Noc na Strážné hoře

Nádražím táhne průvan, a na kolejích odjíždí vlak. Mezi hrstkou cestujících, kteří z vlaku vystoupili a ubírají se k východu, je dlouhovlasá trampka Lenka a obrovitý horolezec Max. Lenku znepokojilo, že na nádraží nečeká spojka, a tak odložili bágly na lavičku, a Lenka se podívala na zvadlo, jestli vystoupili ve správné stanici. Max se zatím doširoka rozhlédl po nástupišti a zaburácel hlasem, jakým mluví bohatýři nebo obři:

„Tak co, Lenko, kde máš ty své kamarády?“

Lenka shrnula dlouhé tmavé vlasy dozadu, zalitovala, že si do studeného větru nevzala čepici, a na Maxovu otázku vyslovila obavu, jestli nepřijeli příliš pozdě, a spojka s tlachovníky už neodešla.

  „S tím nemohu souhlasit. Pořadatelé by měli vědět, že sem jedeme přes půl republiky, a já se těším na potlach. Zvláště, jak tady píšou: rozličné soutěže, výstup na Strážnou horu na čas, a potom to nejlepší v tomhle psím počasí ‑ nocleh zajištěn v horské chatě.“

   Lenku napadlo, že potlachová spojka může pobývat v nejbližší restauraci, a vydali se ji hledat. Sebrali bágly, Lenka úhledně sbalenou teletinu a Max zářivě červenou krosnu, přičemž poznamenal:

„Z jedné trampské písně jsem se dozvěděl, že kamarád by mě měl půlkou deky skrýt. Kdyby mě některý tvůj kamarád přikryl půlkou deky, nemusel jsem tahat spacák.“

 Lenka ho pokárala vyčítavým pohledem, a Max důstojně pravil:

„Nerad plácám nesmysly, ale když jsem skoncoval s horolezectvím a stávám se trampem, chtěl jsem se z té písně poučit, do čeho lezu.“

 Prošli nádražím na ulici, kde našli „POHOSTINSTVÍ U DRÁHY“. Zamířili tam bez váhání, a když se Max s červenou krosnou vnášel dovnitř, pomyslel si, že jeho vstup do trampingu začíná na sympatickém místě. Atmosféra, do které vkročili, Maxe okouzlila. Nejdříve je přivítal výčepní pult, pocákaný pivní pěnou, a za pultem pobíhající knírkatý mládenec v bílé košili. Mládenec v Maxovi vytušil vyjímečného hosta a poslal mu přes půllitry pozdravné gesto. Za výčepem bouří zvukem kytar dlouhá místnost s okny bez záclon, z ulice zastíněná budovou nádraží. Místnost je do poslední židle obsazena trampským národem a do posledního věšáku zavalena svršky v barvách podzimních lesů.

 Poblíž výčepu se řeší meziosadní spor. Tramp drží pod krkem jiného trampa a cloumá s ním, až šplíchá pěna. Tramp užívající spíše symbolického násilí má svalnaté ruce, vestu z odrbané kožešiny a na košili šerifskou hvězdu. Kolem vyhrnutého rukávu poletuje na dvou patentkách domovenka T.O. Kamarádi Dračích skal. Šerif vykřikuje:

„Je půl třetí, už měly probíhat soutěže. Jestli nepřiznáš, že jsi spojka, tak uvidíš! Rozdával jsi ve vlaku zvadla? Rozdával. Tak měj rozum a prozraď, kde je tlachoviště! Čekáme tu od rána.“

 Podezřívaná spojka se jmenuje Wiking, což má propisovačkou napsáno na teleti u nohou. Je to výrostek s obrovskou čupřinou, která mu padá na špičku nosu a zcela přikrývá obličej. Kdykoli se Wiking chce na něco podívat, odfoukne levou či pravou stranu kštice, a odhalí podle potřeby levé či pravé oko. Když se ve dveřích objevili Max s Lenkou, odfoukl Wiking čupřinu zprostředka, což jak později zjistili, bylo pro něj výrazem největšího překvapení. Kštice spadla zpátky na Wikingův nos, to jak s ním šerif Kamarádů Dračích skal zacloumal.

   Wiking na cloumání hrdě odpověděl, že nebude do nekonečna opakovat, že byl z pořádající osady vyloučen pro nedbalou ztrátu domovenky,  čímž byla prokázána jeho nespolehlivost, zvadla se rozdala, a pak teprve se určovalo, co, jak a kde bude, a to už nebyla jeho věc, a tudíž nic neví. Do potlachu mu nic není.

   „Když seš vyloučenej, co tu pohledáváš?“ měla Wikinga zmátnout záludná otázka.

   „Čekám na vlak, jedu na vandr,“ zní hrdá odpověď.

  Z lokálu se ozývají výkřiky „Nevěřte mu!“ a „Odhalení spojky je určitě tajná soutěž, zmáčkneme ho společně, a musejí dát placku všem!“

   „Poslužte si!“ nebojácně odpovídá Wiking. „Chodil jsem čtyři roky do juda!“

   Šerif Wikinga pustil a řekl, že si neví rady. Bude se čekat do páté hodiny, a když do té doby spojka nepřijde, tak to zabalí. Hospodou se vznáší nespokojené reptání a řeči, jako „To je vypečenej potlach!“ nebo „Jestli spojka dorazí, tak ji přerazím, ale až nás dovede na tlachoviště!“ a tak podobně.

   Vyzvídací akce u výčepu zdržela Lenku s Maxem ve dveřích, ale když skončila, vydali se noví příchozí dozadu, kde v rohu pod oknem je volněji. Sedí tu jen tři vandráci a lesní dělník, sklánějící zarostlou hlavu do půllitru.

