Někdo tahá na vandr obrázkový herbář, někdo rum, jiný zase hezkou kamarádku, a Péťa vozí černého kocourka Macka a rezavého psa Hafíka.    Péťa je členem T.O.Strážci skal. Hafík a Macek s ním poctivě jezdí za osadu a hrozně touží mít domovenku, stejně jako Péťa, šerif Klika, osadnice Rybí žábra, nebo oblíbený kamarád Džulajda. Péťa za tiché podpory celé osady ignoroval jejich škemrání, prosby odmítal slovy, že by se museli nejdřív všichni zbláznit, aby chtěli vodit po nádraží psa a kocoura s domovenkami přilepenými na chlupaté tlapy izolepou. Přesto Hafíkovo a Mackovo trpělivé snažení a vzorné chování obměkčily osadníky a udolaly šerifa, který nakonec určil slavnostní den, kdy se měli Hafík a Macek stát platnými členy T.O. Strážci skal.

V podvečer slavnosti se zjistilo, že na osadním campu ve Studánkové roklince došlo dřevo, a šerif Klika povolal osadníky k doplnění zásob. Od práce v lese byli osvobozeni tři: kamarád Džulajda, pro neschopnost vzít do ruky jakýkoli pracovní nástroj, a Hafík a Macek pro přílišnou horlivost, s jakou se naopak na pracovní nástroje sápali. Aby ti tři trávili čas, po který ostatní pracovali, nějak ušlechtile, dostal Džulajda za úkol předčítat Hafíkovi a Mackovi z nějaké hodnotné literatury. A tak kocour a pes spočívali v trávě u Džulajdových nohou a pozorně naslouchali přednesu z knihy "Ďábelský jezdec savany". Po chvíli čtení se Hafík obrátil na Džulajdu:

    "Macek se ptá, jak hrdina Nick O´Hara v temné noci když putoval pustinou poznal, že za šutrákem číhá lstivý předák z falešného ranče, když není kocour a v noci nevidí, a potom tasil a skolil, jak jsi to tam četl, Džulajdo."

    "Tomu se říká instinkt," laskavě odpověděl Džulajda. "Prostě to je takový šestý smysl, který ti řekne co bude, i když to ještě nevíš."

    Macek s Hafíkem si začali šuškat, a Hafík pokračoval:

    "Macek se ptá, jestli je to šestý smysl, když si myslí že za chvilku řekneš, že ti kvůli nám vyschlo v hrdle, a půjdeš do hospody."

    Šerif vracející se s lesa se souškou na rameni odpověděl za Džulajdu, že tohle není šestý smysl, ale prachobyčejná jistota, a jelikož současně ostatní osadníci končili řezání a ukládání dřeva, dokázal Džulajda, že šerif má vždycky pravdu, sklapl knihu a šel do hospody. Vrátil se v hluboké noci, když osada už spala a z ohně zbyly rudé uhlíky. Jeho ukládání do spacáku provázelo všelijaké hihňání, šustění, mlácení a bouchání, ale podobné zvuky patřily k jeho nočním návratům, takže to nikoho nevarovalo.

    Ráno, když slunce prosvítilo stromy v roklince a hřálo do borůvčí, šerif Klika vstal a šel pro vodu. Jak se blížil k prameni, stanul jako přimrazený. Kousek za campem v závěru roklinky vyrůstá z mechové trávy a kapradí osamocená pískovcová věžička, nižší než věže v nedalekém skalním městě, ale o to půvabnější. Má spárami zjizvenou údolní stěnu, ve dne zlatě ozářenou sluncem, a v noci stříbrnou od měsíce. Ta stěna je pro členy T.O.Strážci skal posvátná. Jejich předchůdci do ní vyryli název osady, a každý nový člen pod ní skládal svůj osadní slib. Proto se věžička nazývá Skála osadních slibů. Déšť sice za roky ohladil hrany písmen, ale jméno osady stále hluboce vtesané do kamene nabádá osadníky k věrnosti a soudržnosti. Proto je věžička opatrována a ctěna s posvátnou úctou.Toho rána šerif, jako hlavní ochránce osadní tradice, stál a zíral. Do stěny, kus nad nejvyšším kapradím jsou zatlučeny hřeby, na nich visí síť, a v síti někdo spí. K šerifově hrůze se zadní částí těla neuctivě dotýká památného vtesaného nápisu T.O.Strážci skal.

