Canc na uvítanou:

"Nyní máte i vy šanci stát se hosty vymyšleného imaginárního

 nicméně velice reálného Kavčecího světa. Věřím, že i vás

po přečtení příběhů Pokličky a Šakala překvapí kapička

nostalgie a pocitu čehosi unikajícího."

     - Vlasta Briggi Štefanová

POKLIČKA A SPOL.

I.

Slunce ukazovalo k poledni, a tramp Šakal teprve vstával. Spal ve své jeskyňce, nízkém chladném doupěti v pískovcových skalách nad údolím Bílého rybníka. Vysoukal se ze spacáku a lůžko z celt a chvojí pečlivě ustlal. Drbal si nečesanou hlavu a mrzutě přemítal nad hladovým žaludkem. Byl čas na snídani, možná oběd, ale v jeskyni nebyla ani suchá kůrka.

Šakal vyšel na práh jeskyňky rozhlédnout se po okolí. Slunce zářilo, a z okolních lesnatých roklí  stoupala pára. Na konci údolí se zvedaly hradby nedobytného hradu Kosti. Pod ním se třpytila hladina Bílého rybníka, a za ním se na obzoru rýsovaly dva mlhou zakryté sloupy – Trosky.

Na plácku před jeskyňkou skotačil Smítko, obrovitý strakatý pes připomínající medvěda. Šakal ho kdysi jako urousané štěně zachránil z rukou neurvalých venkovských děcek, ale netušil, do jakých rozměrů mu doroste. Naštěstí se v Podkosti našly dobré duše, které za pár hrnků borůvek pomáhaly Šakalovi psa uživit. Smítko si hrál s poletujícím bzučivým čmelákem, dupal, až se skalní stěny chvěly a sypal se z nich jemný bílý písek. Tohle dupání vlastně Šakala probudilo.

Šakal psa napomenul, zahnal ho do jeskyně, a sám se vydal za snídaní. Klikatou neschůdnou stezičkou slezl ze skalního masívu do údolí a pustil se k Podkosti. Tam u parkoviště výletních autobusů stojí stánek, a v něm pan Habrůvek prodává pohlednice, desítku staropramen, žluté limonády, cukroví a máslové sušenky. Stánek obléhá turistický zájezd, a vzadu čmoudí nastartovaný autobus.  Šakal počkal, až se výletníci přesunuli k autobusu, a koupil krabici sušenek a láhev piva. Nákup si odnesl na lavičku s pěkným výhledem na hrad, a snídal. Pojídal sušenky, zapíjel je pivem a myslel na to, co se mu dnes v noci zdálo. Bylo to překrásný sen: seděl u svatební tabule, před ním voněl smažený vepřový řízek, a vedle - Šakal i ve snu štěstím nedýchal - v bílých minišatech Plametka, roztomilá černovláska a Šakalova tajná láska. Přivezl ji na začátku prázdnin do Podkosti místní kastelán. Šakal tehdy u stánku propíjel poslední peníze, co mu dala máma na vandr, a vodník Poklička mu pomáhal.

Když Šakal spatřil Plametku vystupující z kastelánova embéčka, její kratinkou sukni a vlasy vlající ve větru, byl ztracen. Ona se na něj podívala letmo a lhostejně, ale Šakal vydechl:

„Tady zůstanu celý prázdniny. Chtěl jsem po borůvkách razit na pořádnej čundr do Jizerek, když jdu v září do učňáku, a pak bude utrum, ale ona je moje víla.“

Poklička se poškleboval, a pan Habrůvek významně zvedl obočí. Šakalovi to bylo jedno. Toužebně se díval za novou průvodkyní, dokud nezmizela v hradní bráně, a teprve když za ní brána zapadla, došlo mu, že měl vzít Plametce kufr, předvést se jako gentleman a seznámit se s ní. Ale bylo pozdě.  Od té doby brouzdal kolem hradu a své černovlásce neúnavně nadbíhal. Plametka si toho všímala s chladnou shovívavostí, chladnější, než by dokázal stroj na zmrzlinu v restauraci Podkost.

Během přemítání, zda se měl ve svém snu vrhnout nejdřív na vepřový řízek, a pak Plametce do náruče, nebo naopak, Šakal dojedl sušenky, a zamířil nahoru ke hradu. Chtěl se nenápadně potloukat kolem pokladny, zahlédnout Plametku, jak si odvádí na prohlídkovou trasu platící návštěvníky, a příjemně tak zahájit popolední siestu. Šakal se doploužil k bráně, kde na zídce padacího mostu posedával vodník Poklička a mile se šklebil.

„Plametka nemá čas,“ přivítal ho poťouchle. „Všichni na hradě strašně blázní. Ukradli jim nějakou starožitnou kosu. Hned ráno kvůli tomu přijela komise. Z Prahy.“

Poklička kývl palcem do průjezdu, kde stála černá šestsettrojka.

„Paní z pokladny říkala, že Plametka byla celá bez sebe, a že ji vyženou z hradu, když nedávala pozor na věci.“

Tak! Šakal se zachvěl. Jestli je to pravda, Plametku odvezou domů, a už ji nikdy nespatří.