   Trojice u stolu se skládá z Pinkyho, který kreslí někomu do cancáku primitivní stromy s veršíkem poukazujícím na půvab Matky Přírody, z Berlota, jenž s obavami vyhlíží oknem na hrozivě temnou hradbu blížící se studené fronty, a z hubeňoura jménem Chapadlo.

   Když ti tři zahlédli Maxe, nechal Berlot pozorování oblohy a Pinky kreslení, a jen se dívali, co se to na ně valí. Už když Max stanul na prahu restaurace, zdálo se, jakoby se za útlou Lenkou tyčil oranžový balvan vyplňující celý rám dveří ‑ byla to ovšem Maxova větrovka.

   Pinky vydechl Berlotovi do ucha: „A pak že mamuti vymřeli!“, a oba zděšeně zírali, jak se Max a Lenka blíží k jejich stolu a usazují se. Lenka se znovu vytasila se zvadlem a seznámila se tak s Chapadlem, který jí vysvětlil, že všichni přítomní přijeli na onen potlach, přičemž nervózně pomrkával po Maxovi.

   „Pořád ještě se čeká, až přijde spojka!“

   „Jestli vůbec přijde,“ ozval se Berlot. „Teď měly začínat soutěže. Místo soutěží mám dvě piva a tři kafe. Jestli to takhle půjde dál, povezu domů místo tlachových zážitků jen účtenku z restaurace.“

   Od výčepu se přihnal mladík v bílé košili, jenž si svého vyjímečného hosta oblíbil, s uctivou úklonou před něho položil napěněný půllitr, shrábl sklenice prázdné, aby si Max mohl volně rozložit lokty přes celý stůl, znovu se na vyjímečného hosta obdivně podíval a zmizel. Max způsobně vnořil širokou tvář do pěny a poslouchal, jak je probírán text na zvadle.

   „Ne, že by nám tu nebylo dobře,“ pravil Chapadlo. „Zvláště když se kazí počasí, a já jsem si vzal letní spacák. Jenže jsme přijeli v poledne, a už je to votrava. Nejhorší je, že pořádající osadu nikdo nezná, potkali ji všichni jen někde u vlaku.“

   Lenka se přiznala, že také obdržela zvadlo od neznámého trampa, když kdesi na toulkách čekala na vlak, a to je všechny kolem stolu sblížilo.

   Po malé přestávce se u vedlejšího stolu chopili kytar, a hned bylo živo. Mladík od výčepu přinesl Lence limonádu, a Max, rozjařený muzikou, si poručil další pivo.

   Wikinga si už nikdo nevšímal. Postával u výčepu a občas s někým promluvil nebo odfoukl čupřinu, aby se podíval do světa.

  Bylo po páté hodině, za okny se setmělo. U některých stolů se začali zvedat a oblékat. Pinky vrátil cancák majiteli, a Berlot rozjímal:

    „Mám si dát ještě jeden čaj? Už jsem jak cisterna. Dám si raději salám s okurkou.“

   Lenka dopila druhou limonádu. Čišela z ní beznaděj:

    „Co budeme dělat, když spojka nepřijde?“

   Lesní muž zdvihl zarostlou hlavu, upřel na Lenku plovoucí oči, něco zamumlal a zase spustil hlavu na omyvatelný ubrus. Chapadlo Lence vysvětlil, že domorodec z lesa nabízí pro všechny pohodlný nocleh v chalupě.

   „Má pro nás pochopení,“ řekl dojatě Chapadlo. „My s ním určitě půjdem. Ten dobrák zve do baráku všechny co jsou tady. Ale ostatním se nechce.“

   Většina přítomných se rozhodla odjet vlakem několik stanic na jistý známý camp a poukazovala na to, že trmácet se do neznáma tmou přes daleká pole a příkré svahy je hloupost. Chapadlova skupinka, do níž se zařadili Max s Lenkou a celý vedlejší stůl Kamarádů Dračích skal, se přiklonila k lákání domorodce a tvrdila, že strávit příjemný večer ve vytopené chalupě není k zahození, třebas je to do lesů na Strážné hoře trochu dál.

   Byl čas útulek opustit. Knírkatý mladík v bílé košili se tvářil netrpělivě, a do místnosti nakukovali večerní štamgasti.

   Trampové hromadně vstávali, nahazovali bágly a odcházeli do přírody. Mezi posledními vyšli z tepla hospody na sychravou ulici Chapadlo a lesní muž, k nim se jako stín mlčky připojil Wiking.

  Kolem nádraží zářily lampy. V podchodu mizely hloučky těch, co se rozhodli odjet na lepší vandr.

   Neholenec z lesní samoty se na chodníku rozpotácel, ale srovnal si pěkně svůj konvoj a vykročil směrem ke Strážné hoře. Šerif Kamarádů Dračích skal ukázal prstem na Wikinga a protestoval:

   „Říkal, že jede na vandr, ať si tedy jede a nechodí s náma.“

   „Rozmyslel jsem si to,“ opáčil Wiking, „Taky chci spát v peřinách!“

   „Správně!“ zajásal lesní muž a rozpřáhl ruce. „Všechny vás uložím do peřin! Já jsem tak rád, že jdete se mnou, ani nevíte jak.“

   Opustil čelo výpravy, naběhl si, aby Wikinga mohl radostí obejmout, ale netrefil se a padl do náruče Chapadlovi. Ten ho jemně postavil na nohy a postrčil kupředu.

   Za nádražím v zahrádkách končí městečko, a dál se prostírá pustá zvlněná krajina, uzavřená na obzoru temným úbočím Strážné hory. Hned za městem profoukl trampy studený vítr, a posypal je sprškou mokrých sněhových vloček.

