Bez domovenky

Nad členstvím kamaráda Džulajdy v trampské osadě "Strážci skal" se začala stahovat bouřlivá mračna. Osadě docházela trpělivost, ucho od džbánu hrozilo utržením, a oblíbený osadník začal sklízet vlastní sazenice.

    “Ať jedeme, kam jedeme, hned zapadne do hospody,” zlobil se onehdy šerif Klika. “A dělá trampingu ostudu – pokoušel se platit pivo camrátkama!”

   “Džulajda vandruje od výčepu do spacáku a naopak,” přisadil si další osadník.“ Neumí rozdělat oheň a Vlajku taky neumí celou.”

    Osadníci svorně odsoudili Džulajdovo pojetí trampingu, kromě osadnice Dešťové Kapky, která si zrovna pročesávala dlouhé tmavé vlasy, takže nevnímala co se děje, a kromě pacifisty Péti, který se zrovna snažil přemluvit kocourka Macka, aby zapomněl nezdvořilá slova, jimiž Džulajda obohatil jeho prostinkou slovní zásobu. 

    “Měli jsme ho zabít hned, když získal členství v osadě,” prohlásila drsná osadnice Rybí Žábra. A dodala s významným gestem, že se to dá ještě napravit.

    “Džulajda je náš kamarád a věrný člen osady,” rozhodl šerif Klika, “a to i přes vážné prohřešky proti čistým ideálům trampingu. Jako výraz  kamarádské důvěry navrhuju svěřit Džulajdovi znovu pro tento rok psaní osadní kroniky.  Takové pověření ho potěší    donutí ho nad sebou přemýšlet.”

    “Ať do ní nelepí pivní tácky jako minule,” houkla Rybí Žábra. “Nebo ho zabiju.”

           o o o

Přiblížil se čas podzimního potlachu. Současně s přípravou dřeva se tradičně obnovuje osadní slib, aby se pracovní brigády zúčastnili všichni a nikdo se nevymlouval. Když tedy v tichém soumraku předpotlachové soboty byla dokončena úprava tlachoviště a připravená hranice byla rozebrána a uschována před deštěm a všetečnými špagátníky, shromáždili se členové T.O. "Strážci skal" u Skály Osadních Slibů, aby slavnostně utvrdili své kamarádství.

    “Přednesu slib osadě, a vy všichni pak řeknete SLIBUJI NA SVOU TRAMPSKOU ČEST,” řekl pohnutě šerif. “Tak začneme – JÁ, JAKO TRAMP, SLIBUJI VĚRNOST OSADĚ STRÁŽCI SKAL ... “

     V tu chvíli šerifa něco zatahalo vzadu  za  maskáč. Šerif se otočil, pohlédl dolů a uviděl kocourka Macka a psíka Hafíka, jak se domáhají jeho pozornosti.

    “Co rušíte?” zeptal se nevrle.

    “To nám nařídil Džulajda!” bránil se Hafík. “Máš přestat blábolit, abysme mohli jít  do hospody. Džulajda nám chce ukázat, jak se dělají bábovičky z pivní pěny.”

    Osadníci začali reptat a dožadovat se Džulajdova lynče za narušení obřadu, ale šerif je uklidnil a chystal se dokončit svou řeč. Jenomže ji v ten moment zapomněl.

    “Kde je kronika?” otázal se. “Musím přečíst slib věrnosti z kroniky. V tom rozčilení si už nevzpomenu, jak je to dál.”

    Džulajda, který se mezitím schovával za zády Dešťové Kapky a pokoušel se jí na dlouhých vlasech vykouzlit roztomilé cůpky, vystoupil před kamarády a pronesl:

    “Ještě včera večer, když jsem byl v hospodě U  Ztracené Ponožky, tak jsem měl kroniku v usárně. Ale pak nevím. Asi jsem ji ztratil, když jsem šel potmě roklema.”

    “Počkej,“ vyděsil se šerif, “chceš říct, že kroniku NEMÁŠ? Že se někde válí v mokrým listí, lezou po ní slizcí šneci, a může na ni kdokoli šlápnout? Nebo snad dokonce sebrat špagátníci a ČÍST?”

     “Přesně to chci říct,” souhlasil Džulajda. “Nemá cenu ji hledat. Stejně se nepamatuju, kudy jsem šel.”

     “V kronice byly moje jediný fotky z Rumunska!” zakvílel jeden osadník.