„Měl bys něco udělat,“ řekl Poklička, „Nějak jí pomoct.“

Šakal zíral do temného průjezdu, a brada se mu odhodlaně sunula dopředu. Ano, Plametka nutně potřebuje Šakalovu pomoc! Jak jinak. Šakal opustil vodníka a proplížil se kolem pokladny. Kolem černé šestsettrojky proběhl průjezdem a vnikl mezi hradby.

Hrad vypadal pustý a opuštěný. Odněkud zaznívaly hlasy návštěvníků, ale Šakal nemohl Plametku najít. Prolezl kdejaký koutek, černou kuchyni, sklep, i do hladomorny se podíval, ale Plametku nenašel.  Naposled zbývalo nádvoří, otevřený prostor mezi hradbami, kam se Šakalovi s taktických důvodů (neměl vstupenku) nechtělo. Ale bylo to místo poslední, které musel prohledat. V brance do nádvoří se tramp srazil se skupinou výletníků. Právě odcházeli z hradu a tvářili se vesele. Šakal počkal, až poslední rozesmátý návštěvník vyšel z branky, a vřítil se na nádvoří. Stála tam skupinka lidí. Uprostřed se krčil Poklička. Nad ním Plametka, kastelán a vážně vyhlížející pán. Šakal nestačil učinit obrat zpátky do branky, protože k němu všichni otočili hlavy. Šakal postřehl blesky, které mu jeho láska metala temnýma očima vstříc.

„Prosím, tady je další výtečník,“ volala Plametka, „ono není dost na dnešní loupeži – páni trampové si tropí žerty!“

„Já sem nic netropil,“ ozval se vodník.

Plametka ho umlčela přísným pohledem.

Vážný pán zavolal na Šakala:

„Pojďte sem, hochu!“

A když se Šakal přiblížil, podal mu ruku a představil se:

„Já jsem Kmoníček, historik.“

Šakal něco zahučel, rozpaky ani nevěděl co.

„Pan Poklička je váš přítel?“ pokračoval vážný pán, „Chová se poněkud zarputile. Vám snad, mladý pane, jistě hezky poví, co nám tu proved.“

„Já za nic nemůžu,“ řekl Poklička. „Prostě za mnou přišla taková holka, esli sem na Kosti průvodce, když sedím u pokladny na padacím mostě. Já sem jí ze psiny řek že jo, ale za ní se přihnali turisti a vodtáhli mě na hrad. Voni chtěli výklad, tak sem ji ho řek.“

„A vymýšlel si. Hrozné věci!“ syčela Plametka jak rozlobená kočka.

„Bylo to náhodou prima. Jeden pán řek, že tak poučný a zajímavý výklad ještě neslyšel. Všechno si hned psal do notýsku. Víš, Šakale, jak říkali v hospodě, o dědečkovi porybnýho  Vacka, kterej se na hradě ukryl, když prchal z bitvy na nějaký Bílý Hoře před husitama…“

„No nazdar!“ tiše vzdychl tramp.

„Jim se to líbilo! Ale když sem jim vyprávěl, jak měl v kapli svatbu trampskej šerif, a náhodou zavřel nevěstu do hladomorny, a už ji nenašli, objevila se Plametka s tímhle pánem. Strašně se rozzlobila. A přitom je ten příběh pravdivej – přece se pamatuješ, Šakale, nevěsta utekla se svědkem a strávili líbánky ve Vrchlabí…“

„Krátce řečeno,“ vložil se Kmoníček, „příště ať se tu podobné věci nedějí. Když se po chráněné kulturní památce potulují živly, jako tihle dva mládenci, není divu, že se sbírky tenčí.“

Podíval se přitom na průvodkyni, a Plametka zrudla. Šakal nepříjemně cítil, že se ocitl ve špatné situaci. Jak má nabídnout své služby Plametce, když byl nazván živlem?

„Snad toho tolik Poklička neproved,“ obrátil se tramp na vážného pána, a úmyslně pominul vlastní vniknutí do hradu. „Odpusťte mu to. Vždyť je jenom vodník – celej rozklíženej z vlhka a má slabý zapalování.“

Kmoníček hleděl nechápavě, a tramp začal vysvětlovat:

„Von teda není žádnej vodník - to si jen tak říká - ale má vod přírody takovej dar, že vydrží pod vodou celý hodiny a neutopí se. Uznejte přece, že tohle umí málokdo. Taky se nikdo nevyzná v rybách jako Poklička, a ty krásně udržovaný rybníky kolem je jeho práce.“

„Božínku! Ještě jsi zapomněl zdůraznit,“ připojila Plametka až nehezky jízlivě, „že žije samotinký v chudobné chaloupce na hrázi, že se prostince živí prodejem rybích potvor a do školy nechodil, protože ho tam ještě nikdo nedostal.“

Kmoníček poslouchal. Poodstoupil dál, postrčil si brýle na nose a Pokličku si prohlížel. Bylo věru na co se dívat.