   „První letošní sníh!“ radoval se Pinky. „Bude zima, a budeme se koulovat!“

   Ostatní jeho nadšení nesdíleli. Teď by raději seděli v teple vlaku a ujížděli pryč od Strážné hory, na starý camp, o němž tamti tvrdili, že je za větrem, blízko u železnice, a vždycky s velkou zásobou dříví.

   Cesta v polích se zdála nekonečná. Nohy čvachtaly v bahně, čas ubíhal, a přesto se Strážná hora nepřibližovala. Někdy, když zašli do dolíku, se ztratila, a když vylezli na kopeček zklamaně poznávali, že cesta před ně klade další dolíky, úvozy, meze, stráňky a kopečky. Tenoučký závoj prvního sněhu přikryl pole, a krajina se prosvětlila.

   „Tak nevím,“ ozval se nespokojeně Max a tahal pohory šité na míru z ornice, „jestli je to na tom trampu dobrý.“

  „Proč by nebylo?“ zasáhl Chapadlo. „Co nám schází? Oblehneme lesní samotu, zatopíme si, majitele uložíme někam stranou, navaříme kotel čaje, a pak uvidíš ten potlach!“

   Lesní muž radostně zaskřehotal, chtěl Chapadla za ta slova obejmout, ale opět se netrefil a padl na jednoho z kamarádů z Dračích skal. Ten si nesl v pouzdře kytaru a ze strachu, aby mu ji nevyrazil z ruky do bláta, odvážil se hostitele plácnout. Chapadlo znovu zasahoval.

   „Nemlať ho, ještě nám tu padne do příkopu!“

   „Třeba vystřízliví.“

   „Střízlivý usedlík těžko vezme hordu cizích trampů do peřin,“ řekl moudře Chapadlo.

   Putovali dál, a nakonec přece dosáhli na hranici lesů. Blátivá cesta se změnila v kamenitou a začala stoupat do kopce. V lese nebylo vidět, tak se rozzářily baterky.

   Max, kterému kamení a stoupání připomnělo jeho nedávnou minulost, se roztesknil. Stýskalo se mu po přátelích z oddílu, po štítech vysokých hor, po výstupech na pískovce, kdy hřejivý povrch skalní stěny šmirgluje dlaně, dole se vlní borovice a spolulezec řve, že kruh je víc doleva - Max si dokonce trošku pokňourával. Chapadlo s Lenkou ho utěšovali, že se přece vždycky může k horolezectví vrátit, když se mu tramping nebude zamlouvat, ale Max odpovídal, že to nelze.

   „Nemá smysl vracet se k ústrkům. Víte, jak mi říkali? Vždycky jsem toužil po nějaké romantické přezdívce, třeba Vánek nebo Meluzína, ale oni mě nezavolali jinak než: ty Buldozere! Ve skalách mi spílali, že odlamuju chyty a ze stěn s lehkou obtížností dělám lezení na hranici lidských možností. Nikdo se mnou nechtěl lézt, že prý mě nedokážou jistit. V Tatrách mi nadávali, že trhám laviny, posílali si mne pro klobásy, uhlí a rum, a to časem omrzí.“

   „A co ti říkají doma?“ osmělil se Wiking.

   „Co by říkali?“ divil se té otázce Max. „Doma mě nutí do jídla, abych zesílil. Jsem z chlapů v příbuzenstvu nejmenší. Tatínek mi říká „ty vyzáblé vyžle“, a dědeček, doktor z Vysočiny, který si snášel nemohoucí pacienty do ordinace na zádech, mě vždycky potupně ukazuje přátelům: „Podívejte, k jakým koncům náš slavný rod spěje. Tenhle potomek váží už jen stošestnáct kilogramů, a aby se vyrovnal obvyklé rodinné výšce, musí nosit podpatky. Kdoví, jestli do těch našich dvou metrů ten trpaslík ještě doroste ...“ Já to ani doma nemám lehké.“

   Trampové ohromeně naslouchali bohatýrské historii, a šlapali a šlapali. V lese vítr nepronikal do kostí, ale byli už tak vymrzlí, že je na nohou držela jen vidina roztopených kamen. Upachtěni stanuli po osmé hodině na plochém sedle Strážné hory.

   Vpravo se zvedala neproniknutelná hradba lesů na vrcholu, vlevo pokračoval horský hřeben, aby skončil daleko na obzoru v podhůří hraničních hor. Před nimi klesá kamenitá cesta po svahu hory, a průsekem je vidět hluboko do údolí, kde poblikávají světýlka vesnic. U cesty, v suché trávě zasypané mokrým sněhem, stojí rozcestník turistických značek. Někde blízko se rozštěkal pes. Lesní muž se tady zastavil, znovu všechny objal, některé zulíbal, zvláště Wikinga, kterého si pro jeho kšticový účes spletl s Lenkou, políbil také kytaristu, na jehož pohlavky měl hezké vzpomínky, a volal:

   „To jste hodní chlapci, že jste mě doprovodili, to mám radost!“

   Ještě jednou políbil Wikinga, přestože se zoufale bránil, pak se rozloučil a zmizel ve tmě. Vrzání jeho vratkých kroků doznívalo souběžně se sílícím psím štěkotem. Poutníci stáli pod rozcestníkem turistických cest jako zmoklé slepice.

   „Co je?“ vylekala se Lenka. „Proč nejdeme za ním?“

   Chapadlo temně pravil, že si to domorodec zřejmě už nepřeje.

   „To jsme to vymňoukli,“ ozval se šerif Kamarádů Dračích skal. „Ten dřevorubec v opilosti zapomněl, že nám slíbil nocleh. Co nyní učiníme, pardi?“

   Wiking nesměle nabídl, že by mohli zůstat tady na hřebenu, že by jinde mohlo být hůř, ale šerif už neměl Strážnou horu rád. Po chvilce domlouvání a studování mapy ve světle baterky se Kamarádi Dračích skal rozhodli, že podle značky sejdou dolů na nejbližší zastávku a odjedou nočním vlakem na známý camp za ostatními, což měli, jak řekl šerif, udělat už dávno. To máme za to, řekl šerif, že jsme se chtěli válet v peřinách a nemysleli na to, že tramp má být především nezmar.

