Když rozkvétaly pampelišky, začalo se v osadě reptat, a když dozrávaly třešně, vřelo to jako polívka v ešusu. Jedenkráte šerifka nedorazila na vandr, a tak mohl Joe Červotoč zahájit otevřenou vzpouru. Svolal ostatní tři osadníky a prohlásil:

 „Když jsme založili osadu, chtěli jsme mít i šerifa. Zvolili jsme jednoho, pak druhýho, volili jsme šerifa každou chvíli, pěkně jsme se střídali. Ale teď máme za šerifa Dračici, která se drží od podzimka a šerifskou hvězdu nikomu nepučí. Navrhuju, abysme Dračici řekli, že ji za šerifku už nechceme!"

„Ano! Výborně! Pryč s Dračicí!" jásali osadníci.

„A z moci šerifa nás tejrá všelijakejma pravidlama," pokračoval Joe Červotoč.  „Nesmíme říkat vole, vole, nesmíme pokřikovat z vlaku, a musíme tahat na vandr mejdlo. A taky se mi nelíbí, jak vyzývavě nosí Dračice šerifskou hvězdu!"

 „Vyzývavě taky, ale hlavně, aby ji měl každej na vočích!" bouřili osadníci.

 „Nejhorší je," ztišil hlas Joe Červotoč, „že k nám Dračice nepustí cizí holky. Zrovna před chvílí jsem viděl u potoka lágrovat hezké tábornice. Pozveme je do našeho campu, šerifce natruc!"

„Ano! Výborně! Sláva tobě, kamaráde!"

Joe Červotoč, vyslanec, se odebral k potoku. Dlouho se nevracel. Když se konečně vrátil, nebyl k poznání. Vratký krok, vlasy zježené, oči v sloup, a z jeho vojenské košile visely cáry.

„Nechtěly se mnou jít," sténal Joe, „když jsem je přesvědčoval, tak mě zmlátily!"

Ustrašení osadníci dali hlavy dohromady. Víte co, řekli si, ještě že jsme v dobrých rukách šerifky Dračice, která to s námi myslí dobře. A už žádné vzpoury.

„Helejte, helejte," volá trampík, přibíhající pěšinou podle skal. „Viděl jsem vaši Dračici na nádraží, vedla se s nějakým klukem - a prej už s váma jezdit nebude!"

„No, tohle," žasl Joe Červotoč, „my ji v osadě tak hejčkáme, i šerifskou hvězdu jsme jí dali, mejdlo na vandr vozíme, tábornice jsme si k ohni nepřivedli, a ta nevděčnice nás opustila. No, tohle!"

To si Houla zavařil. Na začátku roku 1972 si trampové mohli v Mladém světě přečíst jeho zamyšlení, zařazené ve žlutém čtverci do rubriky "Dostavník přivezl ..." Zamyšlení začínalo nevinně: "V pátek mě popadla taková podivná nálada, kdy jsem chtěl být sám. V takových případech mizím na jeden ze svých oblíbených malinkých a schovaných kempů na Brdech, kde se fajn přemýšlí a nikdo tě zcela jistě nevyruší."

Houlovo zamyšlení se stočilo na v té době aktuální boj dívek s rodiči za svolení jezdit na tramp: "... je to problém nás všech, protože žádný mladík jezdící ven asi nemá velký zájem o pochybné dívky, které na svých toulkách nejvíc potkávám," píše Houla. "Slušné dívky většinou samy nevyjedou, protože je rodiče nepustí. Může je táhnout ven opravdu jen krása přírody, láska k věčné cestě, toulání, nádhera ohňů, kytara a kamarádství a není to nic platné, stačí slovo rodičů - nepojedeš. A konečně - musíme si to přiznat, není se čemu divit, že se rodiče bojí o slušnost svých dcer."

Tak takhle si Houla zavařil! Vzápětí, co byl článek uveden v Táborovém ohni, se na Mladý svět snesla záplava dopisů dotčených dívek. Dopisy zhusta začínaly slovy: Podle tebe, Houlo, by asi dívky neměly vůbec jezdit na vandr? Nebo pokládáš všechny dívky, co mají rády přírodu a jezdí ven, za neslušné?

Štěstí, že dopisy nebyly opatřeny drápy, a tudíž nemohly Houlovi vyškrábat oči. Jedna čtenářka reagovala básní: "Hej, holka, / měj už stání, / pusť se spíš do háčkování, / svýho pinglu raději se vzdej. / Tohle tvoje vandrování / řečem zlejm se neubrání, / dobrou pověst na paměti měj." Odpovědi uražených dívek by se daly shrnout do jednoho příspěvku:

Chtěla bych vědět, Houlo, co si představuješ pod pojmem slušná dívka. Myslím, že každá dívka od 15-19 let by si měla uvědomit, co si dovolit může a co ne. A když ne, tak je to i vaše chyba, že se s takovými děvčaty bavíte. Samozřejmě, nepopírám možnost "pochybných" dívek - ale jestliže ty dívenky znají cestu k vašemu ohništi, jste sami na vině. A proto bych ti přála, aby se mu v budoucnu vyhýbaly.

Méně srdnatý mládenec by takovou dívčí válku neudýchal. Ale kampak na Houlu s hromadou holčičích dopisů! Po pár týdnech, kdy válka slušných trampek proti Houlovi utichala, se v Táborovém ohni objevila rozhodná Houlova odpověď ve stylu  "chovejme se všichni správně - kluci i holky:" A bylo po válce.

Na druhou stranu Houlovo zamyšlení o dívkách na vandru na stránkách seriozního časopisu prolomilo tabu o mlčenlivosti kolem ježdění dívek na vandr. Předtím se dívky vyskytovaly u trampských ohňů jen jakoby tajně a sporadicky, a leckdy se jednalo o ženy vdané nebo o vážné známosti. Houlův rázný vstup do dívčího světa pomohl začínajícím trampkám přesvědčit rodiče, aby mohly jezdit, a trampky se začaly více zviditelňovat.  V současné době je již tento problém téměř nevýznamný.

Žhavé srdce, chladná mysl

Začínající autoři se často domnívají, že při psaní textu je nutný nadšený stav mysli.

"Z tvé povídky je znát, že byla psána vřele planoucím srdcem," rozplýval se tuhle jeden začátečník nad textem ostříleného mazáka.

Ostřílený mazák zamumlal cosi ve smyslu, že při psaní  povídky trpěl a měl chuť se odstřelit.

 Poučení:

náměty, nápady a políbení slečny múzy je třeba přijímat srdcem otevřeným, citlivým, nadšeným, soucitným ... ale psát je třeba chladnokrevně, vypočítavě, bezohledně.

 Jak to napsal Zdeněk Šmíd v oblíbené knížce "Nejlepší holka našeho života aneb Miss Porta", že totiž nikoho nedojme, jestliže se dojímá autor.

Čtenář se rozlítostní, jen když autor použije takové jazykové a dějové  prostředky, aby čtenáři navodil příslušné city. Platí to ve všech oblastech psaní, včetně např.  humoru, napětí, zamilovaných příběhů nebo strašidelností.

Shrnuto - k vymýšlení veršů nebo děje povídky je potřeba žhavé srdce, k sepisování myšlenek na papír je potřeba chladná mysl!

Hlavní stránka