Poklička se krčil jako zimomřivé kuře, čímž se jeho drobná postava ještě víc zmenšila. Dlouhé bledé vlasy „vyšisovaný žabincem“ si vodník stříhal sám. Do čela si rovnal ofinku a vzadu za ušima bujel neuspořádaný porost - tam si při stříhání neviděl. Buclatý nos zdobil zvláštní výraz jeho tváře, o němž Šakal často vykládal: „Ten mrňous má takovej divnej pohled, že člověka až mrazí - ale to má z vody, ta mu ouplně vylouhovala voči, a von teď divně vypadá.“ Oděv tohoto vyjímečného mladíka tvořilo šedivé triko od spodků a texasky, zvarhánkovatělé od věčného namáčení ve vodě rybníků. Poklička totiž oděv při výpravách na dno nesvlékal. Pokličkův věk se nedal určit, nevěděl totiž, kdy se narodil. Ale víc jak sedmnáct mu nikdo nehádal.

Kmoníček si Pokličku prohlížel, a jeho úžas začal ustupovat. Šakal do Pokličky drcnul, aby se taky zapojil do škemrání o prominutí, a Plametku to popudilo.

„Víš, že vykládal, že náš pevný starý krásný hrad postavil zedník Tonda Coufal z Malechovic, když měl slabou chvilku po přejedení příliš uleželým olomouckým syrečkem?“

Její rozhorlený hlas se nesl nad hradby. Kastelán, do té chvíle mlčící v pozadí, pokýval hlavou a pravil:

„Jak k tomu přijdou ti oklamaní návštěvníci?“

„Náhodou,“ ohradil se vodník, „voni mi eště tleskali a jedna pani mi dokonce - “

Kastelán natáhl ruku k bráně:

„Ven! Oba! A jestli se tu ještě někdy ukážete…“

V mžiku byl Šakal s vodníkem za branou, a hnali pryč. Brána se za nimi s třeskotem zavřela. V pokladně už stejně zavírali.

II.

Nad skály se vykutálel měsíc. Před jeskyňkou hořel táborák a u něho se povalovali Šakal s Pokličkou. Smítko opodál drtil mezi zuby svou porci buřtů. Šakal smutně vzpomínal na neslavný útěk z Kosti, a jeho myšlenky se spojovaly v jedinou větu: Plametka se musí udobřit! Ale nevěděl, jak to udělat. Potají se zlobil na vodníka, ale nedal to na sobě znát.

Poklička seděl u ohně a čmáral do slabikáře básničku. Slabikář tvořil vodníkovu knihovnu, zápisník a blok na kreslení zároveň. Díky trpělivým kamarádům se vodník naučil obstojně psát a číst. Stránky slabikáře byly pokryty naškrábanými básničkami, které Poklička vášnivě rád tvořil. Ta dnešní překryla obrázek dívenky, zalévající hrách, a zněla:

Rákosí šustí vostošest

Křepelka pýpá pětpeněs

Po nebi vlahí mraky dou

Ale mi ribi neberou

Možná že ňáká zabere

Dřív nežly příde neděle

Esli ne tak dobře vým

Že se zas dneska nenajým.

Vodník si zálibně prohlížel své dílko a potom, jakoby četl i Šakalovy myšlenky, pravil:

„Měli bysme jí koupit nějakej dárek. Plametka bude mít radost a všecko nám vodpustí.“

Šakal poznamenal, že to není špatný nápad, ale vyžaduje peníze.

„Já mám tři šedesát,“ řekl. „Za tři koruny mi kolem krku neskočí.“

Šakalovy borůvkové plantáže se plnily úrodou, a Poklička mohl odprodat pár kaprů, ale sklízení borůvek vyžadovalo čas, a vodník vyměňoval ryby s podkosteckými hospodyněmi jen za domácí stravu, chleba a sirky.

„Nejlepší by bylo, kdybysme chytili toho chlapa, co ukrad tu kosu,“ ozval se Poklička. „Všecky by nás vobdivovali, vo Plametce ani nemluvím.“

Šakal neodpovídal. Díval se do tmy, a oči mu svítily samým přemýšlením. Přece - podle čeho se pozná starožitná kosa? Že je rezavá! A kdo dokáže poznat, že nová kosa pokrytá rzí není starožitnost?

„Řekni mi, Pokličko, kde se dají sehnat nějaký prachy?“

„Na dárek pro Plametku?“

„Ne, na novou kosu…“

Poklička se podíval na trampa.

„Kdyby se třeba zejtra někdo topil… a ty si byl blízko – “

„Dobře,“ souhlasil Šakal, „potom hned koupíme v Sobotce kosu a strčíme ji na čas do rybníka.“

„A když to praskne?“

„Tak v tom jedem spolu…“

Podívali se na sebe, a ten pohled je v tak vážné chvíli zaslíbil zůstat spojenci na život a na smrt. Pak zase seděli u ohně a spřádali své plány. Šakal se opájel nápadem, který mu měl získat slávu a Plametčinu náklonnost - a Poklička přemítal, zda by měl oběti z legrace stáhnout plavky, nebo jen přidržet nohu…

Druhý den slunce pálilo hned od rána. Byl to den, který se náramně hodil pro záměry našich spiklenců. Šakal ležel na břehu rybníka zvaného Parkeťák a tvářil se znuděně. Pod maskou prázdninového povaleče se ale skrývalo srdce připravené k činu.