   Ve větrném sedle Strážné hory zůstali jen Chapadlo, Berlot a Pinky, Lenka s Maxem a Wiking. Hleděli za odcházejícími kamarády dokud je nepohltila noc, a pak se Max obrátil na Wikinga:

   „Když tu tvoji bývalí osadníci chtěli dělat potlach, tak to tady přece znáš?“

   Wiking připustil, že na Strážné hoře provandroval několik víkendů. Ale jen na jižních svazích, obrácených k městečku.

   „Na zvadle stojí,“ pokračoval Max, „že nocleh je zajištěn v horské chatě. Viděls někdy takovou chatu?“

   „Nemám ani potuchy,“ dušoval se Wiking, „myslel jsem, že si ji od někoho půjčí. Chatová osada je na východním úpatí, a to je moc daleko. Tam už Strážná hora končí.“

   „Nějaký slušný camp tady v okolí neznáš?“ připojil se k výslechu Chapadlo.

   Z Wikinga vylezlo, že o takovém místě ví, ale jestli ho najde potmě... Přesto se sebrali, a od turistického rozcestníku si to namířili vzhůru do lesů na vrcholu Strážné hory.

   Studená fronta nad jejich hlavami řádila jako pominutá. Chvíli běsnil ledový vichr, až se lesy vlnily jako moře, hned se tiše a zdlouhavě sypal sníh, na to se znovu zatočil kvílící divý vítr, a za chvíli noční poutníky opět pleskaly do obličeje tiché sněhové vločky. V okamžicích, kdy podrážky prokluzovaly na mokrém kamení a ve větru tuhly tváře, Chapadlo zasahoval povzbuzujícími výkřiky, že správný tramp miluje déšť, sníh a vítr, a on sám je tímto vandrem prostě nadšen.

   Wiking kráčel první a hledal pomocí baterky cestu. Občas se dohadoval s Berlotem, jestli je lepší chůze ve světelném kruhu nebo bez něj, zhasínali a znovu rozsvěceli, protože obojí nestálo za moc. Pinky jim za to na konci karavany spílal, protože neviděl vůbec nic a musel našlapovat opatrně s předpaženýma rukama, aby nevrazil do stromu. Vždy po několika krocích se Wiking na okamžik zastavil, a pak hned pokračoval v chůzi. Ostatním brzy došlo, že přestávky využívá k odfouknutí kštice, aby se podíval před sebe. Dlouho se trmáceli porostem, až Wiking vítězně zvolal, že slíbený camp přece jen našel.

   Před tlachovníky se prosvětlilo místo jako dlaň, skryté před větrem obrovským bludným balvanem. K balvanu se krčí nízká rozpadlá prkenná boudička. Když si na to posvítili baterkou, spíš takový lesní útulek pro dřevaře a hlodavce.

   „Sem jsme jezdili na vandr,“ hlásil Wiking, „ve sroubku se dá přespat.“

   Max varovně zdvihl ruku. Všichni se zastavili. Max tajemně řekl:

   „Někdo tam je! A chrápe. Podíváme se dovnitř.“

   Šli blíž, a ty zvuky uslyšeli. Max vzal baterku, ostatní se skrčili za jeho mohutná záda a natahovali krky, aby viděli, až Max odsune dvířka z klacků a posvítí. V boudě jsou dvě palandy na hliněné podlaze, uprostřed prkno místo stolu. Na palandách pochrupují dva nocležníci, zamotaní do spacáků. Na stole se v nepořádku prázdných konzerv, lžic, ešusů a svíček zaleskla láhev rumu. V koutě se válí změť dvou prázdných telat, zuté kanady, vypleněné žracáky. Opuštěně tam odpočívá jedna nerozbalená teletina. Wiking je najednou tiše, ani nedutá.

   „Jé, hele!“ zvolal Pinky.

   Mezi nepořádkem na stole vydává zrádné svědectví hromádka nerozdaných potlachových zvadel.

   „Wikingu, pojď sem!“ velí Max.

   Wiking, který se vytrácel do temnoty, se neochotně vrátil. Chapadlo ho chytil pod krkem, stejným hmatem jako šerif T.O. Kamarádi Dračích skal v nádražní restauraci, trochu s ním zacloumal a důrazně se zeptal:

   „Jsou tito tví bývalí osadníci?“

   „Asi jo,“ nerad přiznával Wiking. „Určitě jo.“

   Ani se neodvážil odfouknout kštici.

   „Není tenhle kurník ten zajištěný nocleh v teplé horské chatě?“

   „Už to tak bude,“ připustil Wiking.

   Chapadlo povolil sevření a trpce poznamenal, že spící pořádající osada onemocněla velikášstvím nebo má smysl pro morbidní humor. A že si vzal letní spacák.

   „Poslyšte,“ přerušil jim kamarádskou debatu Max. „Kde je ten třetí?“

   A posvítil baterkou na nerozbalenou teletinu, ovšem zabalenou velmi nedbale.

   „Měli by tu být tři vandráci,“ souhlasil Wiking. „Ale koukám, že místo Piškota je tu jen jeho tele.“

   „Výborně!“ zajásal Max. „Víte, co to znamená?“

   Nevěděli. Max jim to hned vysvětlil. Odhadl, že trojice v kurníku se opíjela z radosti nad blížícím se potlachem, až alkohol podryl jejich mladistvá vědomí. Dva osadníci si šli odpočinout do spacáků, zatímco třetí odešel neznámo kam.

