Srpen

 2011

 

 

 

Hlavní stránka

 

 


 

 


Popisovaná místa v PR Hruboskalsko jsou dostupná na trasách turistických značek. Netřeba vstupovat mimo cesty.


 

Citát na uvítanou:

"Slunce se píchlo

o šípkový trn do prstu

Pramínek krve

zbarvil nebe červánky

Z kapiček spadlých na zem

vykvetly vlčí máky"

              - Miky Marusjak, "Slunce se zafačovaným prstem"

Co bylo dřív -  jeskyně nebo Jenovefa?

Přicházel takhle ke Krokodýlovi tatínek v ležérně sportovním oděvu, kolem něho poskakovala dítka a žebronila:

"Vem nás do jeskyně! Vem nás do jeskyně!"

"Byly jste minule."

"My chceme do jeskyně!"

"Tak dobře, ale budete hodné," svolil tatínek.

Vzal dítka za ručky a odváděl je stranou. Skupinka návštěvníků na cestě u Krokodýla se začala rozhlížet. Kde je jaká jeskyně? Nikde nic na první pohled viditelného. Na mapě ani zmínka. Skupinka kroutila hlavami a odcházela.


 Jeskyně, o které je řeč, je veřejnosti nepřístupná, nebezpečná, a nachází se v trojvěží Jenovefy, Julie a Velikoční věže. Kdo přichází po žluté značce od rybníčka Smíchouzova k proražené soutěsce u Krokodýla, ten si otvoru do jeskyně určitě povšimne - okraje bíle září v příkré a mohutné skalní stěně nad cestou naproti lavičce. Na jeskyni není nic turisticky zajímavého, nic tajemného, co by přitahovalo pozornost romantiků, je úzká, malá a strohá. Jak uvádí stařičký jednostránkový návod na výlety pro lázeňské hosty, byla jeskyně uměle vytvořena relativně "nedávno" - před nějakým tím stoletím - ze skalní pukliny. Původně nejspíš jako úkryt pro obyvatele z nějaké blízké chalupy v častých nejistých dobách, kdy okolím procházely násilnické vojenské hordy. Tehdy asi vznikl i neumělý oltářík s naznačenou postavou ukřižovaného Krista, aby ti co se do jeskyně schovali, byli pod Boží ochranou.

 

 

Po zrodu sedmihorských lázní, v romantické době libující si v divokých stržích a dramatických krajinách, byl o jeskyni zájem, a stala se cílem výletů. Tehdy se nazývala "Jeskyně majorova"  podle c.k. majora Baura z Adelsbachu, který v posvátném duchovním prostředí jeskyně při svých léčebných procházkách rád prodléval. Stopy po jiných lázeňských hostech jsou v jeskyni skromné - nejstarší čitelná rytinka pochází z roku 1862, několik málo dalších jmen hostů z lázní vyvedených olejovou barvou je zhruba o třicet let mladší. Jak se romantická doba devatenáctého století v chodu času vytrácela, pominul o jeskyni zájem, a lázeňští hosté si pro modlitby za uzdravení zřídili posvátný koutek "U obrázku" poblíž lázní na Pramenné cestě. Možná podle tohoto vzoru někdo pověsil na strom u cesty pod jeskyní obrázek sv. Jenovefy. Jak napovídá stařičký jednostránkový návod na lázeňské výlety, podle tohoto obrázku se začalo pískovcové věži nad obrázkem říkat Jenovefa.

 

Na balvanu pod Jenovefou ukazuje stará šipka směr cesty do jeskyně (v dnešní době nepoužitelné)

 

Trojvěží Jenovefy, Julie a Velikonoční věže bylo horolezecky zdoláno německými lezci ve dvacátých letech, podobně jako sousední menší osamělá věž Praděd. Později za německé  okupace v jeskyni krátce přespával legendární horolezec Joska Smitko. V současnosti není důvod jeskyni navštěvovat, a to ani pro dobrodružně zaměřená dítka. Strop jeskyně je nestabilní, zhruba před patnácti lety se jeho část zřítila, a kdo ví co spadne příště a jak veliké to bude. Ale co je pro návštěvníky s naprostou jistotou připraveno k obdivu, je krásná bílá členitá skalní stěna, v jejíž dutinách hnízdí dravci, a která je impozantní předzvěstí pískovcových hradeb Čertovy ruky.

