby šel dovnitř. Vacínek vběhl první. Na prkenné podlaze Jeřábek spatřil rozpadlou starožitnou židli, ručně tkaný slovenský kobereček shrnutý ke stolu, a Vacínkovu nerezovou mističku na vodu převrhnutou a odkopnutou ke dveřím. Vacínek stál nad nepořádkem rozkročen na bílých nožkách a zamračeně hleděl na Jeřábka, copak tomu pan soused říká. Pan soused kroutil hlavou. Oliva řekla:

„Právě jsem přišla z Poříčí. Byla jsem na schůzce s nějakým čarodějem, chtěla jsem uvařit kávu a přitopit, aby se chata pro Vacínka ohřála, a najednou se mi dovnitř dere cizí kluk, chová se tu jako doma, a houpal se na židli po dědečkovi.“

„Houpat se na starožitné židli s jeho hmotností? To má nedostatečnou z matematiky, že si nespočítal, jak to dopadne?“

„Spadl zády na podlahu, praštil se o palandu do hlavy, a když se chtěl zvednout na nohy, narazil čelem na stůl. Znovu se pokusil vstát, šlápl Vacínkovi do misky, sjel po ní až ke dveřím, tam zakopnul o práh, a ten pohyb ho vyhodil z chaty. Narazil břichem na roh venkovního stolu a začal zvracet.“

„Škoda, že to nemáš na videu, měl bych se v zimě čím bavit.“

Vyšli znovu před chatu.

Jeřábek se zeptal:

„Kde se tu vzalo něco tak neštastného?“

„Já jsem přišel od vlaku,“ odpověděl tlustý hoch a v hrůze hleděl na svou dlaň s rozmazanou krví.

 
 

 zpět