   „Nemusím vám říkat,“ rozváděl své úvahy Max, „jak takový odvážlivec dopadne ve skoro horském prostředí. Mohl někde klesnout a prochladnout. Jistě jste si všimli, že zamrzají louže. Proto je nutné zorganizovat záchrannou výpravu. Je to naše povinnost.“

   „Záchrannou výpravu?“ vyděsil se Berlot. „Vždyť je noc, a jsme sami se silami u konce!“

   Max mu připomněl nově získané informace, že totiž trampové milují déšť, sníh a vítr, a jsou především nezmaři, což v Chapadlovi podnítilo touhu chytit ho pod krkem jako Wikinga, ale na Maxe si netroufal.

   „Záchrannou výpravu …“ opakoval Berlot. „Ty ses, Maxi, už nějaké záchranné výpravy zúčastnil?“

   „Ano,“ odpověděl skromně Max. „Ve Vysokých Tatrách. Nesl jsem Gálfymu péřovku a cepín.“

   Už neprotestovali.

   Do záchranné výpravy byli zařazeni všichni přítomní muži, bez ohledu na míru statečnosti a nechuť k pohybu. Lenka byla pověřena setrvat na campu, rozdělat oheň a přichystat nějaké ležení pro zachraňovaného. Bála se zůstat sama s dvěma opilci, tak jí tam Max nechal Pinkyho. Jak usoudil, Pinky zastával ve své osadě místo nezbytného inteligenta, který kreslí do cancáků, rozesílá novoročenky a hledá spoje v jízdním řádu. Jelikož záchranná výprava vyžadovala muže drsné, odolné, nepříliš přemýšlející, a taky nebylo třeba hledat vlakové spoje, byl Pinky ze záchranné výpravy osvobozen, což mu ostatní záviděli.

  „Lenko a Pinky, udržujte oheň,“ nařizoval Max. „Až přivlečeme zbloudilce, poskytnu mu odbornou pomoc.“

   „Odbornou pomoc? Ty jsi, Maxi, saniťák?“ divil se Chapadlo.

   „Jsem pediatr.“

   „No, nazdar,“ vyjekl Berlot, „kromě těch nápadů má ještě něco s nohama!“

   „Pediatr znamená, můj nový kamaráde Berlote, že jsem dětský lékař!“

   Max obdařil blednoucího Berlota laskavým úsměvem ve stylu „pojď sem, chlapečku, pan doktor ti dá injekci!“ a potom velel, aby se záchranáři hotovili k odchodu. Ještě napomenul Lenku a Pinkyho, aby pravidelně kontrolovali stav spících mátoh v boudičce. Mohli by se udusit zvratky.

   „Ale jak poznám, až se začnou dusit?“ namítl Pinky.

   „Přestanou chrápat,“ poučoval Max a rozvazoval krosnu. „Když přestanou chrápat, podíváš se, jestli zvrací. V tom případě jim při tom budeš asistovat. Ale moc na to nemysli, aby pak zase oni neasistovali při zvracení tobě.“

   Pinky byl druhý po Berlotovi, kdo v této dramatické chvíli bledl, ale potmě to nebylo vidět. Max vybídl účastníky záchranné výpravy, aby se seřadili, a vytáhl lano.

   „Musíme se navázat. Jsme v horském prostředí, tak abyste se mi neztratili nebo se nezřítili do strmé doliny.“

   „Ale Maxi, na Strážné hoře nejsou žádné doliny!“

   „Neraď odborníkovi! Kromě toho – máme málo světla.“

  Lenka si nechala svoji baterku, aby si s Pinkym posvítili, než najdou dřevo a rozdělají oheň, Chapadlo měl svítilnu co svítila, jen když se s ní praštilo, a v Maxově bytelné šajnovce docházela baterie. Ale kvůli takové maličkosti Maxe ani nenapadlo záchrannou výpravu odvolat. Max předvedl, jak se mají záchranáři navázat na lano, a hotovil se k akci.

   „Maxi,“ kňučel Wiking, „tohle přece není žádné horské prostředí, vždyť je to jen takový velký kopec. Víš, takový kopeček na sáňkování bez těch strmých dolin. Akorát je takovej dlouhej.“

 „Nepodceňuj terén. Nikdy nepodceňuj terén,“ umlčel ho Max a velel:   „Vpřed!“

   Šajnovka se rozzářila, a výprava vykročila ve stopách jejího světla. Pod campem zatočila ostře k severu.

   „Maxi,“ protestoval Wiking, klopýtající na laně jako poslední, „my jsme na tuhle stranu nikdy nechodili, tady Piškot nebude. Musíme hledat na jižním svahu!“

   „Maxi,“ přidal se Chapadlo, „tahle hora má podle mapy na dýlku čtrnáct kilometrů, a na šířku šest kilometrů. Jak chceš v týhle prostoře a v noci někoho najít?“

   Ze tmy zaburácel Maxův bohatýrský hlas: „Nekecejte mi do akce! Já musím vědět, kde, koho a jak hledat. Já jsem vedoucí výpravy! Vždycky jsem chtěl být vedoucím výpravy, ale v Tatrách mě k tomu nepustili. Tak mlčte a šlapte. Kdo chce něco říct, požádá o dovolení. Pokračujeme!“

   Už nedutali. Čekala je hrozná cesta, ještě horší, než když stoupali nahoru. Potáceli se připoutáni k lanu, které je nutilo vláčet se za Maxem přes kamení a křoví hlouběji do lesů, kupředu za svítícím kuželem Maxovy baterky. Maxe smířilo, že záchranáři ztichli, a aby odpoutal jejich pozornost od strastiplného pochodování, začal jim vysvětlovat systém signálů volajících o pomoc. Šestkrát za minutu akusticky nebo světelně.

   „Jak ‑ akusticky?“ zajímal se Wiking.