    Šerif už pro vodu nedošel. Ranní kávu musela vařit osadnice Rybí žábra, šerif bojoval za čest osady, lomcoval rozespalým Džulajdou a spílal neznámému mladíkovi, který probuzen halasem sundal ležení se stěny, pohodlně si balil kletr a se zájmem naslouchal šerifovu láteření. Byl to horolezec Skoba, se kterým se Džulajda spřátelil večer v hospodě a přivedl ho přespat na camp, což bylo vykonáno podle špagátnických zvyklostí.

    "Helejte, mně je jedno, jestli tahle skála je vandrácký pohřebiště nebo obětiště, nebo co," promluvil Skoba."Jen jsem chtěl říct, že podle horolezeckého průvodce se jmenuje Jehelníček, a je to poslední nelezená skála v celé oblasti. Dlouho jsem ji nemohl najít, sem totiž nevede žádná pěšina, ale díky Džulajdovi jsem ji našel. Líbí se mi, je slunečná a hezká. Bez ohledu na vaše city na ni vylezu, protože potřebuju mít prvovýstup. Když budu mít prvovýstup, můžu se zúčastnit EXPEDICE ALPI. Skvělá akce. Tak se smiřte s tím, že vám ji pošlapu."

    Šerif nad takovou drzostí zkoprněl, nad campem se rozhostilo nevraživé ticho. Osadní posvátnost, totem všech totemů, by měl být nazýván dětinským názvem Jehelníček a znesvěcen rozdrbanými lezeckými škrpály nějakého cizího expedičníka? Trampská srdce odpověděla zcela jasně a jednomyslně: nikdy! Osadníci se přimkli k šerifovi a stíhali Skobu ošklivými pohledy, kromě osadnice Dešťové kapky, která si zachovávala roztomilost v každé situaci.

    "My, kdybysme chtěli," řekl tvrdě šerif, "tak bysme na Skálu osadních slibů vylezli jako první sami, a klidně bysme tam vztyčili osadní vlajku. Ani bysme nepotřebovali tyhle kovovové hračičky, a tyhle směšný provázky."

    Skoba byl muž činu.

    "Tak si tam vylezte a vztyčujte," řekl klidně, "já si jdu pro posilu. Na Jehelníčka se dostanu, i kdybyste mě sestřelovali zápalnými šípy. Chacha."

   Hodil si kletr na záda a odešel.

    Osada se shromáždila pod stěnou.

    "Asi jsem to přehnal. Je to přece jen trochu vysoko," usoudil šerif s hlavou zvrácenou k vrcholu. "Kde je Džulajda? Sám tohle zavařil, ať ukáže, jak na tenhle stožár z pískovce dopravit vlajku osady, a zachránit prvovýstup pro osadu."

    Péťa připomněl šerifovi, že v podvečer by se mělo u skály odehrávat přijímání nových členů, Macka a Hafíka, ale šerif jen mávl rukou a k Hafíkově a Mackově zděšení řekl, že je třeba myslet na obranu věže, a rozdávání domovenek se odloží.

    T.O.Strážci skal se začali připravovat k obraně. Šerif kudy chodil každému vykládal jak všechny přepere, osadnice Rybí žábra se s nožem v ruce plížila po campu a vykřikovala "mrtvej horolezec, dobrej horolezec", pacifista Péťa si sbíral do žracáku borové šišky, ale vyhazoval ty hodně tvrdé, a Džulajda se šel posílit do hospody, odkud se vrátil vysílený, ulehl do spacáku pod smrček, a usnul. Macek s Hafíkem přihlíželi válečným přípravám s obavami.

    "Nebude domovenka," vzdychal Macek, a do trávy skápla slzička.

