Jednou v
podvečeru se Oliva a docent Jeřábek sešli před První hlídkou
u venkovního stolu na chudičké chatařské
večeři. Oliva schovala zbylé krajíčky do ubrousku (ještě
poslouží jako topinky opečené nad ohýnkem) a na
plynový vařič dala vařit studánkovou vodu. Jeřábek si přitáhl
popelník, a vzápětí začal cigaretový dým
vyplétat do větví alpské borovice obrazce chatařské magie,
vhodně doplňující kulisu okolní usínající krajiny. Nahoře ve
svahu, nad střechou První hlídky, zářila mohutná stěna
skalního ostrohu Chlumu jako filmové plátno promítající příběh
zapadajícího slunce. Byl to dárek stvořený pro snivé povahy,
zabalený do mlhy v údolí, zdobený
dekorací bílé hvězdičky nad pásmem západních kopců, a k dokonalosti
dovedený vůní právě zalévané kávy.
Brzy Oliva
přinášela další hrnky, protože na večerní táčky dorazil od
vedlejšího srubu malíř Jan Kotík a zastavil
se tu hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka.
Tomu končila dovolená a chtěl se s osadníky
rozloučit, než za pár dní zase přijede na víkend. Tóňa se
vlastně jmenoval Evžen Bretschneider, ale o tom
se nevědělo.
Jeřábek se
k němu otočil s výčitkou:
„Co to bylo,
Tóňo, včera u tebe v chatě za řev? Chtěl jsem zajít, ale musel
jsem nanosit vodu než padla tma.“
„Kamarádi
z dolní osady vybírali dobrodružné sešity ke čtení,“ odpověděl
Tóňa, „a trochu se zdrželi.“
„Zdrželi? Do
noci? S takovým řevem?“
„Přinesli pár
lahví piva, popili jsme, ale v tom horku
nám to stouplo do hlavy. Kamarádi se vydali dolů k potoku
až před půlnocí a četbu si zapomněli
vzít. Musel jsem jim ty sešity odnést, aby měli něco po ruce, kdyby
přišly deště. A co vy pořád děláte, tady
na začátku světa?“ stočil Tóňa hovor a dodal:
„Už jste slyšeli, že propíchli toho náfuku, co prodával v krčmě
„U Přístavu?“
Jeřábek se na
židli zaklonil dozadu, aby ho Oliva sedící v čele
stolu nezahlédla, a snažil se ho umlčet tajnými signály.
„Co je?“
nechápal Tóňa. „Tak slyšeli, nebo ne?“
Jeřábek pokus
o raději varování vzdal, přestože Oliva míchala
cukr v kávě tak usilovně, až lžička
cinkala, a její obvykle příjemná tvář se
choulila do nevlídných vrásek. Od vzhledu chladného kamene ji
dělilo pár neopatrných slov.
„My o tom
nemluvíme,“ vysvětlil Jeřábek s omluvným pohledem
na Olivu, kterým se snažil udržet
pod kontrolou změnu její
nálady. „Protože toho nebožtíka z krčmy
„U Přístavu“ objevila právě naše Oliva. Narazila v rokli
pod vyhlídkami na dva brutálně zavražděné chlápky, ale policie
jí uznala jen jednoho, protože druhého někdo ukrad. Taky tam
potkala vraha - tedy možná vraha - muže v montérkách a s lopatou,
ale o tom nechtěli detektivní odborníci
ani slyšet. Naopak ji nevděčně odehnali jako nežádoucí klamavou
svědkyni. Proto jakmile zaslechne slovo o té
události, zatváří se příšerně zarputile a nás
to děsí. Je lepší si s tím nic nezačínat.
