"Moje kytara není obyčejná. Jen si ji prohlídni!" řekl Joe a přes ohniště mi podal kytaru.

Vzal jsem ji do ruky.

Byla to opotřebovaná španělka se žlutou přední deskou, zarezlými kolíčky a ještě rezivějším struníkem. Kobylka stála našikmo, což vyrovnával špatně slepený krk. Struny drnčely a jemně rachotily uvolněnými drátky. Na zavěšení měla kytara pletený řemen zdobený loňskými kaštany a scvrklými šípky.

Na kytaře byly nejzajímavější kresby a nápisy, které na ni Joe během času hromadil bez ladu a skladu. Zadní deska nesla slova: "Potkáš kamaráda, zradí tě, pak děvče opustí tě, ale vždy ti zůstanu já, tvá věrná kytara"

Přední deska byla pomalovaná do posledního místa. Mezi spletí totemových symbolů jsem rozpoznal kresbu bizona, jehož rohy se vznášely nad havajskou krajinou s mořem, palmami a zapadajícícm sluncem. Byla tam růžice světových stran na plachtě pirátského škuneru, který přídí dloubal do bělohlavého orla, vznešeně plachtícího nad vrcholky hor. Neuměle toporné plameny vyrůstající z černého zubatého ohniště byly obtočeny nápisem: "Duchu táborového ohně, ochraňuj naši stopu!"

Vrátil jsem kytaru Joeovi. Ten přejel palcem přes struny. Na svůj stav měla překvapivě jasný a měkce lahodný zvuk, i když poněkud drnčivý. Ale to ty drátky.

"Tahle kytara se mnou prožila dobrý i zlý," řekl Joe. "Dvakrát mi spadla do vody. Když jsem ji tahal z Lipna málem jsem se utopil. Vopíral jsem se vo ní, když jsem si udělal výron na kotníku. Vozil jsem ji na potlachy, válela se po špinavejch podlahách ve vlacích a nádražích, protloukala se mnou velký vandry na Slovensku, chodili jsme spolu za holkama. Krk má vodřenej vod mý ruky, a dřevo je černý vod mýho potu."

Joe se odmlčel a pokračoval:

"Naši mi dali pět stovek, ať prej si koupím novou. Copak to můžu udělat?"

Přisvědčil jsem, že nemůže.

Joe řekl:

"Chtěl jsem ty prachy utratit, ale bylo mi to hloupý. Radši pořídím něco ségře k svátku."

"Kup jí kytaru," poradil jsem mu.

 rok 1976                                          

Nezbytnou pomůckou pro málo zkušeného psavce, například pro našeho známého kamaráda Pomalou Tužku (toho, co dostal třetí cenu v kategorii próza začátečníků a je postavou z příručky "Trapsavcem snadno a rychle") je jedno obyčejné slůvko. Je to slůvko  "proč" vkusně doplněné otazníkem.

K čemu je ten platan?

I když to vypadá podivně, je to tak. Slovo "proč" je nejlepší pomocník pro případ, kdy nechceme mít příběh nateklý zbytečnostmi, a když naopak chceme, aby čtenář pěkně rovně kráčel po pěšince představ, kterou mu nalajnujeme, a neodbíhal nám do okolí jako zvědavý Vacínek. O tom, že text pročištěný otázkou "Proč?" získá o třídu víc na kvalitě, v našem případě o bod víc u porotců, nemá smysl se zmiňovat. To je už samosebou.

Příklad textu, jehož se kouzelné slovo "Proč?" zatím nedotklo:

Věděl jsem, že se s tím starcem musít setkat. Jedině on mi mohl dát odpovědi na otázku, které se mnou cloumala delší dobu. Šel jsem zaprášenými a prázdnými ulicemi městečka až na břeh říčky. Ta hospoda byla na druhém břehu. Šel jsem přes říčku po mostku, ten by už taky potřeboval opravit, být obyvatelem toho městečka, tak začínám mít strach po něm chodit. Ale hospoda stála za mostem víc než století, býval to výletní hostinec, chodilo tam v nedělním odpoledni celé město na procházky, a potom posedět pod topoly. Nějaké topoly na břehu ještě zbyly. Na mostku jsem se zastavil a chvíli se díval jak pod ním ubíhá hladina a vlní se nějaké vodní traviny, které tam rostly a slunce do nich svítilo. Byl to hezký pohled, takový uklidňující, ale nechtěl jsem se zdržovat. Nebyl jsem si jistý, že mi stařec někam neuteče. Vím, že se se mnou nechtěl setkat. Vím toho o něm příliš mnoho.