   „To znamená, že se řve.“

   „Piškot umí řvát, ale nevím, jestli umí minuty.“

   Max řekl, že může tedy počítat do deseti a pak zařvat, načež Wiking opáčil, že Piškot jistě o podobných signálech nemá ani potuchy. Na to Max tvrdě pravil, že kdo se pohybuje v horském prostředí, jako je tento kopec na sáňkování, musí se o to zajímat. V poučném rozhovoru jim prodírání nočním lesem hezky ubíhalo. Bylo před půlnocí, když Berlot zaúpěl a zvolal do tmy:

   „Maxi, můžu něco říct?“

   „Můžeš,“ svolila tma Maxovým hlasem.

   „Maxi, já musím!“

   „Prosím, zastavíme se.“

   Výprava zarazila pochod, krčila se ve větru, dýchala do prokřehlých dla-ní a čekala, co bude.

   „Maxi,“ ozval se nešťastně Berlot, „já opravdu musím!“

   „No, tak dělej, já zhasnu.“

   „Takhle nemůžu, musím do ústraní. Jinak to nepůjde!“

   „Zamítá se!“ zařval Max. „Zamítá se! Jsme v záchranné akci, odpovědní za lidský život, alespoň doufám, a ty chceš do ústraní? Odpoutat se od lana, abychom pak zachraňovali i tebe? Zamítá se!“

  „Já to už nevydržím,“ plakal Berlot.

   Vzadu se jásavě ozval Wiking.

   „Maxi, můžu říct, že mám provázek? Přivážeme Berlota na provázek, a poodejde si.“

   S nadějí čekali, co Max odpoví.

   „Tak dobře,“ neochotně svolila tma. „Ale bude dávat signály, abychom věděli, kde se nachází.“

   Urychleně návrh uskutečnili. Berlot si provázek omotal kolem knoflíku maskáče a zmizel v temnotě. Uslyšeli praskot a lámání větví, ale ozval se Berlotův uklidňující hlas, že jen narazil na polom. Za chvíli bylo všechno v pořádku, a Berlot se po provázku poslušně vrátil k výpravě. Prodírali se lesem dál, až Maxova baterka zeslábla a zhasla docela.

   „Došla baterie!“ hlásil Max. „Další postup bude bez světla.“

   „Maxi,“ zaúpěl Chapadlo, „můžu říct, že se bojím?“

   „Nemáš čeho, všichni jsme ve stejné situaci. Buď především nezmar!“  

   Výprava, vlečená neúprosným lanem, postupovala tmou, kamením, kličkovala mezi stromy, stáčela se tam a sem. Nikdo se neodvážil zeptat, co to kroužení znamená. Pod Wikingem brzy začala únavou podklesávat kolena.

   „Maxi,“ zavolal slabým hlasem, „smím se na něco zeptat?“

   „Ptej se,“ svolil druhý konec lana.

   „Maxi, může se stát, že záchranná výprava už nemá sílu někoho zachraňovat?“

   „Může.“

   „A Maxi, co se v tom případě dělá?“

   „Záchranná výprava ponechá zachraňovaného jeho osudu a zachraňuje sama sebe.“

   „A Maxi,“ ptal se s viditelnou úlevou Wiking, „poznáš ten správný okamžik, kdy se záchranná výprava mění na zachraňovanou?“

    „Poznám,“ řekl nevzrušeně horolezec.

   Wiking zklamaně zmlkl.

   Klesali po svahu do vysokého smrkového lesa, a tma ještě zhoustla.

   Náhle Max zarazil výpravu.

   „Nehýbejte se,“ varoval, „instinkt mi říká, že je pod námi hlubina. Wikingu!“

   Wiking se tence ozval.

   „Poslyš, Wikingu, pomalu pojď po laně ke mně, ale ani o krok dál. Mám pocit, že stojím na kraji propasti. Nevíš, jestli na téhle straně hory je nějaká strž, stěna nebo lom?“

   „Lom tu někde je,“ připustil Wiking. „Těžily se tu polodrahokamy. Acháty, jaspisy, a tak.“

   „Výborně!“ pravil Max. „Zřejmě stojíme na jeho okraji. Ten světlejší pás proti nám je obzor. Musíme tu počkat do rána.“

   Chapadlo nevěřil svým uším.

   „To máme stát na místě a čekat, až se rozední?“

  „Samozřejmě,“ potvrdil Max. „Horolezci tahle čekávají na štítech celé noci.“

   „Maxi, prosím tě,“ žadonil Wiking, „je teď ten správný okamžik, kdy budeme zachraňovat sami sebe?“

   „Není,“ řekl neoblomný Max. „Vydržíme do rána. Akce pokračuje.“

   Zůstali stát a nehýbali se. Opíral se do nich vítr, občas je posypala sprška sněhu. Berlota začalo škrábat v krku, neboť byl citlivý na mandle. Chapadlo malomyslněl. V duchu si odhadl, že než v listopadu začne svítat, bude muset napočítat nejmíň do osmnácti tisíc.

   Jedna, dvě, tři, čtyři...

   Wikingovo nezkušené mládí se po chvíli čekání vzepřelo autoritě. Wiking tajně opustil lano, a začal tiše pátrat, co je to pod Maxem za hloubku. Když do ní padal, šustila suchá tráva a šramotily kamínky.

   „Neposlechl, a je dole,“ oznámil Max výpravě. „Teď musíme určit, kdo potřebuje rychlejší zásah ‑ jestli mrznoucí Piškot, nebo zřícený Wiking.“

   „Prosím tě, Maxi, zasahuj!“ kňučeli svorně Berlot s Chapadlem.

