|
|
|
|
Zázraky přírody ve vedlejší rokli
Naproti douglasce, hned za stěnkou ruských jmen, je vchod do vedlejší roklinky, naznačený "dřevorubeckou" cestou. Když po ní půjdeme, neprohloupíme. Čajovna v Arboretu se nás dočká, a naší cestě na Valdštejn ta chvilka zdržení neublíží.
Stěny rokle tvoří skály příjemně ponuré a rozeklané, a skrývají se v nich zajímavě modelované pískovcové útvary - skalní brány, okna a voštinové stěnky. Když se píše o skalních branách, nikdy se nezapomíná na hruboskalské skalní město. Jsou tu vyhlášené skalní brány - Bránička v Zámecké rokli, Stojan, ke kterému po cestě na Valdštejn taky dojdeme, a řada dalších, schovaných na místech, které jsou mimo přístupných cest. V roklince, o které je řeč, se nenápadně vznáší vzduchem nádherná skalní brána, připomínající sedícího slona. Další skalní brána je hned vedle. A to stačí udělat jen pár kroků do vedlejší rokle!
Běžnější tvary pískovcových bran a oken vznikají rozšiřování a zvětráváním výklenkovitých dutin, které nakonec proděraví celou skalní přepážku. Mají proto obvykle klenutý kruhovitý obrys a hladké stěny. Šířka je zpravidla větší než výška. Ve druhém případě jsou tyto tvary vázány na svislé pukliny, jejichž rozšiřováním se vyvíjejí. Brány a okna jsou pak protáhlé ve svislém směru, jejich stěny mívají často nepravidelné obrysy. Výška nápadně vyniká nad šířkou. Je-li výrazně největším rozměrem hloubka, mluvíme o skalním tunelu. Extrémním případem vývoje brány je skalní most, u něhož poměrně tenká stropní přepážka spojuje okolní části skalního útvaru. Na skalní brány ve vedlejší mechové rokli se vztahuje druhý případ.
Jedna ze skalních bran ve vedlejší rokli...
...a takhle skalní brána připomíná sedícího slona s chobotem
Nejen skalní brány potěší návštěvníky svou malebnou rozmanitostí tvarů, někdy k prosté radosti stačí i malé skalní okno, zvláště když je pěkně vyvedené. Skalní okna vznikají stejně jako brány zvětráváním měkčího pískovce, a to když do malého výklenku dlabe počasí tak dlouho, až proděraví skalní přepážku, pokud je ovšem tenčí. Rozdíl mezi skalní bránou a oknem je v tom, že skalní brána vzniká u země a okno ve stěně. Podobně jako skalní brány i okna často vznikají ze svislé pukliny, a potom je okno vyšší než delší. Takhle pohádkové je jedno z pískovcových oken ve vedlejší rokli. Ovšem jak tohle okénko v podobě kapky vody vzniklo...
Mikroklima rokle svědčí nejen mechům, ale i roztomilým oranžovým plamínkům, které jsou opravdovými lesními drahokamy. Jedná se o houbu krásnorůžek lepkavý, který roste od léta do zimy na rozpadlých starých pařezech a kořenech jehličnatých stromů, především smrků. Leckdy krásnorůžkovi jako "domeček" poslouží i kus zpráchnivělé větve. Krásnorůžek lepkavý je bezchutný, tuhý a těžko stravitelný, proto se řadí k houbám nejedlým, i když není jedovatý. Údajně se pro své pěkné zabarvení používá jako nepoživatelná ozdoba do naložených hub, houbových salátů a pod.
Hanke pod Čertovou rukou
Kdo by neznal jméno slavného německého horolezce Rudolfa Hankeho? Pamatuje si ho skalní věž Taktovka, kterou zdolal prvovýstupem v roce 1925, pamatuje si ho Kapelník a Maják, a jistě i další věže, u nichž bývá poznámka o provedeném prvním výstupu "němečtí lezci".
Rudolf Hanke se narodil v r.1903 v Labské Stráni. Jako malý chlapec slézal skály v okolí, a není divu, že se brzy dostal mezi horolezce. Jeho prvovýstup Starou cestou na Taktovku se zapsal do historie Skaláku. Během německé okupace působil v Podmoklech a pomáhal v odboji. Po válce mohl jako antifašista v Čechách zůstat, ale odešel do NDR. Napsal knihu "Strmé stezky", v níž popsal etapy svého života. Zemřel za nevysvětlených okolností (zřejmě dobrovolně) v r.1976 v Labském údolí, ve věku 73 let.
