|
Příběh zapomenuté povídky |
|
Povídka moje nejmilejší je "Příběh potlachu, který se nekonal". Jediná povídka, do které jsem použila osobní zážitky. Žádná jiná si takového luxusu neužila. Bylo to v roce 1967, kdy jsem měla tu čest odjezdit několik vandrů s legendární T.O. Otroci vzpomínek. Jedinečné vandry, jedinečný trampský styl této osady. V povídce je zachycena noční pouť Otroků z hospody (zřejmě v Halounech) na osadní camp na Pišťáku. Předobrazem postavy s přezdívkou Kotel, která leze po skalisku vzhůru a zpívá Askalonu, je Čajda. Ten, který prohlásil "Tramp musí bejt pronásledovanej, jinak to nemá cenu". Kterážto pravda by měla platit dodneška. Nebo hlásal i kdysi dodržovanou myšlenku, že "tramp, když vleze do lesa, už ho nikdo nesmí vidět". Povídka "Příběh potlachu, který se nekonal" měla nezvyklou grafiku. První sloupec udával hodinu, ve které se ta či ona příhoda udála. Na první pohled to vypadá jako divná zbytečnost, ale povídce to dodalo údernost hlavně v těch momentech, kdy bylo třeba zdůraznit, že z hospody se šlo pozdě v noci a na campu se vstávalo pozdě v poledne, kdy bylo třeba vylézt ze spacáků a odkráčet na dráhu. Povídka spatřila světlo světa o deset let později, kdy v roce 1977 slavila úspěchy. Dokonce se natolik líbila Houlovi, že ji zařadil do Dýmu. V současnosti je povídka "Příběh potlachu, který se nekonal" odsouzena k zapomenutí. Moderní blahobytný tramping už nemá pochopení pro jednoduchou hospodskou radost ze života, vykvetlou z romantiky Divokého Západu a proletářských poměrů dělnických učňů. Jeden čtenář dokonce v komentáři na Folktime poznamenal, že "vůbec neví, co tím chtěla autorka říct." Jiný čtenář mu na to odpověděl, že v tom případě je tupý paďour... Dvě stránky Dýmu s povídkou "Příběh potlachu, který se nekonal"
T.O. Otroci vzpomínek v roce 1967. Čajda vpravo dole.
|