   „Budete mě jistit,“ rozhodl Max. „Polezu pro něj poslepu dolů. Lano navažte ještě na dva pevné stromy pro případ, že byste mě neudrželi. No, a pak bych potřeboval solidní rentgen, nějakou sádrovnu a dvě hezké sestřičky.“

   „Vzpamatuj se, Maxi!“ vykřikl Berlot. „Na co zrovna teď potřebuješ holky?“

   „Přece aby Wikinga držely, až ho budu sádrovat!“ odpověděl udiveně Max.

   „Mně nemusí nikdo držet, já jsem statečnej,“ ozval se v blízkosti Wikingův hlas. „Stojím pod vámi v příkopě, a teče mi do bot. Sestupte dolů, ale opatrně. Měl jsi pravdu, Maxi, ten příkop je hrozně hlubokej. A taky to klouže. Jo, a našel jsem asfaltku.“

   Max vztáhl ruku před sebe a cítil, jak se mu dlaň zabořila do něčeho vlasatého. Byla to Wikingova hlava s čupřinou.

   „Fuj, to jsem se lek,“ ulevil si Max.

   Slezli do příkopu a odtud na asfaltku, kde poskakoval Wiking v naději, že se mu voda vyšplouchá z bot sama.

   Asfaltka je uzoučká, vede vysokým lesem, a nahoře je vidět pruh oblohy s letícími cáry černých mraků. Světlý pás, který Max předtím považoval za obzor, je mýtina vzadu v lese, kde se na trávě drží sníh.

   „Kudy teď, Maxi?“ zeptal se Wiking. „Pořád si myslíš, že Piškota najdeme?“

   „Narazíme na něj do nejdříve,“ řekl neochvějně horolezec. „Dáme se vlevo. Na lano se už vázat nemusíte.“

   Maxova jistota byla obdivuhodná. Proto je nepřekvapilo, když se v zatáčce asfaltky vynořily tmavé postavy, a jedna z nich, malá a hubená, se oddělila a chvátala blíž s úpěnlivým voláním: „Ahoj, kamarádi, jestli jdete na náš potlach, tak já jsem spojka!“

   Byl to ztracený Piškot. Chování členů záchranné výpravy při setkání se zachraňovaným bylo z psychologického hlediska zajímavé. Max stál se založenýma rukama a zachovával skromné mlčení triumfujícího znalce. Wiking říkal něco o pitomečcích, ale nebylo jasné, koho tím myslí. Berlot sípěl „to je moc dobře, že je Piškot živý a zdravý“, a Chapadlo jásavě navrhl, aby pro spojku uspořádali kravatový večírek, když je lano po ruce a kolem plno stromů.

   Za nešťastným Piškotem se potáceli Kamarádi Dračích skal. Zachránce překvapilo, že se s nimi znovu setkávají, ale šerif hořce pravil, že při cestě do svítící vesnice potkali bloudící spojku a nechali se umluvit, že každou chvíli musejí narazit na tlachoviště s hřejivým mohutným ohněm.

   „Motáme se tou prokletou horou celou noc,“ pokračoval šerif. „Kdykoli jsme to chtěli zabalit, tak nám tenhle zatracenej spojovník nedal pokoj, že prý by se na něj osadníci zlobili, kdyby nepřived nikoho na potlach. Ještě že jsme vás potkali. Teď už to s vámi vezmem rovnou na camp a zalezem do spacáků.“

   „To těžko,“ řekl mrazivě Wiking. „My jsme záchranná výprava, která bude zachraňovat sama sebe. Taky bloudíme. Piškot neví, kde jste, já nevím, kde jsme, a Max si z nás dělá legraci. Vy máte spacáky, ale my budeme stát jako troubové do rána na asfaltce. Trampingu zdar, a přeju dobrou noc!“

   Všichni zděšeně naslouchali, Piškot stál tiše opodál a posmrkával, a Max řekl:

   „Co to plácáš, Wikingu? Teď to natáhnem, a za chvíli jsme u Lenky.“

   „A kudy to natáhnem?“ zavyl Wiking. „Copak ty si tu motanici lesama pamatuješ?“

   „Jistěže si to pamatuju, my horolezci vždycky známe přesný popis cesty,“ odvětil Max hlasem, v němž znělo podivení i pobavení zároveň. „Není nic snadnějšího. Sleduj mě Wikingu: zhruba po pětistech krocích odbočíme vpravo přes příkop do smrkové houštiny, potom půjdeme příkrým svahem mírně vlevo do kouta borového lesa, koutem na hranu, kterou přetraverzujeme na suťový svah mírně k jihovýchodu, na konci suťového svahu vyrazíme vysokým porostem přímo k jihu, zhruba po třech délkách lana je exponovaný terén v hustém křoví, následuje borůvkový práh s vklíněným balvanem, který obejdeme zleva a polezeme dál. Pravou stranou mělkým komínem, což je vyschlý potok, který po stodvaceti metrech přejde v plotnový zářez listnáčů, jenž se dále rozšiřuje. Mineme žebro řady vysázených jedlí a podle nich se dostaneme do dubového kotle, z něho spárou udupané pěšinky přímo k západu až k Berlotovu polomu, tam si dáme pozor kam šlapeme, po dvou lanových délkách to vezmeme sokolíkem k mlází, potom následuje výšvih na markantní převis kamenité stráně, pozor, tady to bude mokré a omšelé, přetraverzujeme zpět k jihovýchodu, po tisícipětistech metrech se stočíme k jihu usilovným pochodem, a od nápadného štítového bloku skupiny smrků směrem k jihozápadu zbudou čtyři délky ‑ a jsme na campu.“

   Šerif Kamarádů Dračích skal naslouchal klidnému a zasvěcenému výkladu stejně užasle jako ostatní, ale jako první se vzpamatoval a pevně řekl:

   „Nerozumím ti ani slovo, kamaráde, ale důvěřuju ti. Veď nás!“

   Kolona se dala do pohybu.

