Březen 2019

Canc na uvítanou:

Máma mě vždycky varovala: "Nejezdi stopem. Není to bezpečný,

ani když jseš kluk." Jo, ty vado. Já jsem se tomu furt poškleboval.

A furt jsem strkal ploutev do silnice, hele, jako ten delfín Filip

nebo kdo. Až mi jednou zastavil ten Golf.

"Do Teplic?" povídám.

Řidič kejvnul. "Ano. I tam jedu. Svým způsobem."

Mělo mě trknout, že je cvok.

-  Míra Valina, z povídky "Cesta ke spáse duše"

 

  Mávat u patníku průkazkou

 

Letos v březnu slaví pěkné seniorské výročí 55 let jistá událost, která se dotkla trampingu sice jen okrajově, ale mohla ho negativně ovlivnit - třeba tím, že řidič z okénka houkne: "Máš průkazku? Nemáš? Tak máš smůlu."

Počínaje březnem 1964 byl pro mládež zaveden organizovaný autostop, který jí měl umožnit cestovat v rámci turistiky zdarma, nebo lépe řečeno za peníze majitelů osobních automobilů. Zájemce o průkazku byl povinen řádně vyplnit přihlášku s osobními daty a předat ji do centrální evidence v redakci Mladé fronty. Takový organizovaný stopař se směl postavit k patníku jen ve dne, od března do října, mával průkazkou s červeným terčíkem a pokud mu někdo zastavil, věnoval hodnému řidiči slosovatelné kupony za ujeté kilometry. Pokud by se tento druh dopravy rozmohl, dalo by se centrálně zjišťovat, kam a kdy měli leckterý mladík nebo slečna namířeno, a jestli onen směr v ten určitý den byl hromadný.

Výhodou bylo, že stopař s průkazkou byl pro případ dopravní nehody pojištěný, a řidič se mohl pomocí čísla na průkazce dodatečně dozvědět koho vezl. Organizovaný stopař nesměl mávat na motocykly a nákladní automobily. Tady byl problém, protože právě náklaďáky braly stopaře nejčastěji - většinou z důvodu, aby řidič za jízdy neusnul.

Z toho všeho tušíme, že organizovaný autostop nebyl pro tramping a jeho dobrodružně romantický přístup k cestování vhodný. Navíc se šuškalo, že na přihlášce musí být doporučení místního svazu mládeže.

Autostop s průkazkou se na silnicích příliš neosvědčil. Jeho organizování  brzy skončilo - údajně kvůli neštěstí, které potkalo jednu z účastnic. Průkazka sice znamenala jistotu státem garantovaného nároku na odvoz, ale těm příliš mladým a nezkušeným stopařům dodávala falešný pocit bezpečí...

 

Typický obrázek na stopu v r. 1972 (ale nepříliš zdařilá fotografie) - zbloudilá stopařka odpočívá ve stínu na patníku.

 

 Pohled od volantu

 

Vzít na silnici do auta prosebníka s teletem nebo usárnou bylo sice z hlediska soucitu a lidumilnosti záslužné, ale řidič si leckdy oddychl, když se trampujícího stopaře na cílovém místě zbavil.

Stopaři běžně zapomínali na skutečnost, že posadit se k někomu do vozu je jako posadit se do jeho obýváku. Není v tom rozdíl, ale mnozí jistou soukromnost vozidla neuznávali. Naopak - místo omluvy za mokré oblečení a bláto na botách dupali po koberečcích a ležérně házeli z vlaků špinavou bagáž na udržované potahy, jakoby chtělí říct: ty jsi mastňák, jo? Ty máš prachy na auťák, kterým jezdíš přes kytičky, a já jsem chudej, já musím chodit pěšky. Tak se podívej, jak se chová správnej frajer. Pokud nastoupila zamilovaná dvojice, povýšila stopnutý vůz na taxi z maturitního plesu a vášnivě se během jízdy líbala, aby řidič měl co závidět. 

Našel se výtečník, který vydržel třicet kilometrů nepřetržitě bušit do plechu zadních dveří jakousi divokou melodii, což řidiči na soustředěnosti k jízdě nepřidalo. I lstivost se dobré pověsti stopařů nevyplácela - například obvyklý trik se stopující dívkou, za níž v příkopě čeká na svezení celá osada

Jen málokterý stopař si uvědomil, že ochotného řidiče musí potěšit vděčností, a dopřát mu pocit zdárně provedeného dobrého skutku. Navíc někteří stopaři se nechali strhnout ke zlostným projevům, a pokud jim vůz nezastavil, dělali za ním vyčítavé posunky nebo hrozili pěstí, i když ten vezl babičku, dvě děti, tři kufry a pod zadním oknem psa. 

Není divu, že řada řidičů po nějakém neblahém zážitku o společnost cizích pasažérů nestála, a paradoxně jak automobilů na silnicích přibývalo, autostop od pangejtů mizel do ztracena...

 

Čekání na škodovku nebo alespoň traktor s valníkem...

 

 Jak se mávalo u patníku v Trapsavci

 

"Ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát" - který z trampů by neznal tenhle text? Podobně jako v písničkách, i v trapsaveckých příspěvcích bylo hodně zmínek o autostopu. A nejen v nich - stávalo se, že na vyhlašovací oheň přijeli tlachovníci v sobotu noci, protože je tenhle způsob dopravy vozil po všech možných silnicích, jen ne tam, kde se oheň konal.

Autostop sehrál hlavní roli hned ve dvou oceněných povídkách. V roce 1972 to byla třetí cena povídek pokročilých "Zlomená ruka" od Sinta (Jiřího Nekvapila). Příběh přesně vystihuje náladu oněch let. K přečtení je zde na www.folktime.cz.

Druhá povídka má název "Cesta ke spáse duše". Napsal ji Míra Valina a dostal za ni v roce 2003 první cenu povídek oldpsavců. Bohužel tahle vynikající povídka není na internetu samostatně dostupná, získat se dá s jinými povídkami v knížce CLAIM. Knížku lze objednat u Míry Valiny na stránkách www.valina.cz nebo v e-obchůdku "Trampského magazínu".

 

Patník - věrný druh stopařův.

 


 

Canc na rozloučenou:

"22. březen 1964 vstoupí do dějin. Neodvolatelně. Je to první jarní neděle, neděle prvních letošních turistických cest a srazů, otlačených pat a palců, neděle, kdy u nás začne 40 000 chlapců a děvčat s organizovaným autostopem. Historický den, jediný a jedinečný, který se nebude opakovat ani při největším úspěchu. Stopovat se bude 254 dní, ale jen jeden z nich je první. Kdo jej zaspí, vylučuje se z dějin. A to je strašné!" 

                                                                 - Mladý svět, 12/1964

 


Hlavní stránka