Za cestou na travnaté loučce se větrem vlní stany letního tábora. Nad ním se vesele zmítá vlajka tábornického klubu „Zelená haluz“. Haluzáci se koupali pár kroků od Šakala. Neohrabaně skákali do vody, stříkali po sobě, a vůbec si počínali tak, jak si počíná mládež, vyrvaná městskému prostředí a násilím vržená do volné přírody. Na mělčině dováděl i Smítko. Přidusal k Šakalovi, otřepal se (Šakal uhnul pozdě a chytil sprchu naplno), a s vyplazeným jazykem lehl po boku svého pána. Tramp dál trpělivě čekal. A dočkal se. Na pláži se objevil Čenda, uctívaný a obdivovaný vedoucí haluzáků. Sebevědomě pozdravil  své druhy a za jejich jásotu se vrhl do rybníka. Mohutnými rozmachy počal brázdit hladinu. Mířil k protějšímu divočinovému břehu, zarostlému rákosím a leknínovou spletí. Kořeny lesních velikánů se tu plazí daleko do vody.

Plavec dorazil k leknínovému houští. Obrátil se, že se vrátí. Náhle se lekníny rozhoupaly, a k údivu všech na plážovém břehu počal sebou Čenda zběsile zmítat. Plaval ze všech sil, rukama zabíral jako lopatky parníku, ale marně. Nehnul se ani o centimetr, dokonce se tím úsilím nořil pod hladinu. Čendův povyk vyplašil haluzáky, a ti propadli zmatku. Pobíhali jako vyděšené slepice, pletli se jeden druhému do cesty, a výkřik „Hoďte mu nafukovačku!“ zanikl ve všeobecné panice. Šakal dobře věděl, jak je to s Čendovým topením. Podle plánu stál pod ním Poklička a držel ho za lýtko. Šakal se otočil k psovi.

„Přines mi ho!“ velel.

Smítko se oddaně vrhl do vody. Za chvilku už táhl Čendu na břeh a složil ho k pánovým nohám.

„Zachránit tonoucího je občanská povinnost,“ řekl Šakal v přítmí haluzáckého stanu, zatímco Čenda promodralými prsty neochotně šátral po peněžence. „Ale v tvým případě mi tu šrajtofli prostě vysyp sem do kapsy.“

S plnou šustící kapsou (obsahovala padesátčtyři korun třicet haléřů) a provázen podezřívavým pohledem pobledlého Čendy, Šakal opustil tábor. V lese už čekal Poklička a ždímal tričko. Šakal přepočítal bankovky, pětikorunu dal Smítkovi do tlamy. Ten hned odběhl ke Kosti zakoupit si párek.

„Nadřel se nejvíc,“ řekl Šakal. „Zaslouží si to.“

„Ba ne,“ vesele odporoval vodník, „spíš já sem měl co dělat, aby mě ten sportovec nevodtáh s sebou na břeh.“

Chvíli se přeli, ale bylo to jen radostné kočkování nad zdařeným podnikem. Potom zvážněli. Domluvili se, že zítra tajně vyrazí do Sobotky pro kosu.

Šakal se po akci vrátil do svých skal, a Poklička odešel k Jinolicím, prohnat rybáře a opatřit si alibi.

III.

Druhý den pozdě odpoledne seděl Poklička na hrázi Bílého rybníka a chytal ryby. Byl unavený. Brzy ráno potají opustili se Šakalem Podkost a v soboteckých „Domácích potřebách“ zakoupili zánovní blýskavou kosu bez násady. Nedůvěřivému vedoucímu prodejny Poklička vysvětlil, že ji potřebují na brigádu v JZD. Zbytek Čendových peněz pak svorně utratili v mlékárně, ve společnosti jogurtových koktejlů a šlehačkových řezů. Potom následoval nenápadný návrat domů a hřeb celé akce -  ponoření kosy do vody. Poklička se rozhodl pro Parkeťák, kde vyhledal tichou tůňku. V ní měla kosa získat potřebnou tvář.

Poklička podřimoval a rozvlněný žabinec mu omýval bosá chodidla.

Na cestě zaskřípaly kroky.

Nad Pokličkou stanul tramp, černě oděný od hlavy k patě. Úzký bledý obličej clonil černý stetson zdobený plechovou podkůvkou. Cizinec chvíli pozoroval splávek.

„Neberou, co?“ pravil posléze. „Kdepak v týhle špíně…“

Poklička se ošil a zahučel:

„Leckdo by se divil.“

Neznámý tramp se uchechtl a významně pokýval hlavou.

„Já sem ňákej Fred Zápaďák. A říkám ti, že tady chytíš jen pár splašenejch pulců. Hele, dej si poradit vod odborníka. Vykašli se na to!“

Vodník mlčel. Najednou se rozhodl, sebral z trávy dlouhou větev a hrábl jí pod žabinec. Než se Fred vzpamatoval, přistrčil mu ji pod nos.

Tramp leknutím uskočil.

Na konci klacku se svíjela malá, ale čiperná chobotnice.

„Ještě si myslíš, Frede,“ říkal Poklička, a jeho hlas skřípal jako pilník o železnou trubku, „že mám v rybníku jen pár splašenejch pulců?“

Tramp odpálil od hráze. Jen se mihl kolem Pokličkovy chaloupky, skrčené do sousedství rákosové houštiny, v poslední chvíli se vyhnul chatrnému plůtku, záhonu ředkviček a kvetoucí slunečnici. Vystrašený Fred utíkal a nezastavil se, dokud se nedostal nahoru do skal.