Máme své zkušenosti.“
Oliva
pohoršeně odložila lžičku a vložila se do
hovoru:
„Netvářím se
příšerně. Zarputile možná, ale příšerně zarputile? Prostě jim to
nezapomenu. Kriminalistům. Snažili se mě na místě činu
přesvědčit, že jsem se před tím příšerným nálezem ovlivnila
užíváním drog. Jako kdybych já někdy polykala prášky! Kromě toho
- měla jsem takový zvláštní pocit, že si snad mysleli, že jsem
toho krčmáře, toho Adámka, zavraždila sama. Snad proto, že mi
jednou zapomněl dát ke kávě cukr? Jejich jednání bylo
urážející.“
„Měla jsi
právo se urazit, a my ti to rádi
dosvědčíme, viď, docente,“ shrnul debatu malíř Kotík, který se věnoval otevírání krabice máslových sušenek, kterou
Oliva přinesla zároveň s kávou. Kotík
pokračoval: „S naší osadnicí nebude nikdo
jednat bez náležité úcty. To nepřipustíme. Ale když se to vezme
z druhé strany - uznej, Olivo, že
předložit ve svědecké výpovědi informaci o chlapovi
v montérkách a s lopatou,
co se potuluje v pracovní době ve skalách, může být i pro
otrlé kriminalisty šokující.“
„Mluvila jsem
s ním, měl montérky a lopatu - ptal se mě
na cestu - šel za někým k nám na Chlum,“
trvala na svém Oliva. „Neměla jsem halucinace!“
Hromotluk
Tóňa souhlasně přikyvoval a poznamenal:
„Toho znám.
Chlap v montérkách a s lopatou
mě málem dostal. Už jsem moh bejt mrtvej.“
Následovala
vteřinka užaslého ticha.
První se
vzpamatoval Jeřábek.
„Tak on
opravdu existuje?“ zvolal nadšeně, ale hned zmlkl, protože Oliva
se k němu otočila s němou
otázkou: copak tys mi, docente, nevěřil?
Tóňa
pokračoval:
„Jo, správně,
ten mužskej existuje. Víte, já si někdy zaběhnu za kuchařkou
do Lázeňských domů pro pár pusinek a zbytky
z kuchyně, a ona
mi jednou po pusinkách dala mísu oschlých houskových knedlíků.
Vypravil jsem se do lesa, že si nasbírám borůvky, rozvařím je na
žahour, poleju tím ty knedlíky a pořádně
se nadlábnu. Jak tak lezu po čtyřech v borůvčí,
připlížil se ten zatracený chlap a plácnul
mě lopatou do zad. Vyrazil mi dech, nemohl jsem se nadechnout,
měl jsem strach, že mi přerazil žebra. Tak jsem se nad něj
zvednul a zařval: co děláte, člověče? A on
utek.“
„Tos měl
štěstí,“ prohodil Kotík.
„To měl.
Vyložili mi pak v restauraci „U nádraží“,
že je to nějaký Bezdušek, co o něj na
poli u kombajnu zavadil blesk. Když se
blíží bouřka, tak má šílený nápady, popadne lopatu a honí
chataře. Místním to nevadí, protože chatařů je hodně, a bouřek
do roka není zas tak moc.“
„S takovým
druhem zábavy ho nechají volně pobíhat?“ divil se Jeřábek.
„O to jsem se
taky zajímal, ale v hospodě mi řekli, že
Pražáci by každého hned zavřeli do blázince.“
„Pěkná
hospodská povídačka,“ pochválil ho Jeřábek. „ale jak to vypadá,
muž od kombajnu měl tehdy, jak byla ta velká přívalová bouřka,
dobrý lovecký den. Dostal dvě oběti najednou a schoval
si je do rokle. Když ho nachytala Oliva s Vacínkem,
stačil si, než přijela kriminálka, odnést do lepší skrýše jen tu
mladší a tudíž lehčí.“
„To musel být
drsný zážitek v té rokli, Olivo, to bych
se docela bál,“ ozval se Kotík, který si během hovoru skládal na
stole před sebou sušenkové souhvězdí Velké Medvědice. „Ale divím
se, že tady sedíš u kafe a cigarety,
a nehoníš nás po lesích, abychom ti toho
mladšího a lehčího našli.“
„Vyhodnotili
mě jako nevěrohodného svědka, a nemám se
o případ dále zajímat,“ řekla chladně
Oliva. „Mám to úředně doporučeno policejním důstojníkem.“
„Jeho chyba,“
řekl Kotík.
|