duben 2010

 


Popisovaná místa v PR Hruboskalsko jsou dostupná na trasách turistických značek. Netřeba vstupovat mimo cesty.


 Citát na uvítanou:

"Jakmile stín staré kavky zmizel se skalní římsy, bylo kavče zase u okraje hnízda,

 ba ještě dále, až docela na samém kraji skály. Byl to pod ním svět! Daleký, široký ...! Samé lesy a daleko ještě pole a louky a kopce a krásný zámek, jehož věže čněly do modrého jarního vzduchu."

- V.Štáflová, "Kavče z Dračích skal"

 

 

 
 

Proběhla nám smutná "pětková" výročí. V prvním měsících letošního roku se dovršilo pětašedesát let od smrti dvou hruboskalských legend - spisovatelky Vlasty Štáflové a horolezce Josky Smitka. Měli hodně společného - především lásku ke skalám a nespoutaný životní styl, který u obou šel až do krajnosti. Svým způsobem je oba stál život.

 


Jak odcházejí legendy...

Spisovatelka a horolezkyně Vlasta Štáflová se mezi sedmihorskou  smetánkou objevila nedobrovolně v roce 1939 - poté, co vzhledem k poměrům na Slovensku už nemohla zůstat ve Vysokých Tatrách a musela se vrátit do Čech. Bylo jí přes třicet, měla za sebou kariéru redaktorky dívčího časopisu Zora, byla známou a čtenou autorkou dívčích románků (vydávají se dodnes), a se svým o 23 let starším manželem malířem a grafikem Otakarem Štáflem působili několik let ve Vysokých Tatrách jako nájemci turistické chaty u Popradského plesa. Zasloužili se o vznik tatranského symbolického hřbitova horolezců. Manželé bývali přes zimu v Praze ve svém činžovním domě na Vinohradech a na jaře se jako tažní ptáci vraceli do milovaných hor, kde pobývali celé léto. Otakar Štáfl maloval obrazy s horskými motivy, paní Vlastě učarovalo horolezectví. Byla členkou Spolku tatranských horolezců JAMES. Zdolala Ihlu v Patrii, která po ní dostala název Věž Vlasty, a byla na Slovensku považována za skvělou horolezkyni.

V Sedmihorkách už Vlasta Štáflová pověst výborné horolezkyně neměla. Pobývala tu "na dvou židlích" - v elegantní uhlazené lázeňské společnosti na jedné straně, a ve společnosti odrbaných drsných horolezců v čele s Joskou Smitkem na straně druhé.

Poté, co s Joskou vylezla Dračí stěnu, napsala půvabnou knížku pro děti "Kavče z Dračích skal". Popisuje v ní nádherný rozhled z vrcholu věže, pohled na Větrník, zámek a okolí Dračích, tak jak ho sama zažila. Knížku ilustroval její manžel, a byla vydána  v roce 1945, zřejmě až po její smrti. Vlasta Štáflová zahynula v poledne  na Popeleční středu, dne 14.2.1945. Tehdy jejich dům zasáhlo bombardování a manželé neodešli do krytu. Říká se, že jí kdesi v Tatrách hádala cikánka z ruky. Prý měla zemřít mladá pádem z velké výšky - to se také stalo.

Joska Smitko byl popraven v Terezíně o měsíc a několik dní později, 27.března 1945. O životě Josky Smitka a jeho působení na Hruboskalsku je nejlépe si přečíst na stránkách www.hruboskalsko.cz nebo v kultovní knížce J.Štyrsy "Kamarád ze skal". Zajímavé je dohadování o přesném znění jeho jména - někde se uvádí Smítko nebo Smítka - my se držíme úředního záznamu na seznamu popravených v Terezíně, který by měl být správný.

A co takhle všetečná otázka - spojovalo spisovatelku Vlastu Štáflovou a horolezce Josku Smitka něco víc, než jen přátelství na laně? Odpověď zní - nikoli. Podle důvěryhodného osobního svědectví dělily paní Vlastu a Joska především stavovské rozdíly. Navíc za paní Vlastou přijížděli do lázní její ctitelé z Prahy...

Jsou ale skutečnosti, které mají společné. Každý má své jméno zvěčněno na symbolickém horolezeckém hřbitůvku - Vlasta Štáflová pod Ostrvou ve Vysokých Tatrách, Joska Smitko na Osudové pod Hrubou Skálou. Po obou horolezcích byly pojmenovány skalní věže - Věž Vlasty v Tatrách a Smitkova věž ve Skaláku. I v tomto případě obě legendy dopadly stejně - Věž Vlasty na mapě Vysokých Tater už nenajdete, byla přejmenována zpátky na Ihĺu v Patrii. A v hruboskalských horolezeckých průvodcích se stále častěji objevuje místo Smitkovy věže původní německý název Dominstein. Po šedesáti a pěti letech hruboskalské legendy  blednou jako písek v létě...

"Nastupovat, nastupovat!"

Jindra zvedne Janin kufr, položí jej na plošinu vozu a stojí s očima upřenýma na dívku. Tisknou si ruce beze slov. Potom se vlak pohne.

Jana stojí v otevřeném okénku, v náručí kytici vlčích máků, na kterých uvízly dvě slzičky. Ale nad nimi v koutku oka je již úsměv.

Vrátím, se, věř mi - a potom tu zůstanu s tebou navždy. Ty a tento kraj jste prostý jasný život, my dva, to je můj nový svět. My dva, ty, Jindro, a já, my půjdeme spolu a kolem nás stále pokvetou rudé máky, budeme stále a stále šťastni.

"Jano, nezapomeň..."

Kytice vlčích máků mává ze vzdalujícího se vláčku...

Nezapomenu.

 

 z knihy Vlasty Štáflové

"Se zatajeným dechem"


Ilustrace Otakara Štáfla

ke knize

"Kavče z Dračích skal"

 

Citát na rozloučenou:  " Vynesen náhlým poryvem větru ze skalní soutěsky, vyplazil se z rokle pod Kapelníkem úzký proužek mlhy, stoupal a vznášel se výš a výš, kýval se a kroužil jako ohromný bílý had, jako zapomenutý dým z obětišť prastarých pohanských božstev."

- Josef Štyrsa, "Kamarád ze skal"