Hlavní stránka

Hruboskalské prameny

Nesčetně lesních pramenů s rozmanitým pojmenováním  přineslo Hruboskalsku tři věhlasné prvky: vodoléčebné lázně, turistickou promenádu "Pramennou cestu", a bazén s ledovou vodou na Koupáku. Kolik je vlastně sedmihorských pramenů, pramínků a studánek? Různé zdroje uvádějí i různý počet - od dvaceti tří do třinácti, jedenáct nebo sedm, a tak podobně. Pramenů při vzniku lázní by mělo být jedenáct. Tento pramen mezi nimi není ...

Elisabetin pramen

Nad příjezdovou komunikací k lázním, pod lázeňským domem "Pramen" stojí tzv. "Elisabetina studna" - pískovcový pomníček v podobě lastury s dnes už nefungujícím přívodem vody. Je pravděpodobné, že původně stál pomníček na jiném místě, a bylo nutno ho při výstavbě komunikace odsunout.

Na pomníčku je znatelný nápis

ELISABETH BRUNNEN

1882

Voda vytékala z rourky pod "krajkovým kloboukem", jak je to trochu patrné na obrázku z pohlednice, vydané v roce 1945. Kam voda odtékala není vidět, ale zřejmě do odtokové mřížky. Na pohlednici se pramen nazývá Pramen Eliščin.

Pohlednice z roku 1945

Kdo byla ona neznámá Eliška, tak významná, že její jméno nese přírodní zdroj vody? V místních průvodcích se uvádí, že pramen byl nazván podle "druhého jména manželky majitele panství". Tato skutečnost se opakuje tak často, že to vypadá, jakoby autoři od sebe opisovali. O kterou manželku se ale jedná,  zdroje taktně mlčí. Nám se mezi manželkami prvních Aehrenthalů, které by přicházely v úvahu, nepodařilo Elisabethu  najít.

Přitom pramen není jedinou památkou na neznámou Elišku - od Arboreta k Sedmihorsku vede vyhlídková cesta zvaná "Eliščina procházka". Takže znovu a od "pramene":

a) Eliščin pramen není uváděn na první mapě z roku 1862.

b) Není uváděn mezi hlavními prameny lázeňskými v době vzniku lázní.

c) Nazývá se BRUNNEN, tedy spíše studna, než QUELLE, pramen, jako ty ostatní.

Takže je možné se laicky domnívat, že Eliščina studna byla uvedena do provozu uměle a  později, a sice v roce 1882, jak se  uvádí na pomníčku. A tady se nám jedna Eliška přímo nabízí - jedna ze tří dcer hraběnky Marie Felicie Thunové a Jana z Aehrenthalu se jmenovala Elisabeth. V roce 1882 jí bylo třicet let. O dva roky později zemřela. Vzhledem k tomu, že dětství a dospívání prožila na Hruboskalsku, mohla by si dělat nárok na název pramene. Jenom ta Eliščina cesta trochu překáží - byla známá už v roce 1868, a to byla komtesa Elisabeth dočista malá holčička. Snad  tedy mají autoři průvodců se "druhým jménem manželky majitele panství" pravdu, nebo se jednalo o dvě různé Elišky, například i o Elisabeth Schlikovou, která se o Hruboskalsko zajímala. Máme  v Eliškách zmatek ...

Když si v časech Jana Nerudy a Karoliny Světlé vyšli lázeňští hosté po dobrém domácím obědě na procházku, a to ze Sedmihorek po silnici nahoru na Hrubou Skálu,  mohli podle "průvodce pro hosty sedmihorské a cestující" obdivovat poblíž Dračích skal osamělou skalní věž, poeticky zvanou UMRLČÍ HLAVA.  Na dobové mapce níže je poloha této věže u sedmihorské silnice označena červenou hvězdičkou.

Průvodce lázeňských hostů dále o skalních velikánech pod Hrubou Skálou píše: Dle podoby své dostaly skály rozličná jména. Jest tu "umrlčí hlava", "hlava kočičí", "stěna martinská" atd.

Tyto původní názvy z romantických věků byly zapomenuty, takže pokud se silničkou z Lázní Sedmihorky na zámek Hrubá Skála projdeme dnes, žádný skalní útvar, vypadající nebo v lezeckých příručkách nazvaný jako "Umrlčí hlava", nepotkáme. Ještě tak si vzpomeneme na útlou věž s baculatou hlavou na Sahaře, zvanou "Lebka", která je ovšem spíše  hlavou pospávající kočky, tedy "hlavou kočičí" než lebí strašidelného umrlce.

Mapka z devatenáctého století nedává mnoho možností - pokud chceme bývalou "Umrlčí hlavu" mezi skalami najít, přímo se nabízí jednoduché a hlavně vysoce pravděpodobné řešení - v zatáčce prosekané do skály, blízko jeskyňky se sochou sv.Prokopa, se nad údolím Žantovníku zvedá nápadná, široká a zároveň úzká, elegantní pískovcová věž, horolezci nazvaná "Osudová". Její poloha skoro přesně odpovídá místu "Umrlčí hlavy" na dobové mapce. Má to ale jednu chybu -  při prvním pohledu není důvod, proč by se za časů lázeňských hostů dr. Šlechty měla jmenovat  morbidně. Při druhém pohledu zjistíme, že je tohle místo přesto něčím zvláštní ...