   Když přelézali příkop, vítr přestal řádit, a začalo hustě sněžit. Kamarádi Dračích skal měli už jen jednu blikající baterku, tak Max zase vyndal lano, aby se mu nikdo neztratil. Kráčeli tmou a sněhem odhodlaně, jenom s malým belháním, a prošli celý terén, který jim horolezec tak barvitě popsal. Za necelé dvě hodiny se přiblížili k tlachovišti a zahlédli odlesk ohně. Mezitím studená fronta přešla, přestalo sněžit, a nebe se rozevřelo. Přímo před nimi, na špičkách stromů se rozzářily hvězdy Orionu, jako baterky věnované trampům pro putování listopadovou nocí.

   Romantika ohnivých plamenů rostoucích z temných stínů lesa a křehkost Orionu, planoucího z vesmíru, putovníky dojala. Max položil svou tlapu Wikingovi na útlá záda a srdečně ho poplácal, čímž mu způsobil bolestivou modřinu, a Wiking po zbytek vandru musel nosit tele frajersky na jednom rameni.

   „Tak co,“ ptal se Max, „už se nebojíš, že netrefíme?“

   „Už ne,“ pravil s pohnutím Wiking. „Ale nemůžu pochopit, jak jsi věděl, že najdeme Piškota přesně tam, kde jsme ho našli.“

   Max se tajuplně pousmál a řekl:

  „Když si koupíš pohlednici Strážné hory, uvidíš ji jen ze severu ‑ je z té strany hezčí. Ale na zvadle byla hora nakreslena z jihu, a obrázek nesl Piškotovo jméno. Z toho jsem usoudil, že Piškot na severní straně nikdy nebyl, znal horu od jihu, z té cesty od nádraží. I kdyby se opil se svými podařenými kamarády a kdyby někde klesl, když šel jako spojka k vlaku, museli bychom na něj na jižní straně narazit. Napadlo mě, že se mohl zamotat v tom nepřehledném mlází pod campem, a místo na jih zamířil na sever. A v domnění, že jde pro nás na nádraží, zabloudil na opačných svazích hory. Tak jsem vedl záchrannou výpravu na severní úbočí, ale zrcadlově ‑ prostě přesně obráceně, než jak jsi nás vedl ty. Už tomu rozumíš?“

   „Ne,“ odpověděl Wiking.

   Berlot je poslouchal a chraptěl Chapadlovi, že Max je vlastně báječnej chlapík, a možná, že by se na něj měli přilepit, protože s pediatrem, orientačním géniem a pochodujícím kombajnem by si troufl vstoupit i na nebezpečné území kolem Fort Drabes a hospody Na Vyhlídce.

   „To uděláme, a budeme mu říkat Max Buldozer,“ šeptem navrhl Chapadlo, a spiklenecky se smáli.

   Na campu je čekalo příjemné překvapení. Nejen že na campu planul velký táborák z toho, co bylo připraveno na potlach, ale z blízkého vyvráceného smrku nařezal Pinky větve, z usáren vybalil igelity a postavil pro všechny bejvák jako cirkusový stan, útulný a za větrem. Přitom si shraboval kdejakou sněhovou vločku, až měl hezkou, jak říkal „prvosněhovou“ kouli, chlubil se s ní, pojmenoval ji Kačenka, a důvěrně sděloval, že s ní má tajné úmysly.

   Nocležníci v boudě se nacházeli ve stejném stavu, v jakém je výprava opustila. Nevzbudili se, ani když je záchranáři za svitu poslední baterky předváděli jako cirkusové klauny pro pobavení členů T.O. Kamarádi Dračích skal.

  U ohně měla Lenka připraveny ešusy s čajem a horkou polévkou z konzervy. Kamarádi Dračích skal se zotavili,  sáhli  do  pouzder pro kytary, a potlach začal. Chapadlo byl rád, že záchrannou výpravu přežil, a začal vymýšlet nemožné soutěže a veselá vyprávění. Max popíjel z plecháčku čaj s rumem, a oči se mu v široké tváři leskly spokojeností. Jenom Berlot se neodvážil promluvit, aby Max nepoznal, že ho bolí v krku a na místě mu nevyrval mandle cepínem, jak se v obavách svěřil kamarádům.

   Noc na Strážné hoře minula, Orion se přesunul nad temné pohoří na obzoru, a potlach byl v nejlepším. Dokonce Wiking se spřátelil se šerifem T.O. Kamarádi Dračích skal a opatrně se vyptával, jaké mají v osadě tresty za nedbalost při ztrátě domovenky.

   Pravidelné chrápání v boudě nečekaně přestalo. Zapraskala prkna, a po chvíli vylezla postava navlečená do svetrů a šál.

   Všechno ztichlo.

   Postava se pomačkanou tváří rozhlédla po kruhu tlachovníků, vrazila ruce do kapes a vrzavým hlasem řekla: „To jsme si teda pozvali pěkný kamarády. Klidně si přijedete na náš potlach, topíte naším dřívím, děláte si vlastní program, a ani se nenamáháte nás probudit, abysme mohli náš oheň aspoň zahájit. To je teda sprostý.“

   Tlachovníci nebyli mocni slova. Ani jindy pohotový Chapadlo se nezmohl na prosazování kravatového večírku. Jen Pinky chladnokrevně, bez váhání, vzal svou prvosněhovou kouli a s výkřikem „sežer si svůj potlach, desperáde!“  ji mrštil.

  Když Kačenka zasahovala cíl a tříštila se o pomačkaný obličej zpět do sněhových vloček, všiml si Chapadlo, že se na to Max se zalíbením dívá, naklání se k Lence a hlasem bohatýra říká:

   „Je to, Lenko, dobrý na tom trampu. Je to opravdu dobrý!“