Šakal právě zametal plácek před jeskyňkou, když nad převisem počal stoupat černý klobouk. Pod ním liščí obličej s očima Jesse Jamese, a na planinku se vydrápal Fred Zápaďák. Byl už klidný.

„Jsem ňákej Fred Zápaďák a bydlím s tebou, kamaráde,“ pravil obřadně a hodil usárnu do jeskyňky. „Co máš k jídlu?“

Šakal se na Freda díval s nedůvěrou. Ale pak šel a se sebezapřením vytáhl z plechového škopíku vykrmeného kapra od Pokličky. Šakal si ho schovával k zítřejšímu nedělnímu obědu.

„Prima,“ zajásal Fred, „kdes ho vypytlačil?“

Když se dozvěděl, že to je Pokličkův dárek, a vyslechl celou vodníkovu historii, leccos pochopil. Hned si pomyslel, že by nebylo špatné odhalit, jakým způsobem si chobotnice zvykne na sladkou vodu - a o svém setkání s Pokličkou černý tramp raději mlčel.

Záhy se jeskyňka rozvoněla. Když se dosyta najedli, polehávali před jeskyňkou. Fred vyštrachal Šakalův cancák a se zájmem v něm litoval. Vypadla z něho záložka, a Šakal se pro ni shýbl.

„To je vylisovaná zmije,“ vysvětlil.

Vrátil záložku na stránku, kde byl neuměle nakreslen Smítko hrající si se žábou, a pod tím báseň:

Jako ta kráva na Nebáku bučí

Tak se tvý songy vlahým jitrem linou

Ten drsný hlahol s jejím bolným basem

Jak páry nad vodou – se potkají a splynou.

„Já si občas hraju na kytaru,“ červenal se Šakal. „A tahle básnička je vod Pokličky:

Pod naší hrází kapr se hází

Večer až se sešeří

budem ho mít k večeři.

Fred sklapl cancák, protáhl se v kříži a začal hovořit:

„No, a já jsem z Litomyšle, kamaráde. Možná, že se ti to zdá daleko, ale pro mě dálka nic neznamená. Já znám kdejakej camp. A co jsem prošel potlachů!“

Fred malebně rozhazoval rukama a střídavě posunoval černý stetson do čela nebo dozadu.

„Všechny osady chtějí, abych jim dělal šerifa, ale já chodím sám.“

Fred dopil poslední flašku piva. Pak se jeho pohled stočil na Smítka, který se rozvaloval vedle.

„Hele, na co máš toho psa?“ pravil Zápaďák. „Pečenej pes je úžasný jídlo, Mohli bychom pozvat pár dobrejch kámošů a uspořádat psí hody, co říkáš parde?“

 Šakal se vymrštil jako struna. Vrhl se k Zápaďákovi. Nikoli proto, aby ztrestal jeho slova, ale aby ho chránil před Smítkem. Zápaďák se totiž odvážil ohmatávat Smítkův hřbet. Jakkoli bleskově Šakal vyskočil, přece Freda nezachránil. Pes chytil Freda za cvokovaný opasek a pozvedl ho do výše. Uhnul Šakalovi, který mu chtěl Freda vyrvat, a Šakal se rozplácl na planince. Jen zázrakem se nepřevalil přes okraj skály.

Smítko pádil dolů strmou stezkou a vláčel kořist v zubech. Tramp otloukaný o stěny skalní průrvy sebou zmítal a láteřil. Pak už jen vyl strachy. Ale to už se pes vřítil na hráz a vymrštil Freda do vzduchu. Fred proletěl rákosím a usadil se do červeného bláta.

„Co si ten černej postrach dovoluje, to přestává všecko!“ ječel vodník. Vyběhl z chaloupky, cestou sebral kbelík, ve kterém pěstoval žabince, a celý ten nevábný obsah překlopil Fredovi na hlavu…

 „Já ti dám dupat mi po zahrádce!“

Zatím Smítko doběhl domů, a Šakal ho káral:

„Jak můžeš takhle zacházet s kamarádem? Pro pár slov! Vždyť si bude myslet, že nejsme dobří trampové!“

Smítko svěsil hlavu před vyčítavým pohledem dobrotivého přítele, a nezdržel se, aby nezafuněl špatně utajovaným veselím.

IV.

Nedělní ráno bylo šedivé a zamračené, zdálo se, že každou chvíli začne pršet. Fred Zápaďák se mrzutě zvedal se svého úkrytu. Spal ve skalní puklině a celou noc proklepal zimou. Šakal mu večer hodil jeho věci - do skal by se Fred za celý svět neodvážil. Ale musel zbavit černé oblečení nánosu bahna. Celou noc sušil.

„Já vám ukážu, kdo je Fred Zápaďák,“ drkotal zubama.

Oblékl se do vlhkých kalhot a vydal se ke Kosti. Před hradem už parkovaly autobusy z NDR. Fred nasadil masku znuděného hrdiny a hodlal se promenovat kolem výletníků. Věděl, že se mu tajně obdivují a rádi ho obdarují houskou nebo mincí. Ostatně jinak se Fred na svých prázdninových potulkách neživil - pokud ho nekrmili jiní kamarádi. Fred přišel ke stánku a hbitě se skrčil na odpadkový koš. U stánku postával Poklička, pil Jičínskou ovocenku a klábosil s Habrůvkem. Zápaďák slyšel, co si povídají.