Český ráj po sedmihorsku
Jak si vlastně lidé představují ráj? Měly by to být krásné rozlehlé sady, plné kvetoucích jabloní a barevných květin. V nově vydané obrazové knize "Jedinečný Český ráj" se uvádí, že tento název původně patřil Litoměřicku, kraji ovocnářství, což je z hlediska podoby ráje přijatelnější a zaslouženější. Ostatně - na jedné pohlednici z přelomu století je Českým rájem označen i Žebrák a Točník... Jak se ale dostaly k Českému ráji Sedmihorky? Jednoduše. Jak víme, hosté v lázních dbali na veselost a dobrou náladu, neboť přispívá k léčení. A užívali si vzdušných lázní, oděni v prostěradla, v nichž chodili jako Adam v ráji. Nějaký čas, než to MUDr. Šlechta zatrhl, nechyběly ani Evy v prostěradlech. A tak, podle našeho skrovného úsudku, z veselé zábavy vznikl název Český ráj, který měl reprezentovat lázeňské výdobytky: slunce, vodu, vzduch, dobré pivo z místního pivovaru a skvělou kuchyni. Co víc chtít od ráje? Samozřejmě nelze čekat, že by s takovým kacířským názorem někdo souhlasil... |
Zimní les (úryvek)
V sněhové kožichy les zahalil své stromy, porosty pod nimi a vlny skalních srázů vzduch v dálce modrá, ustrnlu v mrazu, a do stříbrných paprskůse lomi. Když hasne den, běl sněhu rozsetou v pohádky krásu mění, zakletou do ticha tajemného. Nic již nepohne se, usnuly příkré cesty v bílém lese.
M.C. 1935
Takhle vypadala Taktovka a věže ve Skaláku, když je zdolávat Rudolf Hanke ...
Průchod pod Čertovou rukou s Hankeho rytinou
Hruboskalský značkovník Čtyři druhy značek se sešly v sousedském soužití na jednom oplocení. Výlučné postavení má modrá trasa pro cyklisty, vyvedená kulatě a v barvách, co byly po ruce. Inspirace značkovníku podle www.alpenstock.us
"Bludný balvan pod Jenovéfou"
|
|
Citát na rozloučenou: "Na jistém místě byly užívány tzv. vzdušné lázně, kde hosté chodili zcela nazí a byl tak položen základ českého nudismu. Ke všemu na promenádě vyhrávala vojenská hudba a přijížděli sem i světoví hudebníci a zpěváci." - z popisu lázní Sedmihorky na www.turistika.cz |
|
Představme
si, že jsme na výletě na Hrubé Skále. Máme za sebou návštěvu zámku, opustili
jsme Adamovo lože, a kráčíme po červené značce zvané "Zlatá
stezka Českého ráje" na Valdštejn. Procházíme nevýrazným skalním
kaňonem, minuli jsme skalku s rozpláclou čarodějnicí, pohledem
jsme přejeli nápisy na Odlomené skalce, ani jsme se nezastavili
u stěnky ruských jmen a Arboretum je na dohled. Zastavme se na
místě, které zaujme snad jen brázdami bláta po dřevorubecké
technice. Po pravé straně se tyčí jedna z největších douglasek tisolistých, které
tu byly vysazeny nebo
v zobácích ptáků uprchly z Arboreta. Pokochejme se její výškou!
Levá strana douglasky je "oholena" pádem vedlejšího
stromu, který se zlomil při jedné z bouřlivých vichřic.
Do
rokle stačí udělat jen pár kroků, a hned je na co se dívat. Na
dně rokle je prostřen nádherný mechový koberec, za
"mokrých" let tak hustý,
jaký snad není ani v těch nejlepších přírodních rezervacích.
Uprostřed koberce protéká potůček, který je původcem té
nadýchané krásy. Snad je zbytečné připomínat, že na tenhle koberec se
nešlape, a ani dětským nožkám se to nedoporučuje. V
lepším případě si takový všetečka smočí v bahně nohy po kolena,
v horším případě vytáhne z mechu zablácenou turistickou obuv i s
užovkou namotanou kolem kotníku. Mechový koberec je svět sám pro
sebe, a dobrá rada je: obdivovat, ale nešlapat!
Nejvíce "počmárané" skalky jsou pod Čertovou
rukou. Cestu z Podháje k Valdštejnu stavěli Valdštejnové v roce 1839,
a později byla ještě rozšiřována a upravována. Přitom se
kameníci museli probít skalním pásem mezi oblastí Majákem a
Čertovou rukou a vytvořili rovné
pískovcové "zídky". Do nich se to pěkně ryje! Ale
netřeba žehrat na nezvedené návštěvníky, najde se tu pár klenotů, které mají svůj důvod, proč zdobit
zrovna tenhle kout.
Jedním z nich je i jméno HANKE, vyryté s podtrženým datumem 30.6.19..
Bohužel zbytek roku není dosti zřejmý, ale při trošce snahy o
rozluštění by
to mohlo být 1928.
Pokud by se skutečně jednalo o Hankův podpis na skalách, a
nejspíš ano, protože těžko by pěkná "volná" stěnka nepřitahovala
rytce v pozdějších časech, zůstává záhadou, proč byl konkrétní
den tak důležitý, že je výš než jméno a navíc je
podtržený. Podle romantických představ možná tady, na rozhraní
oblastí Kapelníka a Majáku, Hanke učinil nějaký významný slib
nebo závazek, o jehož splnění se už nedozvíme. Anebo si jen tak
značkoval svoje územi...
Že
název pro Český ráj vznikl v lázních za časů návštěv českých
buditelů, jako byli Jan Neruda,