 


Logicky se předpokládá, že postava na kříži v jeskyni musí být sv.Jenovefa, když se věž tak nazývá. Je to například uvedeno i ve známé knize o archeologických nálezech v Českém ráji. Ale ve skutečnosti se jedná  o postavu ukřižovaného Ježíše, což dokazuje tabulka se snadno rozluštitelnými písmeny INRI. Škoda, že vrchnost neměla na jeskyni zájem, jistě by svěřila zhotovení reliéfu profesionálnímu kameníkovi, jako tomu bylo v případě sochy sv.Prokopa nebo výzdoby Adamova lože. Autor díla se nezabýval detaily, pro  potvrzení posvátnosti jeskyně mu stačilo naznačit pár poněkud zaoblených obrysů. Kromě toho - sv. Jenovefa je novodobější světice a zemřela přirozenou smrtí v pokročilém věku.

 


Jenovefy neboli Jenůfy nebo snad Jenůvky, byly v českých zemích známy dvě. Sv. Genovefa, patronka Paříže, a hrdinka jarmareční písně Jenovefa Brabantská, která oficiální světicí není. Každá z nich měla důvod být na obrázku pod jeskyní.

 Sv. Genovefa, patronka Paříže, se narodila ve Francii v r. 422. Ve věku, kdy dnešní dívky řeší jaké značkové oblečení si koupit a jestli se stát modelkou nebo lékařkou, rozhodla se zbavit všeho co ji připoutávalo k Zemi, a život zasvětila odříkání, modlitbám a prosbám za město Paříž. Dvakrát ho zachránila svým nebojácným vystoupením a burcováním lidu - jednou od nájezdu Hunů, podruhé od hladomoru, když z venkova přivezla do Paříže lodě s obilím. Pro své zásluhy se stala  patronkou města.

Jenovefa Brabantská existovala jen v jarmarečním pohnutém příběhu a v lidové hře o pomluvené a neprávem zavržené manželce, která žila se svým synkem v jeskyni uprostřed hlubokého a nehostinného lesa. Anděl přinesl Jenovefě do jeskyně oltář a krucifix, aby se mohla modlit. Po letech strádání, kdy o výživu paní a dítěte se starala svým mlékem laň, našel Jenovefu manžel a přijal ji zpátky na svůj hrad. Proradný správce, který Jenovefu u pána očernil, byl roztrhán čtyřmi voly, a jak uvádí jarmareční píseň, za tu proradnost to byl ještě malý trest. Jenovefa však na následky dlouhého strádání brzy zemřela.

Jakoby se do jeskyně v trojvěží promítly obě Jenovefy, jedna světice s mocí orodovat za uzdravení vážně nemocných ze sedmihorských lázní, druhá se vztahem k lesní jeskyni s oltářem a ukřižovaným Kristem. Která z nich měla svůj obrázek u cesty a dala jméno monumentální pískovcové věži, je bohužel skryto v tajemství dávných příběhů.

Ve výčtu Jenovef nesmíme zapomenout na "Jenoféfu" Kapitána Kida, která je jistě jeho nejčastěji hranou a nejvíce oblíbenou písničkou. Jak se autor v jednom rozhovoru přiznal, jméno Jenofefa získal v souvislosti s lidovou hrou - inspirace ke jménu krásky ve slavné kovbojské písni tedy přišla od Jenovefy Brabantské. Mimochodem, líbilo by se vám jméno Jenovefa pro holčičku? Podle seznamu četnosti jmen žije v ČR  celkem 176 Jenovef a 2 Jenůfy. Hezký je i tvar Jenůvka... Kdyby někdo nevěděl jak pojmenovat čerstvě narozenou dcerušku, nabízí se hezké křestní jméno po statečné ochránkyni města Paříže. Jistě by měla radost...

 

Příběh troudnatců na Eliščině procházce

 

Před nějakými roky stával u cesty zvané "Eliščina procházka" (vedoucí od Sahary přes odbočku žluté značky nad pramenem Barbora k Arboretu) trouchnivějící buk, který byl jako štítky zdobená turistova hůl  obrostlý troudnatcem kopytovitým z rodiny chorošů. Při jedné z divokých vichřic útlý kmen neunesl váhu těžké a rozvětvené koruny, a rozlomil se. U cesty zůstalo jen chorošovité bukové torzo a hromada roztříštěných větví.

