Lovy v antikvariátech někdy odhalí takový poklad, že se až dech tají. To je případ i drobné cestopisné brožurky "Českým rájem z Jičína do Turnova" z roku 1921. Obsahuje unikátní nápad v podobě podrobného popisu krajiny (včetně dobových fotografií), kterou turista jedoucí vlakem z Jičína do Turnova uvidí z okna od zastávky k zastávce.

Už začátek knížky, kdy vlak vyjíždí ze stanice v Jičíně, slibuje zajímavou a poučnou jízdu:

"Z jičínského nádraží místní dráhy Jičín-Turnovské projede vlak hlubokým zářezem, přetne říšskou silnici, jež vede do Hořic a unáší nás lučinatým údolím, pak ovocnými školkami firmy Jos. Mazánek v Soudné. Trať železniční zřízena jest téměř souběžně s památnými lípovými alejemi.

Vyjedše z Jičína vidíme v levo u lip budovy nových vojenských kasáren a za nimi vršek městského lesíku Čeřovky s vížkou. Když vlak projel školkami Mazánkovými, zříme v levo pokračovati lípové stromořadí a za ním kůželovitý, ovocnými stromy porostlý vrch Zebín s kapličkou na temeni a velikým dvorem a kostelíkem na úpatí."

Podobně podrobně je vykreslováno okolí tratě, přičemž jednotlivé pamětihodnosti (to je hrady, vrchy, skály a sídla) mají v knížečce vlastní popis s výkladem historie a zajimavostí. Cestovatel tedy pohlédne z okna vlaku, uvidí třeba kopec, kde se skrývají Prachovské skály, a hned se z knižečky dozví, že by měl možná vystoupit z vlaku a jít se na ně podívat.

Zastávky jdou jedna za druhou, a vlak se blíží k Hruboskalsku. Tady je krajina popisována takto:

"Za zastávkou Ktovou přetne trať opět říšsskou silnici Jičín-Turnovskou a vede souběžně s ní až do konečné stanice Turnova stále údolím Libuňky - přírodním parkem. - Strana západní ohraničena zalesněnými chlumy a lučinaté údolí vyšperkováno jest skupinami stromů, malými háji, vesničkami a samotami povznášejíc pozorovatele ku obdivu všemohoucnosti přírody a uklidňujíc jeho duši svým rozkošným architektonickým souladem i svou harmonií barev."

Hrubá Skála, lázně i Valdštejn mají v knížečce svoje oddíly s turistickými informacemi o historii a možnostech ubytování, a průjezd touto částí tratě je uveden následovně:

"Z nádraží Hrubá Skála unáší nás vlak v bezprostřední blízkosti říšské silnice ke dvoru Hořensku, u něhož zřízena zástávka. Na další cestě zříme v pravo při silnici velkostatkářské dvorce Nový Dvůr, Valdštejnsko, Kyselovsko, v levo severní výběžek chlumů Sedmihorských s vížkou hradu Valdštejna. Při patě chlumu valdštejnského jeví se nám větší obec Mašov a nad ní pne se úzký hřbet, z něhož vystupuje osamělý křivý skalní obelisk Hlavatice, cíl vycházek Turnovského obecenstva."

Vlak se řítí dál, a cestující turista se už pomalu sbírá, že se blíží cíl cesty. To mu ostatně sdělují i další věty našeho vlakového průvodce:

"Za Mašovem jeví se nám již tok Jizery; na protilehlém břehu obce Nudvojovice a Přepeře. V dáli rýsují se na obzoru silhuety Bezděze, Ralska, Ještěda a Javorníka.

Vlak zastavil v zastávce Turnov město, již se strany obecenstva velmi hojně jest používáno, projíždí pak po náspu dosti vysokém zahradami firmy Maškovy, přejíždí most přes Jizeru a vjíždí do nádraží Turnovského."

Tady končí turistova vlaková pouť, je čas uložit knížečku do cestovního vaku a vystoupit. Na turnovském nádraží jistě i tehdy vítala turistu nádražní restaurace.

Zbývá jenom podotknout, že stejný nápad by se mohl uplatnit i v současných turistických průvodcích, ať už návštěvník přijíždí vlakem, autem nebo letadlem. Pořád může z okna pohlížet na nějakou krajinu a její pamětihodnosti. Škoda jen, že dnes se nepoužívá název "Sedmihorské chlumy"...

Pozn.: Cestopisnou brožurku "Českým rájem z Jičína do Turnova" vydala Cizinecká komise v Jičíně v roce 1921. Komise měla kancelář v knihkupectví J.Paška v Jičíně a podle reklamy v brožurce podávala ochotně informace o Jičínu, jeho okolí, Prachovských skalách, jakož i o letních bytech na Jičínsku. Kromě toho vydávala obrázkový časopis "Z Českého ráje", a další "propagační spisky".V citátech z brožurky zůstal zachován dobový pravopis.

Na skalních stěnkách u známých stezek se občas ve spleti škrábanic a slunečních stínů zaskví rytina, která je provedena pečlivě a řemeslně. U takových rytin tušíme, že nejde jen o běžné vymáhání podílu na skalní nesmrtelnosti, ale  takový záznam má spíše důvod památeční. Něco jako návštěvní kniha vzácných hostů, snad po vzoru slavného Kyseláka.

 Jednou z takových noblesně provedených rytin je jméno W. Šorejs s letopočtem 1869 na začátku Zámecké rokle. Pokud hledáme osobnost, které by se mohl záznam týkat, rovnou se nabízí jméno Václava Šorejse, rodáka z Vyskře a děkana z Velelib. Václav Šorejs se narodil ve Vyskři v roce 1838. Kněžské svěcení přijal ve 27 letech, to je v roce 1865. O čtyři roky později se už mohla v Zámecké rokli objevit upomínka, snad v souvislosti jeho odchodu z Českého ráje na faru do Bystřice u Libáně - jistě by neodmítl alespoň rytinou ve svém rodném kraji zůstat. Pro tohle vysvětlení svědčí skutečnost, že pan děkan v mládí používal křestní jméno Wenzel a teprve později se začal psát jako Václav.

Děkan Václav Šorejs působil nejdříve jako farář v Bystřici u Libáně. V roce 1895, kdy mu bylo 57 let, přešel na faru do Velelib. Podle velelibské kroniky se stal nejvýznamnějším farářem této farnosti. Byl to člověk podnikavý a praktický, například se zasloužil  o stavbu silnice a o výsadbu tisíce ovocných stromů podle silnic. Vlastnil rozsáhlou knihovnu, kterou odkázal farnosti ve Velelibech.

Pokud by rytina ze stěnky na začátku Zámecké rokle patřila Václavu Šorejsovi, jednalo by se o vzácnou stylovou památku na vynikajícího místního rodáka z 19. století. Pokud by ovšem skutečně patřila panu děkanovi...