|
Píšeme povídky |
|
Když chybějí informace "Ležela na posteli a zírala na strop. Tohle neměla dělat. Tak daleko to nemělo dojít. Kdyby víc přemýšlela, kdyby se víc snažila! Ale nakonec skončila s ponurými myšlenkami tady na posteli. Za oknem se probouzelo ráno." Tahle ukázka míří k nehezkému zvyku, kterým oplývají mnozí autoři. Sami dobře vědí o co jde, mají příběh jako na dlani, dávno promysleli, jak se kdo jmenuje a jaký žije literární život, ale před čtenářem to tutlají. Čtenář čte text bez informací, a neví vůbec nic. Říká se, že tenhle postup probudí větší zájem. Že se čtenář s chutí začte do textu a nepřestane, dokud z povídky nějaké informace nevypadnou... Ale co kdyby hned od začátku věděl, kdo je ta ženská na posteli a kde se nachází? Například, kdyby text vypadal takhle: "Bláznivá ženská zvaná Růžena ležela na bílé nemocniční posteli v obvazech a sádře, a zkoumavě zírala do stropu. Nebylo na něm nic zajímavého, kromě neustále promítané myšlenky, že pokus zastavit jedoucí vlak holou dlaní byl nesmysl. Tohle neměla dělat. Tak daleko to nemělo dojít. Kdyby víc přemýšlela, kdyby se víc snažila! Místo natažené ruky mohla lokomotivě nastavit do cesty třeba dlouhý klacek. To by strojvůdce tak neječel... Ponuré myšlenky bloudily v kolejích, představy viděly pádit osobní vlaky a jeden nákladní, a Růženě nebylo dobře. Navíc dnes slavila narozeniny. Zastavení vlaku holou rukou mělo odstartovat bujné oslavy. Za oknem se probouzelo ráno. Za chvíli se dostaví manžel Lukáš, sedne na židli u postele a začne vypočítávat souvislost mezi rychlostí vlaku a silou úderu do natažené paže, kde zjevně došlo k chybě. Že jsem na ty koleje lezla, zasténala Růžena. Otevřely se dveře na chodbu, objevila se v nich sestra a uvedla první návštěvu. Nebyl to manžel Lukáš s výpočtem, že člověk je schopen hrdým vzdorem svalů zastavit jedoucí lokomotivu. Byl to starší muž, krásný a statný, jací bývají v reklamách na vstupenky do rehabilitačních bazénů. Vypadá jako šéf kaskadérů, napadlo Růženu."
|
