|
Píšeme povídky |
|
Obrazy a myšlenky - co s tím? Přijdeme do knihkupectví, v regálech stojí řady různých knih, řazených podle žánru, autora, nebo nakladatele, ale chybí jedno řazení více potřebné - podle způsobu čtení. Jsou dva druhy způsobu čtení: - myšlenkový - čtenář vnímá text jako sled přemýšlení hlavního hrdiny, případně někoho jiného, a přemýšlí spolu s autorem (např. dílo Bohumila Hrabala) - obrazový - čtenář vnímá text jako film v obrazech, které mu představivost podle čteného textu promítá v hlavě (např. Karel May) Začínající povídkář by měl vědět, do které skupiny patří a poslušně ji přijmout hned na počátku své tvorby (není možné patřit do obou, čtenář by takovou výstřednost netrpěl). Jsou žánry, které přímo vyžadují obrazové psaní: - literatura akční a dobrodružná - červená knihovna - detektivky V těchto žánrech čtenáři potřebují vědět, jak vypadá hotel, v němž našli zavražděnou lehkou dívku. Nebo jak luxusně vyhlíží vila u moře, kam pohledný továrník odváží svou vyvolenou. Nebo jak vyhlíží divočina, v níž pistolník projíždí na koni ke vzdálenému ranči. Potřebují to vědět, aby mohli do obrazu zapojit sami sebe... což je účel takového žánru.
Ukázky z knih pro lepší názornost
Myšlenkové čtení:
"Navlečená do beraního kožichu bloumám se svým milým mužem po prosincové Paříži, zájezd jsem nám koupila k jeho narozeninám. Kožich, styl bárišňa, jsem kdysi záviděla bohatým řeznicím, později jej zakoupila za pouhou tisícovku v bazaru. Je vhodný na cestování po Sibiři, na výlet za polární kruh. Sněhová vánice zaslepuje oči, bičuje nás ledový vítr. Jindřich trpí vášní pro umění, navíc je v galeriích teplo, přemisťujeme se tedy od jedné k druhé. Nechávám tu těžkou mrtvou ovci v šatnách, šatnářky se s ní vlečou, táhnou ji na ramínko. A pak pasu hlavně po Snídani, ten obraz mi dávno učaroval a originál jsem přitom zatím neshlédla... Konečně stojím před hřejivým obrazem, dnes ovšem ideologicky zavrhovaným. Dva oblečení muži tu sedí na trávníku s nahatou, další dáma se za nimi cáchá v lesním rybníčku jen ve spodní košilce. Pánové na akt neciví, snad jsou zaujati rozhovorem, žena, asi grizeta, se cítí pohodlně, nejspíš se svlékla pro radost malíře z kontrastu barev, její světlé tělo vyniká na pozadí tmavého saka a lesní tišiny. Snídaně v trávě od Maneta má dnes ovšem nepřítelkyně, je jistými znepokojivými bojovnicemi vnímána jako ponížení žen. Tyhle baby jsou zhnusené vábivou tělesností a naznačenou smyslností, nesnášejí, když se rozkošnice vydávají mužským očím všanc, hodlají bránit jejich důstojnost proti jejich i naší vůli. Stojím před oblíbeným obrazem dlouho, oblažuje radostí z poklidné chvíle i úsměvnou provokací, připomíná Reverdyho verše: Život je prostý, veselý Slunce se line s tichým cinkáním..." Věra Nosková "Ať si holky popláčou"
Obrazové čtení:
"Několikrát sirka škrtne, několikrát zasvitne fosforový dým, zase škrtnutí, dřívko prasklo, člověk zabručí. Nové škrtání, konečně zavíří plamínek a rozlije se přes postavu košilatou. Plamínek se opět zamrkal, ale kostnatá stará ruka přiložila jej již ku sklenici vodou a olejem naplněné, na jejímž povrchu plave černý knůtek v korku. Na knůtku to zasvitlo jako malá hvězdička. Sirka odletěla na zem, hvězdička se znenáhla zvětšuje. Nad ní stojí košilatá postava, stará ženská, zívajíc a mnouc sobě prospalé oči. Postava stojí u stolku, přiléhajícího k jakés tmavě natřené dřevěné stěně, jež celou místnost dělí na dvě části. Až za stěnu síla lampičky nestačí, vidíme jen jednu část místnosti – Čich náš ale nemýlil se, jsme v skladišti hokynářském. Patrno, že tu jediné místnosti užito za byt i krám. Krám ten jest po hokynářsku zásoben dosti bohatě, pytlů rozestaveno hojně se zbožím prostým, nad pytli pnou se plné košíky a ošatky, se stěn visí pletence a chumáče. Žena se zachvěla nočním chladem, vzala lampičku se stolu a postavila ji na pudl, na němž plno krajáčů s máslem a nad nímž houpají se váhy a pletence česneku i cibule. Usedla za pudl, schoulila nohy až k bradě a vyndala ze šuplete škatuli naplněnou nitěmi, nůžkami i jiným haraburdím. Vyndala nitě i ostatky a dostala se konečně na dno škatule, kde byly papíry a knihy. Papírů ciframi vesměs pokrytých sobě nevšímala, vzala jednu z knih a rozevřela. Byl to snář, tak zvaný „velký―. Zabrala se upřímně v obracení listů, pak čtla, pozivovala si a zase čtla." Jan Neruda - "Povídky malostranské"
|