„Poslyš, Pokličko, ty máš nový texasky, nebo se mi to jen zdá?“

„Tyhle sou nový,“ říkal Poklička, „tamty starý mi sežrala piráňha. Dostal jsem z Brazílie. Ale byla moc žravá, tak sem ji prodal. Znáte hospodskýho z Nebáku? Von si ji dal do akvária na vokno, aby ji každej viděl, ale ta mazaná hoka mu utekla do zahrádky. Než ji chytil, tak mu vohryzala kedlubny.“

Důchodce se rozesmál.

Víc už Fred nezaslechl – ke stánku se přihnal zájezd z autobusu, a Poklička se ztratil v zástupu výletníků. Jestli je Poklička u stánku, tak nemůže bejt doma, usoudil Fred. Taková chobotnice v láhvi od okurek - za tu by leckterý chalupář dal i pětadvacet korun! Fred Zápaďák proběhl cestu od parkoviště k Bílému rybníku, našel místo, kde Pokličku potkal poprvé, sebral se země olšovou větev a Pokličku napodobil. Hrábl větví pod hladinu. V ten moment se z rybníka vynořila ruka v mokrém rukávě šedivého trika, chytla větev a strhla Freda dolů. Blátivý břeh udělal svoje, a černý tramp jel po tom blátě do rybníka podruhé. Než se celý ponořil, po rozbouřených žabincových vlnkách připlula maličká chobotnice, hbitě vylezla na ujíždějící Fredův hrudník, jedním chapadýlkem rozepnula kapsičku u černé košile, druhým chapadýlkem vytáhla startky, třetím chapadýlkem kapsičku zapnula, a čtvrtým chapadýlkem plácla Freda do čela. Načež se stáhla zpátky pod žabinec, kde ostatně zmizela i hlava Zápaďákova.

„Vona je celá divá po tabáku,“ omlouval vodník chobotnici, když se černý postrach zvedal nad hladinou, a žabincová voda z něj crčela. „A nech už moje rybníky na pokoji, jo?

Fred šplouchal dlouhými kroky na břeh a ždímal cípy košile. Šířil kolem sebe bahenní zápach.

„Jen počkej,“ skřípal mezi zuby. „Uvidíte, co znamená urazit Freda Zápaďáka!“

Jeho pomsta na sebe nenechala dlouho čekat.

V.

Šakal byl ponořen v příjemné sny, když s ním nešetrná ruka zatřásla. V mžiku zmizel luzný přelud smaženého řízku se salátem a Plametky ve svatebních šatech, a Šakal se probudil. Byla temná noc,  nad ním se skláněl Poklička, Smítko držel v zubech cíp spacáku a vytrvale jím cloumal.

„Nebuďte mě, darebáci!“

„Vstávej, Šakale, vstávej! Ten černej Zápaďák vykrad Habrůvkovu boudu a všecko vodnes!“

 „Cože?“

„Pořád ti to říkám, a ty spíš a spíš, a jen mi nadáváš. Stánek u parkoviště vypáčenej, zůstaly tam jen pohledy a prázdný flašky vod piva. Sušenky pryč, čokolády pryč, štandle, cigarety, všecko je pryč, a ty spíš jako dřevo. Já sem ho viděl, jak se žene vod stánku s rancem na zádech, a bylo mi to divný. Přece se nebude stěhovat při měsíčku, ne? Tak sem se šel podívat, a stánek byl votevřenej a vevnitř…“

 „Kterým směrem utíkal?“

 „Jako na Trosky.“

 „Měl jsi ho chytit, a bylo by po starostech,“ lamentoval Šakal a lezl ze spacáku.

„Jako bysem to udělal,“ odsekl vodník. „Ale jestli ho chceš dohonit, tak ti musím říct, že už je to skoro hodina. Mně hned nenapadlo se podívat k parkovišti.“

Šakal poznamenal, že vodník obvykle nemyslí, když myslí, a prohlásil, že je třeba postupovat logicky.

„Zůstat v podtroseckých nemůže, protože je už moc známej. A prodávat Habrůvkovy sušenky by mohl, ledaby se zbláznil.“

„Já bych spíš řek,“ vložil se Poklička, „že chtěl před svým odchodem provést nějakou darebnost.“

Šakal vylovil jízdní řád a počal v něm listovat.

„Do Turnova zdrhnout nemůže, protože tam už nic nejede,“ pronášel úvahy, zatímco mu Poklička svítil baterkou přes rameno.

„Stopem ho nikdo nevezme, a touhle dobou jezdí po silnicích jen hlídka. Zbejvá mu vlak na Jičín, co je v Libuni před půlnocí. Myslíš, že to stihne?“

Poklička přikývl a smutně řekl:

„Takže ho už nechytíme. Já to nechci vidět, jak bude Habrůvek ráno vyvádět.“

„Tomu se musí předejít,“ řekl Šakal a významně poklepal na jízdní řád. „Já mám nápad a ten musí vyjít, jakože se Šakal jmenuju!“

Hvězdy se vzhlížely v  náhonu semínského mlýna, ropuchy bublaly své písně, a tramp s vodníkem klopýtali tmou po kamenném schodišti Žabího spádu. Je to úzký kaňon, z něhož vede pěšina přes pole na dráhu.