    Tak seděli a vzdychali, potom pomohli Péťovi sbírat méně tvrdé šišky, nakonec šli za Džulajdou a začali ho budit. Z horečných řečí bouřících na campu usoudili, že když Džulajda vyleze s vlajkou na skálu, horolezci nechají osadu na pokoji, a domovenky ještě dnes budou. V radostné naději to provedli. Pro Macka byla hračka přinést ze stožáru osadní vlajku a pověsit ji Džulajdovi na krk, aby ji po cestě neztratil. Těžší bylo dopravit Džulajdu nepozorovaně pod stěnu, ale i to se podařilo, když vysvětlovali zvědavcům, že Džulajda sice není při smyslech, ale touží rovněž zaujmout bojovou pozici.

    "Já jdu sám, netahejte mě pořád," vrčel Džulajda, když ho Macek s Hafíkem postrkovali kupředu. "Do výčepu přece trefím."

    Co se potom dělo na údolní stěně Skály osadních slibů zůstalo tajemstvím. Jen útržky náhodných svědectví hovořily o podivném rozhovoru, nesoucím se shůry ‑ Džulajdův hlas prý jasně říkal: "to je hrozná zkratka, tudy do restaurace nebudem chodit, tolik příkrejch schodů" a taky "netahej mě pořád za vlasy, kocoure, nevíš, že mě spolehlivě táhne žízeň?"

    Jistotou bylo, že když k poslední nelezené pískovcové stěně dorazila na vše odhodlaná tlupa horolezců, vlála na vrcholu věže vlajka T.O.Strážci skal. Dole v kapradí hrdě čekali Macek a Hafík na vytoužené osadní členství.

    "To jsem blázen," vrtěl hlavou šerif Klika, a stejně nevěřícně se tvářili osadníci i Skoba s horolezci. "Jak se tam ta vlajka dostala?"

    "Kde je Džulajda?" vzpomněl si Péťa. Vzpomněl si zbytečně, protože v ten okamžik to věděli všichni. Do Studánkové roklinky se z výšky neslo děsivé, drásající UÁÁÁ. Hafík jemně zatahal Péťu za maskáče a oznámil mu, že Džulajda nemůže dolů. Další dění ve Studánkové roklince později popsal šerif v osadní kronice jako potupné. Byl nucen oficiálně požádat Skobu a jeho přátele, aby byli tak hodní, provedli na osadní skálu prvovýstup, a sundali zatraceného Džulajdu. To se nedalo provést rychle. Skoba si sice, sledován zjihlým zrakem osadnice Dešťové kapky a za pozornosti všech přítomných, vedl jako prvolezec zdatně, ale musel do stěny osadit dva kruhy a vzdorovat stresům z Džulajdova vytí.

    Slunce zapadalo, v červáncích zrůžověly pískovce, osadní vlajka byla vrácena na stožár, a šerif měl neobyčejně dobrou náladu. Tak dobrou, že když se na ztemnělém nebi zachvěla první hvězda, svolal osadu, předal Hafíkovi a Mackovi domovenky a obřadně je přijal za členy. Šerifovu euforii způsobilo neuznání Skobova prvovýstupu, takže Skála osadních slibů zůstala úředně panensky nedotčenou. Neboť Džulajdův výstup, jakožto výstup neorganizovaného lezce neplatil, a neplatný byl i Skobův pokus. Skoba se totiž během sportovního výkonu dopustil dvou závažných chyb ‑ jako stupu použil vtesaného názvu osady, což bylo hodnoceno jako nepřípustná umělá pomůcka, a kromě toho se zdržel příliš dlouho zavěšen do smyčky, jelikož  se osadnice Rybí žábra vzbouřila a začala ho ostřelovat šípy, z toho jedním zápalným. Rovněž se nechutně ukázalo, že zdůrazňovaná EXPEDICE ALPI nebyla náročná pouť na vrcholky horských velikánů, ale obyčejné organizované tažení po podtroseckých hospodách s heslem ALkohol a PIvo, čehož, jak řekl šerif, nebylo škoda. Ale Skoba se nevzdal. Uskutečnil EXPEDICI ještě tu noc s Džulajdou, a podle Džulajdova bujarého návratu za svítání se jistě vydařila.