     “Já jsem tam nalepil svý nejlepší pivní tácky a nestěžuju si,” opáčil Džulajda.

     Šerif zoufale zalomil rukama.

     “Řekni mi, kamaráde,” zvolal k Džulajdovi, “copak takhle nezodpovědně si počíná tramp?”

     Džulajda se hrdě postavil, jiskrným zrakem přejel památnou skalní stěnu, celý camp, přírodu i kamarády, a pronesl osudnou větu:

     “Jakej tramp, šerife? Já jsem především čundrák, vole.”

     “A ven!” zavřeštěla osada a Rybí Žábra hmátla po noži.

     Události dostaly spád.

     Džulajda odevzdal domovenku, srdečně se rozloučil s bývalými kamarády (Žábru obešel obloukem), nahodil na záda nepořádně sbalenou usárnu, a s písní vandrák je na světě sám a sám vykročil do ztemnělých skal. Osada spokojeně vydechla.

    Šerif pokračoval v proslovu, ale Hafík s Mackem ho neposlouchali. Řešili důležité otázky. Například – přežije Džulajda noc v lese, když neumí rozdělat oheň? Ujme se Džulajdy cizí osada, když nezná trampskou hymnu?

     Péťa na vyloučeného osadníka nemyslel. Snivě zíral na šerifovu mužnou tvář a myslel na Marušku. Těšil se, že Maruška dorazí na potlach, neboť její domovská osada T.O. "Kamarádi Dračích skal" samozřejmě patřila mezi zvané. Džulajda se zkrátka do Péťových myšlenek vedle Marušky nevešel.

    Hafík pro změnu zatahal za rukáv Péťova batlu.

    “Péťo, můžeme odejít z osady s Džulajdou? Aby nebyl tak sám!”

    “Můžete, ale nešlapte na kytičky a kdybyste potkali Marušku, tak ji ode mne hezky pozdravujte,” roztržitě odpověděl Péťa.

   Hafík s Mackem se tiše vytratili. 

  Džulajdu našli dole ve skalách na křižovatce lesních cest. Odpočíval tam pod borovicí a jakmile uviděl Macka s Hafíkem, pravil:

   “Ten tramping je dřina. Ušel jsem pět set metrů a už mě bolí nohy.“

    Potom se zvedl, na záda nahodil nepořádnou usárnu a zeptal se:

    „Jste taky psanci? Dobrá. Každý pořádný psanec jde nejdřív do saloonu, aby zjistil, jak velká odměna je na něj napsaná. Vzhůru tedy do hospody U Ztracený Ponožky.”

    Před vesnickým pohostinstvím Džulajda požádal Macka a Hafíka, aby mu u vchodu hlídali usárnu, zatímco bude uvnitř.

     “Hlavně mi včas řekněte, kdyby někdo vylepil HLEDÁ SE DŽULAJDA, ŽIVÝ NEBO MRTVÝ. Zajímalo by mě, jakou cenu v tomto kraji desperádů mám.”

     I když Macek a Hafík hlídali Džulajdovu usárnu poctivě, žádný lepič plakátů nepřišel. Slunce za střechou hospody zapadlo, vytvořily se dlouhé stíny, pak se setmělo a nastala hvězdnatá noc, jako stvořená k cestám z restaurací na tábořiště.

    Když konečně hluboko v té hvězdnaté noci hospoda U Ztracené Ponožky hodila Džulajdu přes práh, Macek s Hafíkem nelenili a přesvědčili kamaráda psance, že je nejlíp jít domů, kde to člověk dobře zná.

    “Šerifovi se po tobě určitě stejská,” tvrdil Hafík. “Žábra nám rozdělá oheň a uvaří jídlo.”

    Bylo to dobré rozhodnutí, protože pejsek s kocourem prošmejdili Džulajdova zavazadla a nikde ani chlebová kůrka. Nebylo tedy moudré dál setrvávat Džulajdovi po boku.

    “Tak dobře,” souhlasil Džulajda a snažil se navléknout si popruhy usárny, “ale my psanci se šerifům nevzdáváme tak snadno.”

    “Vzdáme se Dešťové Kapce, ta nás polituje,” navrhl Hafík.

    Džulajda měl konečně usárnu na zádech.

   “Vezmu jí dárek, aby mi uvařila horký kafe,” napadlo Džulajdu a z temného okna zhasnuté hospody sebral květináč. “Jde se na camp! Veďte mne, psanci, já nějak nevím, kam jsem to zase zabloudil.”