„Pospěš si!“ otáčel se co chvíli tramp na Pokličku a baterkou svítil víc na hodinky než na cestu. V dálce zahvízdal vlak, a skály mu odpovídaly ozvěnou.

„Tak si to zvopakujem, ať to nezvoráš,“ vykřikoval Šakal v přestávkách, neboť se během zadýchal. „Zatímco se Fred veze podle našeho předpokladu turnovskou tratí, my pojedeme soboteckou. Musíme bejt v Libuni, kde se ty tratě křižujou, dřív než von, abychom si na něj mohli počíhat. A protože tam náš vlak má přijet vo půl hodiny pozdějc, tak ho musíme unést.“

Na silnici se dali do běhu a za chvilku dorazili na opuštěnou zastávku.

„Tady je příhodný místo na přepadení,“ řekl vodník a potěšeně se rozhlížel po temnotě borového lesa, ve kterém byla stanice označena pouze boudou a lavičkou.

„Zamaskuj se!“ přikázal Šakal.

Přetáhli si přes obličej kapesníky. Vlasy schovali pod klobouky. Šakal měl všelijak zformovaný stetson, a Poklička sombrero, kdysi polité rajskou omáčkou.

„Nikdo nás nepozná,“ řekl spokojeně Šakal. „Ještě štěstí, že jsi měl doma tolik poztrácených věcí po vandrákách.“

„Vypadáme jako piráti,“ pochvaloval si Poklička a prohlížel svou potrhanou kacabajku, kterou se bývalý majitel snažil zateplit hospodským ubrusem.

Z lesa zaduněly koleje, a ozýval se pravidelný klapot kol. Tramp s vodníkem se naposledy dorozuměli pohledem, a když před nimi zastavil motorový vagón, s rutinou naskočili, a vodník přirazil dveře. V chudičkém a spoře osvětleném voze jeli nocí dva cestující. Seděl tu  zavalitý zachmuřenec v lesnické  uniformě, a v rohu spal vedle své usárny na složených loktech tramp. Přes tvář mu pravidelně komíhal liščí ocas připevněný ke klobouku.

„Jste přepadeni, pánové,“ řekl Šakal hlubokým hlasem, a v jeho ruce se vesele zablýskal kuchyňský nůž. Poklička ho používal na krájení chleba. „Doufám, že nebudete bránit našim záměrům. Jinak vás tenhle motorák vodveze rovnou do pekla!“

Lesník se znechucen odvrátil k oknu, za nímž se rozjížděla okolní temná krajina s mizivými světýlky samot, a klímající tramp jen na chvíli zdvihl bezelstné oči. Pak mu hlava opět klesla.

Šakal kývl na vodníka. Prošli vozem a jediným trhnutím rozrazili dveře strojvůdcova kutlochu. Muž se železničářskou čepicí na hlavě se ani nepohnul, když ho na ledvinách zalechtala špička nože. Rozhodný hlas mu přikázal zvýšit rychlost vlaku na hranici možnosti odlétnutí z kolejí, a pochopitelně nikde nestavět.

„Máš svůj život ve svých tlapách, železničáři,“ varoval ho Šakal.

 Strojvůdce se nebránil. Ani se nesnažil otočit. Jen pokrčil rameny a odvětil:

„Jak si přejete únosče, ale upozorňuju vás, že neudělám nic, co by ohrozilo bezpečnost cestujících a posádky.“

Byl to dobrodružnou literaturou vzdělaný muž.

„To je legrace, to budu mít starý co vyprávět,“ jásal průvodčí v koutě kabiny. Vodník ho právě ohrožoval nožíkem typu „rybička“.

Vlak se rozletěl do noci. Přímo se vznášel nad kolejemi, jak mu bylo uloženo. Skřípal v plechových švech, a mezi rozpálenými koly chmurně svištěl půlnoční vítr.

„Musíte v Libuni předjet vlak vod Turnova,“ požadoval Šakal.

Strojvůdce ohrnul ret. Posupně trampa vyzval, aby si motorák řídil sám, není-li spokojen s jeho výkonem. Pak uražen zmlkl. Krkolomná jízda pokračovala v naprostém tichu. V dálce se začervenala návěstní světla libuňského nádraží. Dveře se rozletěly, a v nich stanul lesník.

„Projížděli jste stanice. Já v Libuni vstupuju,“ děl stroze. Na nesmělou poznámku průvodčího hrozebně odvětil:

„Přepad, nepřepad, v Libuni se staví. Nebo uvidíte!“

Lesník se vrátil se do vozu, ale prásknul dveřmi strojvůdcovy kabiny takovou silou, že se na Pokličku převrátila olejnička.

Motorový vůz brzdil v nádraží.

„Stihli sme to!“ zvolal Poklička.

Z druhé strany kolejiště se blížila světla a obrysy parní lokomotivy.

„Díky, dobrý muži!“ poděkoval Šakal strojvůdci.