    Novopečení osadníci Hafík a Macek od rána pak tiše seděli u Džulajdova spacáku a čekali až se probudí. Hafík něžně utíral  orosené mužné čelo tlapkou, a Macek držel knihu "Ďábelský jezdec savany". Jeho kocouří instinkt mu jasně napovídal, co asi Džulajda řekne, až po probuzení požádají o další předčítání, aby věděli jak to s Nickem O´Harou vlastně dopadlo.

    Šerif s osadníky měli od rána plno práce. Slíbili totiž horolezcům, že řádně označí cestu k Jehelníčku, aby ho příště mohli ve skalnatých údolíčkách a roklinách pohodlně najít. Udělali pěknou tabulku se šipkou a nápisem "K Jehelníčku" a připevnili ji na začátek sousední rokle, plné bahnitých stezek a močálových louží, tak aby ukazovala tam, kde se z ostružin a ponurých černých balvanů zvedají k nebi hrozivé skalní věže, větrné a nebezpečně hladké.

"K ohni raději nechoďme..."

To by nebyla trampská povídka, aby nezačínala tím, že někdo sedí v noci  u ohně, hraje na kytaru, zadumaně hledí do plamenů, a někdo neznámý do toho ČIROU NÁHODOU přijde. Krásná dívka, Jeníček s Mařenkou, bludné strašidlo, zapomenutý houbař, někdo, kdo do tohohle lesa jezdil na čundr před třiceti lety, zatvrzelý paďour, vlk od Karkulky, naštvaný otec, odpovědný poštovní doručovatel, a konečně cizí tramp, který s nikým a ničím nemá nic společného.

Pilný čtenář naší příručky okamžitě vyhrkne: "To ale musí být hrozný dialog při takovém setkání!" Správně. Seznamovacím větám typu: "Hele, oheň!", "To jsme rádi, že jsme v tom pustém lese našli nějaké lidi!", "Dobrý večer!", "Můžu si přisednout a poslechnout si  kytaru?", "Máte něco k jídlu?" se nelze vyhnout. Právem se takový začátek povídky řadí mezi klišé.

Víme, že v prvních čtyřech větách se musí děj rozběhnout, nebo alespoň je nutné nějakým šokem ulovit čtenářovu zvědavost. Vyplácat věty na popis kdo sedí u ohně, kdo zrovna přiložil, komu je zima, a kdo první zahlédl náhodného příchozího není nejlepší výběr. Pokud taková scéna nemá opodstatnění jako důležitá součást dalšího děje, raději se onomu klišovitému nočnímu přicházení k ohni, které bývá používáno až příliš často, vyhněme.

Pokud náhodně přicházecí noční scénu do povídky nezbytně potřebujeme, věnujme hodně pozornosti popisu prostředí, čímž se alespoň zčásti zbavíme zaběhlého klišé. Zavrhneme obvyklé ingredience "okolní temný les", "plápolající plameny" nebo "hřejivý oheň", a vezměme na pomoc nějakou fotografii večerního ohně. Co je na fotografii vidět, to popíšeme. Například blízké osvětlené větve, složenou hromádku dřeva, ešus s něčím bublajícím, prskající jiskry, černé strašidelné tvary pobíhající v ohništi,  ramena sedících, stín klobouku, blýskavou indiánskou čelenku - je toho hodně, čím  může popis fotografie s nočním ohněm náš začátek povídky učinit zajímavým, neobvyklým a jedinečným. A pokud máme na vybranou, pošleme k ohni krásnou dívku. To čtenáře zaujme a potěší. Zvláště kdyby ji pronásledoval vlk od Karkulky, bludné strašidlo nebo naštvaný otec.

Canc na rozloučenou:

"Život má den, život má noc, světlo a také stíny;

nezbyl ti sen, jen skutečnost z volání divočiny ..."

                                          Honza Noha

Hlavní stránka