Z mostku jsem se dostal na břeh před hospodou. Roste tam obrovský platan, pokrývá svým stínem přízemní domek, kde se hospoda nachází. Platan má do široka rozmáchlé větve, nespoutaně se nesoucí nad střechou, teď na jaře je vidět, jak jsou silné. Spatřil jsem ho jednou na podzim, když se jeho jakoby rozstříhané listy snášely na zem. Vždycky jsem ten strom obdivoval, i když do městečka se dostávám jen zřídka. Vlastně v té hospodě jsem byl naposled tak před třemi lety. Vchod do hospody vypadal pohostinně, nějaké reklamy na pivo a tak. Prošel jsem dovnitř, ale překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Není divu, je krásné počasí, tak si půlka města dala v téhle výletní hospodě sraz. Tady můj stařec nebyl, ale napadlo mě, že bude venku.

Vyšel jsem ven z hospody na vzduch a zamířil vpravo za roh, blíž k vodě. Je tu zahrádka, stoly a židle v jednom houfu, ale poloprázdno, přece jen je venku ještě chladno, a výletníci raději trpí v přecpané hospodě.

Stařec tam seděl. V koutě, u nějakých květináčů, na stole před sebou nedopité pivo. Shrbený, schoulený do sebe. Bez okolků jsem přišel k němu a shodil bágl k těm květináčům.

"Můžu si přisednout?" zeptal jsem se odvážně.

"Můžeš," netečně přikývl  stařec, ale pod slupkou netečnosti jsem cítil napětí. Věděl, proč jsem přišel. Tak jsem se zeptal. Ostatně tu otázku jsem promýšlel celou cestu z nádraží, tak byla položena správně.

"Tak co - chytil jste tu rybu, nebo ne?"

Stařec pevně sevřel ucho půllitru, ale nenapil se.

"Chytil," zahučel bezmocně, "ale sežrali mi ji pulci, než jsem ji vytáhl na břeh."

Vidíme, že text je běžně rozvleklý, členitý a rozptýlený, takových textů jsou plné knihy, a je jedno, jestli se jedná o začátečníky, nebo autory zabydlené u velkých nakladatelů. Ale je na čase pustit se do akce - do textu jako pátracího vlčáka vypustit slovo "proč". Vycházíme z rozhodnutí "Jedné věty" (viz níže v Povídkovém dotazníku), že v povídce jde o starce a rybu. To je základ.

Všeobecná otázka je položena takto - PROČ je nutné a důležité, aby čtenář věděl:

- že hlavní hrdina (pro jednoduchost mu tradičně říkejme Kid) procházel městem?

- že ulice ve městě byly zaprášené a prázdné?

- historii hospody, o kterou vůbec nejde?

- že se Kid zastavil na mostě a romanticky civěl do vody?

- nad hospodou ční rozložitý platan?

- že je v hospodě plno?

- že je jaro a chladno?

Všechny věty, které po otázce "Proč?" neobhájí svou účast v příběhu, musí Pomalá Tužka bez shovívavosti vyřadit. A je jich hodně. Text po zásahu vypadá takto:

Musel jsem se na to starce zeptat. Našel jsem ho za městem, na židli v hospodské záhradce u řeky. Bez okolků jsem řekl:

"Můžu si přisednout?"

"Můžeš."

"Tak co - chytil jste tu rybu, nebo ne?"

Stařec mi odpověděl, ale chvíli trvalo, než se k tomu odhodlal.

"Chytil. Ale sežrali ji pulci, než jsem ji vytáhl na břeh."

Byl čtenář zásahem slova "proč" o něco ošizen? Například o sdělení, že ve městě jsou prašné ulice a platan má silné větve? Všimneme si, že všechno podstatné, co je obsaženo v první ukázce, se dostalo do ukázky druhé. Je to až neuvěřitelné. Můžeme souhlasit, že čtenáři se nic neupřelo (kromě bloumání v jarní krajině, zírání z mostu do řeky, a návštěvy obsazené hospody), čas vymezený na četbu této povídky se zkrátil. Při čtení v dopravním prostředku to čtenář ocení.

Pro zpestření si Pomalá Tužka může zahrát na rybáře a zalovit si v příslovcích. Víme přece, že odvážně, netečně a bezmocně musí pochytat a vyškrtnout. A my taky, jestliže něco takového napíšeme. Ovšemže i u příslovců jsou výjimky - ale ty musí před slovem "proč" obstát!

To vše

Chléb se solí

a potok vypít do dna

dlaně od smoly

slunce - jak rána bodná

průtrž tak zčistajasna

a polonahá dívka v trávě

pak noc až do svítání krásná

nebe se chystá k velké slávě

To vše a ještě trochu víc

Jsou Kladské kopce -

s vůní borovic

Juan

Canc na rozloučenou:

"Není nic horšího, než když se rozhodneš napsat povídku a nemáš nápad. Co dělat? Buď si pustit nějakou silnou písničku (takové které v tobě vyvolají vzpomínky, pocity) a psát co tě při ní napadne. Ani to nemusí dávat smysl. Pak si to doupravíš podle svého."

                                     - z blogu mladičké literátky

Hlavní stránka