Následován Pokličkou vyskočil z motoráku a hnal se přes koleje k vlaku, který právě zastavil. V běhu se odmaskoval, zastrčil kapesník do kapsy a přehlížel zářící okna vozů. Postřehl sotva znatelný stín u posledního vagónu. Fred Zápaďák se tam motal, ve zřejmé snaze uniknout nájezdům průvodčích. Nikdo přece nemůže chtít, aby si Zápaďák kupoval jízdenku. A tak se stalo, že i on zahlédl v záři nádražních luceren Šakala. Dal se i s objemným rancem na zbabělý útěk do temných polí pod nádražím.

„Chyť ho!“ ječel Poklička a hnal se za Šakalem naplněn bojovnou zuřivostí. Zlý osud mu připravil pod nohy šroub čouhající z pražce, a vodník ukončil honičku s buclatým nosem ve škváře. Šakal se svezl za Fredem po štěrkovém náspu do lánu pšenice. Vzdálenost mezi nimi se zkracovala. Fred se několikrát ohlížel, a pak se rozhodl odhodit břemeno do obilí. Zbaven přítěže zmizel ve tmě.

Utekl.

Šakal se vzdal pronásledování, sebral ranec a spěchal k Pokličkovi.

„Freda vzal čert, hlavně že máme ty sušenky,“ radoval se vodník, když se znaleckým pohmatem přesvědčil, co je v ranci.

„Haló, mládenci, copak tam děláte? Pojďte sem!“ zaburácelo nad nádražím. Obrovský stín policisty překryl kolejiště.

„Mizíme,“ šeptl tramp. „Ale rychle!“

Šakal s Pokličkou vyběhli od nádraží hbitostí indiánských šípů, a tma je obětavě schovala pod hvězdnatou celtu. Obklopeni nocí pak pospíchali spícími vískami. Trosky nechali stranou, a skoro už svítalo, když se dopotáceli do údolí Bílého rybníka.

„Já nemůžu, mně píchá v boku,“ skuhral vodník.

Z posledních sil dorazili k vypáčenému stánku.

Lup vysypali na stůl.

„Až přijde Habrůvek, tak mu to vysvětlím a pomůžu uklidit,“ řekl Poklička. „Teď půjdu spát.“

Šakal si po stánku svítil baterkou a zjistil, že podlaha je poházena úlomky vodních rostlin.

„Ten zrádce! Podívej se na zem! Chtěl, aby tě usvědčili, že jsi ten stánek vykrad ty, Pokličko!“

Vodník k rostlinkám poklekl, sesbíral si je a prostě prohlásil:

„Měli sme mu dát do dršky.“

Vyšli ze stánku.

Hradby Kosti se zazlatily vycházejícím sluncem.

Šakala bodlo u srdce, a nejistě pravil:

„Víš, kdybysme se teď vytasili s tou kosou, měli bysme dvojnásobnou slávu. Beztak se už vo tý krádeži přestává mluvit, a myslím, že je čas začít jednat.“

„Ta kosa je ve vodě pár dní,“ namítl vodník. „Ale možná, že máš pravdu. Zkusíme to, ale nejdřív se dojdem převlíknout.“

Odebrali se k Parkeťáku, aby si užívali slávu.

Když se vynořili z lesa na louku, čekalo je překvapení. Na břehu rybníka v trávě spočíval Čenda se zavázanou nohou. Po jeho boku Plametka foukala do horkého kakaa. Za nimi se tábor „Zelené haluze“ hemžil ranním vstáváním.

„Tak je tu máme!“ zasyčela Plametka vstříc oběma kamarádům. „Chci si s vámi něco vyřídit. Nejen, že jste mi dělali na hradě ostudu, ale vy jste si vybrali pro svoje skopičiny i tady Čendu! Schválně jste ho chtěli utopit, abyste z něho mohli tahat peníze. Neodvažuj se něco plácat, Pokličko! Já vím všechno. Na štěstí tady Čenda,“ pokračovala černovláska a hezky se na haluzáka usmála, „je jiný charakter než vy. Včera odpoledne si v rybníku rozřízl patu o tu uloupenou kosu. Lupič ji zřejmě ve strachu pohodil sem do rybníka. A díky Čendovi ji máme zase zpátky.“

Další usměvavý a obdivný pohled na Čendu.

Šakal pomalu vydechl. Hlas se mu zachvěl, když se odvážil zeptat:

„A ta kosa - je pravá?“

„Hned jsme telefonovali do Prahy přesný popis. Kmoníček nám potvrdil, že je to ona. S jistotou. Nebýt Čendy, nikdy jsme ji nenašli!“

 A opět zářivý úsměv!

„No, a vy dva,“ přidal Čenda, „vypadněte z našeho území! A jestli se odvážíte otravovat moji Plametku, tak si to náš klub s vámi vyřídí!“

Za Čendou se začal tvořit zástup šklebících se haluzáků.

Tramp a vodník se beze slova otočili a zmizeli v lese. Šakal se klepal vztekem a zklamáním. Ale neztratil pohotovost. Zachytil Pokličku právě ve chvíli, kdy znavený vodník usnul vestoje a kácel se do trávy. Šakal ho zadržel v náručí, a Poklička zanechal na jeho maskáči dlouhou černou šmouhu od oleje.

1972

Hlavní stránka