V březnu přichází pro našince nejlepší část roku. Na stezkách klid, slunce svítí do skalních stěn s jarní silou, a ani hustě propletené větvoví listnáčů nebrání zahlédnout jindy skryté klenoty. Bujný mech se ještě nenacpal do rýh starých rytin v jindy vlhkých skalních koutech. Čas lovu začíná...

Je potěšitelné, když se v březnovém slunci objeví někde na nenápadné stěnce zapomenutá rytina. Ale co si počít, když nález je natolik "obroušený" stářím, že je nerozluštitelný? Když je obtížné i vyfantazírovat, kdo, kdy a proč? Pak musí nastoupit opravdu velká dávka představivosti, nebo zklamání. To druhé se týká nápadně obyčejného balvanu v zatáčce ve Dračích skalách. Toho, který na svém úpatí nese už těžko rozpoznatelné brzdné kolo.

Po celý rok leží jeho stěna obrácená ke sluji sv. Prokopa v temném stínu stromů, a jen někdy z ní vystoupí mělká rytina, svou velikostí soutěžící s obrazcem zbojníka v Zámecké rokli. Je to celá spleť číslic a písmen, a podobně jako v loži Adamově je část záměrně poničená. Z rytiny je nejlépe vidět rámeček se dvěma zkříženými kladívky nad lomící čárou, a pod čarou začíná oblast nečitelnosti. Dole pod rámečkem se dá ještě zachytit letopočet, snad 1845, a ještě níž psacím písmem jméno začínající písmenem J nebo G. K tomu ještě pár písmen nezničených - například písmeno K.

Vzhledem k tomu, že okolí odjakživa patřilo hruboskalské vrchnosti, předem vyloučíme pohodlně zaznamenaný katastrální zápis, jak tomu bývá u jiných balvanů. Naopak přijmeme myšlenku, že rytina byla provedena se souhlasem majitele panství (v té době to byl Jan Baptista).

Velikost a umístění "na ráně" přímo u záhadami opředené Prokopovy skály svádí sice k levnému, ale možná přibližnému vysvětlení - že se totiž jedná o další stopu lázeňského pobytu svobodných zednářů, a to některého velmi význačného hosta. Víme přece, že silnice z lázní na Hrubou skálu přes vršek Dračích skal se nazývala "cesta excelencí", což bylo pojmenování z dob, kdy lázně byly navštěvovány téměř výhradně šlechtou. Vybraná společnost chodívala tudy na procházku, a tato vlastnost silnici už zůstala.

Můžeme se rovněž domnívat, že rámeček s kladívky sloužil jako vyměřovací bod pro stavbu silnice (doplněný o náhodný autogram) a dostat se ještě do vzdálenějšího stáří rytiny. V každém případě tento hruboskalský klenot stojí za lepší prozkoumání. Ovšem mělo by se konat dřív, než nastane čas, že si ani ostré březnové slunce s mizejícím obrazcem neporadí...

Předčasně horký jarní den, slunce bez milosti praží do nádvoří hradu Valdštejna. Návštěvníků hojně, těžko se míjejí ve schodištní věžičce na úzkých točitých schodech sestupujících do biliárového sálu. V příjemném chladu se mnozí zdržují déle.  Náhle zní ze schodištní věžičky těžké oddechování a vzdychání, a dolů sestupuje zpocený a výletem uštvaný tělnatý pán. Aniž se rozhlédl, celou vahou znaveného těla klesl na jednu ze tří židlí, stojících tam u zdi. Přítomní v sálku rozpačitě hleděli, jeden návštěvník povídá:

"Pane, tohle je asi exponát, abyste ji nerozsed, to by bylo drahé odpočinutí!"

Tělnatý pán jen mávl rukou a seděl dál. Další se osmělili, využili jeho příkladu a obsadili zbylé dvě židle. Někdo řekl:

"Tyhle staré židle sem dali místo lavice, aby si lidi odpočinuli. Jinak by tu byla cedulka, že se na ty židle nesmí sednout!"

"Nebo natažená šňůra, jako na zámcích," připomněla jedna paní.

Všeobecný souhlas. Sedící byli spokojeni, a renesanční židle ze 17.století nápor znavených výletníků vydržely.

Mezi památkami hruboskalského zámku, uvedenými ve známém "Soupisu památek historických a uměleckých v Království Českém od pravěku do počátku XIX. století za politický okres Turnovský", který sestavil dr. J.V.Šimák v r.1909, je vedle rozsáhlého popisu zámeckých kachlových kamen (zmínka o těchto kamnech nechybí v žádném průvodci z 19. století) věnována pozornost kolekci sedmi židlí. V oddíle nábytku vypadá záznam o nich takto:

12. - 19. Sedm židlí z první půle XVII. stol., nohy a stranice lenochů rovné, hrubšími řezbami zdobené. Dvě příčky lenochu a jedna mezi předními nohami vždy stejně vykrajované a řezané: růžicemi, hlavou Medusinou, kartušemi.

Fotografie ze soupisu (r.1909), kde jsou zachyceny tři ze zapsaných sedmi židlí.

Škoda, že soupis hruboskalských památek nevěnoval popisu této sedací soupravy více prostoru. Je zajímavá a její osud jistě pohnutý. Především se jedná o soupravu k jídelnímu stolu, kde bývalo po stranách po třech sedících a v čele na sedmé židli předsedal obědům a večeřím "pán domu". Každá ze sedmi židlí je jinak zdobená, jiné velikosti, včetně dětské, nejspíš proto, aby členové rodiny rozpoznali u stolu svou vlastní. Ještě je tu možnost, že židle byly "každý pes jiná ves", posbírané z různých sestav, ale to by snad alespoň dvě byly stejné.

Vzhled židlí odpovídá renesančnímu nábytku, a sice tzv. "lombardským" židlím, které se v 17.století rozšířily do Čech z Itálie. Lombardské židle měly konstrukci z rovných hranolů spojených plochými širokými příčkami, tvrdý sedák bez čalounění, a byly bohatě zdobené řezbami. Povrchová úprava se prováděla mořením a voskováním.

Naše hruboskalské židle mají tedy dobrý historický původ, zřejmě v zámku zůstaly po Smiřických, možná po prvních Valdštejnech. Ovšem nezůstaly jen v trojici na fotografii soupisu dr.Šimáka - s dalšími třemi židlemi se můžeme naživo potkat v biliárovém sále na Valdštejně, 

Víme tedy, jak vypadalo šest židlí ze soupisu zámeckých památek, víme, že tři z nich jsou na Valdštejně, ale nevíme, kam se poděla sedmá židle, která měla místo kartuše hlavu Medusy. Tedy ta, na níž sedával "pán domu" v čele jídelního stolu. Možná se po soupisu ztratila z jednoduchého důvodu - schovali ji někam stranou, aby její hlava nemohla sedícímu uškodit. Protože kdo by chtěl mít za zády zlou tvář s vlnícími hady a riskovat, že ho hryzne do lopatky, nebo vyhlížet mu na hosty přes rameno? A jak by to bylo příjemné jen mimoděk v temné jídelně pohlédnout do děsivých Medusiných očí, ozářených světlem planoucích svíček? Co kdyby najednou obživla? To je to. Musela z domu.

Renesanční lombardské židle v biliárovém sále na Valdštejně (2009).