V té době se na zámku konala jedna významná a důležitá konference. Účastníkům byla jako relaxace uprostřed náročného programu nabídnuta procházka k vyhlídce na Kapelu. A tak se skupina ve společenských oblecích, bílých košilích, kravatách a hlavně v naleštěných polobotkách vydala na výlet. Od zámku ji vedla mladičká hosteska, vyzbrojená mapkou na letáčku z informačního centra. Že si hosteska spletla červené pruhy ohraničující přírodní rezervaci s turistickou značkou je vzhledem k jejímu mládí a přepokládanému městskému způsobu života pochopitelné, ale jakými houštěmi namísto pohodlné asfaltky dokázala provést vystrojené výletníky od zámku na "Eliščinu procházku" k chorošovitému buku, a to ještě směrem od Sahary, je opravdu záhadou.

Důležité je, že si účastníci konference, rozjaření koktejlem ze silného hruboskalského vzduchu, povšimli mrakodrapu dřevokazů, chopili se okolo ležících klacků a začali soutěžit, kdo jich srazí z buku nejvíc. Slečna hosteska zdvořile požádala řádící konferencmany, aby toho nechali, že jsou v rezervaci a ne na golfovém hřišti, ale účastníci nedbali.

Náhle, jakoby se víly opatrující dřevokazné houby spojily s nebeskou kavalerií, z čisté modré a pro výlety vhodné oblohy spadl na "Eliščinu procházku" liják, který by mohl vstoupit do historie Skaláku pod názvem "Nebe vylévá kýbl vody". V několika minutách se cesta proměnila v potoční strouhu, ani ty nejlistnatější stromy neudržely přívaly deště, voda se lila po kmenech jak závoje, a nebylo možné se někam schovat. A jak je na Hruboskalsku zvykem, za "Kýblem vody" se hnal vichr a děsivá bouře mlátící kolem sebe hlava nehlava. Z Arboreta a z vyhlídek pospíchali lidé zahalení v pláštěnkách a s poletujícími deštníky, jen účastníci konference neměli nic jiného, než vodou nasáklé společenské obleky, mokré košile přilepené na tělo, z kravat jim kapalo jak z indiánských třásní,  a oni sami bezradně přešlapovali ve svahu ve zničených polobotkách obalených písčitým bahnem, aniž by věděli, kde se ztratili. Jen slečna hosteska na tom byla líp, držela si nad účesem letáček s mapkou. Účes vydržel, mapka se rozpustila.

Jak je možné, že Matka Příroda ochránila dřevokazné houby před zpupností návštěvníků tak rychle a úderně, o tom se nedá spekulovat, to patří do jiných témat. Ale troudnatci na bukovém torzu spokojeně žili dokud to bylo únosné, a o rozpadávající se kmen se nepostarala dřevorubcova pila. Dnes zůstal po chorošovém mrakodrapu pařez u cesty a veselá příhoda v paměti jednoho hodného turisty, který vyvedl skupinu rozmáčených pokašlávajících účastníků konference z hruboskalského bouřkového pekla zpátky do zámeckého sálu.

 

Paměť kamene

 

Kámen v dlažbě cest

pamatuje výšky skal

dotýkal se hvězd

Z průčelí katedrál

zhlíží na poutníky

Pamatuje stavitele pyramid

i středověké kameníky

a ví jak bolí dynamit

Zná tlukot srdce Země

pulsující žhavou lávu

a příbojů dunění temné

Pamatuje zašlou slávu

dávných mistrů sochařů

co kvádry zručně tesali

na pompézní pomníky vladařů

co je všechny přečkaly

Pamatuje zdi hradního opevnění

valící se útoky rytířů

v lesklém brnění

a ví jak bolí střelba hmoždířů

 

Kámen je ve vodě žabka

v klukovském praku munice

mostního pilíře patka

kočičí hlavy ulice

demonstrantů palebná síla

nádvoří radnice

výstavní honosná vila

vysoké zdi věznice

boží muka v poli

závaží sebevrahů

krystal kamenné soli

dlažba na podlahu

Kamenní němí svědci minulosti

díla odvěká

Kamenní svědci dnešní přítomnosti

srdce člověka

 

Miroslav Miky Marusjak

ze sbírky "Jenom tak", 2009

(s laskavým svolením autora)

 

 


 

Hruboskalský značkovník

 

Legendární cedule za Koupákem vybízející  auta parkující na cestě ke kázni. Formulace nejasná,  ale tradiční a milá. Jakmile se cedule zjeví na svém místě, je jasné, že přišlo léto, a nastaly slunečné časy.

 


Vzadu trojvěží  z Janovy vyhl.

 

Citát na rozloučenou: 

"Čas nám tajně nahlíží do karet

srdcové eso krvácí z ran

a v lásce nesplacené dluhy

Podzimu hnědnou prsty jak z cigaret"

 - Miky Marusjak, z básně "Barvy podzimu"

 

Hlavní stránka