Vlnivá pískovcová elegance "Osudové"  jistě lákala horolezce odjakživa - podle horolezeckého průvodce J.Janků "Pískovcové skály v Čechách - Český ráj I." na ni vystoupili němečtí lezci už před rokem 1936. Jednalo se o "Normální cestu" a "Zadní cestu". Cesty byly ohodnoceny šestým stupněm obtížnosti, takže  žádná lehká procházka. Moderní lezectví ovšem na skály, a to i s tak mystickým nábojem, pohlíží trochu neuctivě -  jak jinak by bylo možné jeden z nových prvovýstupů na "Osudovou" pojmenovat jako "Ranní píseň opilcova"?

Nejdříve je nutné dokázat, že "Osudová" je skutečně onou původní "Umrlčí hlavou". Můžete skálu obhlížet jak chcete - a nic. Možná některé otvory v pískovci vypadají jako oči, ale chybí k nim zbytek lebky.

Přesto nakonec "Osudová" odhalila své tajemství - při určitém osvětlení a jen při pohledu z jediného místa na silnici, bez varování a strašidelně, vystoupí ze skalní hrany děsivá hlava, a s prázdnými očními důlky a rozšklebenými ústy hledí dolů na lidičky pod ní. Jakmile poodstoupíte o kousek dál, efekt zmizí. Pokud se skála takhle chovala k nic netušícím výletníkům, není divu, že si zasloužila své  jméno!

Hlava "umrlce" je dokreslena do obrázku. V reálu, a pokud jste v prostoru sami, hučí vítr a stmívá se, velmi působivé!

V jednom informačním letáčku se píše:  Na půli cesty z Hrubé Skály do Lázní Sedmihorek naleznete skalní okno. Kdo se k němu postaví zády a prohodí jím šišku, tomu se splní přání. Počet hodů přitom není omezen.

Tenhle zvyk návštěvníků, házet oknem "Osudové", obtěžuje skálu od nepaměti. Proč by měla podávat informace o budoucím plnění nějakých přání? Ledaže - by se daly do souvislostí všechny okolnosti, které se kolem věže točí! To je:

-  původní název "Umrlčí hlava"

- neštěstí při stavbě silnice

- blízkost posvátného místa - jeskyně Prokopovy

- a poslední okolnost - málokdo se trefí.

Kolem Osudové je vždycky dosti rušno, celé výpravy pokoušejí svůj osud. Jenomže skalní okno je tvořeno dvěmi nestejně velkými prohlubněmi, a šiška tou menší proletí jen náhodou.

Z hlediska ochrany přírody je výhodné, jestliže házeči používají šišky, ale platný postup je s kamínkem. Počet hodů je omezen - každý má jen jeden pokus na jedno přání! Nikde nezjistíte, co se stane, když kamínek neproletí. Je to informace, že skála nehodlá odpovědět nebo že přání nebude splněno? Ve druhém případě se u závažnějších přání může jednat skutečně o osudovou záležitost. Takže se vnucuje myšlenka: co bylo dříve, házení kamínků nebo název "Osudová"?

Pokud byste chtěli osudu trochu pomoci, tady je návod:

- nestůjte při házení kamínku u stěny, ale asi v jedné třetině silnice

- postavte se zády ke skále, a to tak, že rameno házecí ruky bude v přímce se zadním menším otvorem

- hod proveďte mírně vzhůru, stále mějte na paměti přímku do zadního otvoru.

Pokud tento návod dodržíte, kamínek oknem proletí. Případné ťuknutí o stěnu se ale nepočítá! Vzhledem k tomu, že žádné volné kamínky kolem věže nejsou, je hodně přání jistě splněných, jelikož kamínky po průletu obvykle končí v dolíku pod silnicí. Mimochodem - spolehlivost věštby je osobně ověřena.

Silnička od Hrubé Skály do lázní se stavěla v 18. století ještě za majetku Valdštejnů. Stejně jako později u silnice na hrad Valdštejn bylo nutné se protesat skalami, a i tady přitom došlo k tragickému neštěstí. 

Na památku události byla v roce 1735 do jeskyňky v Řetězové věži postavena socha sv.Prokopa. K neštěstí možná došlo pod Daliborkou, když byla odstraňována část pískovcového bloku. Ale co když to bylo o kousek dál, přímo u věže "Osudová"? Naproti věži je do zatáčky odsekána celá skalní stěna a v ní je mechem porostlý, ale stále patrný rám pro obrázek nebo snad pamětní desku ...

V každém případě tato kombinace, to je skála "Osudová", jeskyňka sv.Prokopa a obrázek ve skalní stěně, vytváří prostor svým způsobem posvěcený. Možná, že by stálo zato si  uvědomit, že některá místa se nemohou konzumovat jako exkluzivní turistické atrakce nebo příležitost hodit si při zastávce na cyklovýletě šiškou. Co takhle nedbat ruchu a křiku turistů, a na chvilku se připojit do časové spirály, vlnící se mezi stěnami skal ... a pak si hodit šiškou?

Hlavní stránka