Kde je třetí
Kočičí hlava?
Jeden ze stařičkých tištěných návodů k hruboskalským výletům obsahuje postesknutí, že skalní město má tři
pískovcové věže, kterým lid dal pro charakteristický oblý vrchol název Kočičí hlava.
A prý kdo se má na výletě vyznat kde se nachází, když třikráte
může být u Kočičí hlavy a pokaždé jinde. Postesknutí obsahuje i
dobrou radu, že nejlépe by bylo ponechat
tento název jedné věži a pro další dvě vyhledat pojmenování jiné,
aby v Kočičích hlavách bylo konečně jasno.
O třech hruboskalských Kočičích hlavách se zmiňují i cestopisné kresby V.Durycha z r. 1886 (dvě z těchto skalních věží
jsou v knize dokonce vyobrazeny
ilustrátorem A.Nejedlým):
"V té věci jest vůbec nesnadno držeti se názvu určitého. Tak
ku př. někteří nazývají "kočičí skálu" - skalou "umrlčí" a jiní
docela vynašli v hruboskalském skalním městě tři
partie, jimž "kočičí hlava" předezděli, jak toho důkazem jsou
fotografie, p. Velebínem Šlechtou mi darované. Názvy skal vůbec
jsou zvoleny ve všech spisech na neurčito a žádnému cestovateli
nemůže se zazlívati, nepřidrží-li se psaného a utvoří-li nový
název dle vlastní své fantasie."
Poslední věta z úryvku je podnětná i pro dnešní
dobu, kdy se turistický svět přidržuje moderního horolezeckého
označení skal a poněkud zapomíná na možná zajímavější romantické
vnímání skalního města z časů dávno minulých.
Ale zpět ke Kočkám - víme, že Kočičí hlava ze Sahary byla i přes svou věrnou podobu
sedící domácí kočky přejmenována na Lebku, a název Kočičí hlava
tak oficiálně zůstal skalní věži u
Valdštejna. Po třetí Kočičí hlavě z 19.století se slehla zem. Jediným vodítkem
k jejímu objevení je předpoklad, že se jedná o
samostatně stojící věž s velice zakulaceným
vrcholem. Jenomže takových věží je
ve Skaláku povícero...
Už se zdálo, že tajemství třetí Kočičí hlavy nebude nikdy odhaleno, když se
objevila jistá
kreslená hruboskalská pohlednice z počátku 20.století. Je na ní nápisem
Kočičí hlava označena útlá vysoká osamocená věž obklopená skalními masívy,
která se nepodobá oběma svým kočičím
družkám. Stojí nad údolím naproti skalnímu hřebenu,
připomínajícímu silnici z Hrubé skály na Valdštejn (červená
značka). Ačkoli je okolí skály nakresleno jen
velmi volně, přesto je až nápadně podrobně zachycen tvar
této Kočičí hlavy a to včetně výrazně zúžené spodní část věže s malou útlou
skalkou u paty. A pokud začneme po takové věži pátrat, brzy
rozpoznáme
podobu dnešní Taktovky, z čehož vyplývá, že pouze s nepatrným zaváháním můžeme
zahlásat do světa - třetí Kočičí hlava, o které se zmiňuje
stařičký výletnický průvodce a zároveň i V.Durych, je Taktovka! Vlastně si to myslíme bez zaváhání.
Kočičí hlava u Valdštejna na pohlednici z 19. století
(na horním obrázku A . Nejedlého je Kočičí hlava - Lebka
viděná z Mariánské vyhlídky)
Je zvláštní, že názvy všech tří hruboskalských Kočičích hlav
byly známé ještě před pojmenováním Kapely (nazývané původně
"skalní město") a ještě před pojmenováním Kapelníka (byl prostě
osamoceně stojící skálou). Dále všechny tři Kočičí hlavy
postávají
poblíž odboček nebo křižovatek prastarých pozapomenutých stezek
a jsou u nich nápadně viditelné. Je tedy možné pěstovat domněnku, že
v
dávných časech Kočičí hlavy sloužily
putujícím jako rozcestníky?
Jen malý příklad - jestliže
se vydáme třeba z Doubravice od jedné Kočičí hlavy ke
druhé a posléze i ke třetí, dojdeme do Turnova starými pěšinami
přes skalní město přímo a rychle.
Myšlenka rozcestníků navádí k další domněnce, že tři Kočičí hlavy mohly
být i orientačním znamením pro výstavbu tajné podzemní chodby z
Hrubice do Turnova.
Kdybychom veškeré
domněnky zavrhli pro až příliš velký výkvět fantazie, nevadí. K obdivu tří Kočičích hlav postačí jen jejich krásný tvar a
nezdolná vznešenost, s jakou se zvedají nad hlavy žasnoucích
navštěvníků...
Šustrovi na Sahaře
(Ingeborg přežila)
 V článku "Přetížený balvan ze Sahary" je zmínka o jistém
německém ženském jméně, snad Ulrike, které vyškrábáno zhruba
před čtyřiceti lety do balvanu
uprostřed Sahary bylo největší rytinou, jaká
se kdy na balvanu objevila. A jen prosté vyškrábání tuto rytinu
neochránilo před zvětráváním a zánikem. Ale podle nedávno získané fotografie
to nebyla Ulrike, kdo před lety bíle zářil po celé Sahře, ale celá rodina Schusterů - Ingeborg,
Gűnter a Claudia. Proč si německá rodina dala práci s
vyškrabováním a proč je příjmeni Schuster zhotoveno švabachem,
zatímco křestní jména jednoduchým písmem, zůstává záhadou.
Podle sousedního letopočtu (stejné vyškrábané světlosti písku)
vznikla rytina před rokem 1979. Do těchto dnů zůstalo na balvanu
patrné jen zakončení jména Ingeborg, a při větší představivosti
je v dobrém světle vidět i zakulacené švabachovité S.
Rytina Šustrových pomalu zaniká, ale otázky zůstávají. Co to
bylo za rodinu a odkud přišli ? Jsou všichni stále naživu? Proč
se zvěčnili zrovna na Sahaře? Byli to horolezci, nebo rekreanti?
Má jejich počin historickou souvislost, horolezeckou nebo
šlechtickou? Patřil jim kdysi nějaký majetek v okolí? Je to
důležitý vzkaz někomu kdo pochopí, nebo se rodina Šustrova na
dovolené v Čechách nudila a šla si zarýpat do skály? Kdo ví, kde
hledat odpovědi...
Citát na
rozloučenou:
|
Měsíc, ten tulák na nebi,
s úsměvem hledí dolů,
tuláci dva my nocí jdem
a bavíme se spolu.
O starém kašlavém mlynáři,
a hezké jeho dceři,
ta o lásce zpívá, věrnosti,
když krajem už se šeří.
A měsíc jde a vypráví:
nad mlýnem stál jsem včera,
do noci dlouho toužívá
tam mlynářova dcera.
báseň K.Babánka z roku 1902
V březnu 2017 ukončilo Nakladatelství Rodocapsa svou
činnost. Během šesti let se podařilo vydat celkem 12
titulů,
i s oblíbenou brožurkou popisující detaily červené
značky
z Hrubé Skály na Valdštejn.
Všechny tituly jsou rozebrané včetně dotisků.
Z Hrubé Skály
na Valdštejn
Podrobný průvodce hlavní stezkou hruboskalským
skalním městem obsahuje přírodní zajímavosti, turistické
informace, upoutávky na zastavení na význačných
historických místech a u stánků s občerstvením.
|