    Hafík s Mackem vedli Džulajdu nocí přes lesy a skály naprosto bezpečně. Neměli totiž jako Džulajda v sobě zástup desítek a dva rumy.

 o o o

Osada "Strážci skal" prožila tesklivou a lítostivou noc. Jak předpověděl Hafík, ještě ani nenastala půlnoc a Džulajdovi bylo odpuštěno. Odpuštění šlo tak daleko, že šerif naprosto vážně prohlásil:

    “Myslím, že jsme to s tou ztracenou kronikou přehnali. Určitě mu ji vzali špagáti a Džulajda je ze šlechetnosti kryje, aby zachoval osadě mír.”

    “Jestli to udělali,” zavrčela Žábra, ”jsou to mrtví chlapi. Ještě v noci po nich půjdu hodit válečnou sekerou.”

    Celá osada litovala, že Džulajdu tak nekamarádsky vyhnala, kromě Péti, který si toho ještě nevšiml. O to větší bylo překvapení, že když se ráno mlčky a zarmouceně v zamlženém lese zvedali ze spacáků, objevil se mezi smrčky ztracený Džulajda. Přicházel k ohni trochu rozpačitě - zjistil totiž, že nemá domovenku.   Když se před chvílí probudil na místě, kam ho v noci uložili Macek s Hafíkem, měl na rukávě jen tři opuštěné patentky a nemohl si vzpomenout, co se stalo s domovenkou. Blížil se tedy ke kamarádům a v duchu si připravoval tklivou výmluvu, že mu ji v urputném zápase utrhli špagáti. Osadníci uviděli Džulajdu a s jásotem se mu vrhli vstříc. Rybí Žábra na uvítanou Džulajdu dokonce políbila a šerif mu osobně na osiřelé patentky připnul jeho domovenku.

   Všichni byli rádi, že to takhle dopadlo. Dešťová Kapka připravila Džulajdovi horkou kávu a šerif do ní obětoval poslední osadní cukr, aby se staronovému osadníkovi zavděčil. Macek s Hafíkem vyškemrali na Rybí Žábře chleba s paštikou, protože je Péťa místo snídaně obdařil otázkou:

   “Potkali jste Marušku?”

   Radost nad návratem nezdárného osadníka netrvala dlouho. Uprostřed radování se ozvalo nesmělé zakašlání a zdvořilé zaťukání na kmen stromu. Na campu se objevil cizí muž se síťovkou a vypadal jako místní houbař. Omluvně pozdravil trampy, sáhl do síťovky a vytáhl ztracenou kroniku.

   “Půjčil jsem si tuhle knížku támhle od mlaďocha,” a ukázal na Džulajdu, “tak ji jdu vrátit.”

    “Půjčil? Naše osadní záznamy?” nevěřícně zvolal šerif a houbař pokračoval:

    “Celý hospodě ty zápisky předčítal pro obveselení, tak jsem si řek – tyhle vopičárny musí vidět moje stará – a mlaďoch mi ji za dvacku půjčil domů. Jenomže – moje stará do tý knížky jen koukla a zakázala naší holce jezdit na tyhlety folkový festivaly. Měli byste se trochu krotit, hoši.”

    Šerif od domorodce převzal osadní kroniku a zamumlal poděkování. Houbař se k němu důvěrněji naklonil:

   “Ale tu sbírku pivních tácků, tu vám, hoši, vopravdu závidím.”

   Džulajda nelenil. Než se šerif, osadníci a nůž Rybí Žábry vzpamatovali, s výkřikem “tak už jsme zase psanci!” popadl Hafíka a Macka a pádil s nimi lesem pryč. Na  křižovatce lesních cest je zanechal a slíbil, že když ukážou rozzuřeným osadníkům jiný směr jeho útěku (to znamená na opačnou stranu, než je restaurace U Ztracené Ponožky), naučí je už konečně dělat ty bábovičky z pivní pěny. Potom vesele pospíchal směrem nejmilejším a radoval se, že ho osada hned tak nedožene. Ale bylo to zbytečné opatření. Rozzuření osadníci mu sice byli v patách, ale poblíž skal jim stíhání Džulajdy překazila k boji natěšená parta horolezců, s nimiž Rybí žábra za noci vykopala válečnou sekeru.

Hlavní stránka