Povídka:
"Snídaně s ropušákem"
 Na
kameni u ohniště sedí cizí ropušák. V noci přilezl ze vzdálené
rokle, tiskne lesklé břicho k chladné ploše a pohlíží do svítání
studenýma vypouklýma očima. Na zemi vedle ohniště leží člověk.
Spí ve spacáku obtočeném celtou a kusem igelitu, jehož cíp se
během noci svezl do ohniště a na horkém popelu se zkrabatil.
Cizí ropušák slyší jak člověk dýchá. Vnímá i dech skalkového
lesa, chvílemi zrychlený větříkem a křídly ptáků poletujících
ve skalách. Na rozdíl od člověka nemá skalkový les pod hlavou
žracák a nebude po probuzení vařit snídani. Ropušák na
les zapomíná a myslí jen na vůni salámu, lehce se chvějící nad
žracákem. Ale skalkový les to ropušákovi nedaruje - posílá k
ohništi své vyslance, kteří také vědí, co přinášejí trampové na
lesní campy.
Tráva u ohniště se pohnula, a objevili se ježek, rejsek a
veveřák. Ježek se tváří ospale, veveřák převaluje v tlamičce
ohryzanou sirku, a rejsek korálkovýma očima zírá na nehybný
spacák.
Mezi stromy je vidět do zalesněného údolíčka, po kterém putuje zlaté sluneční znamení nového rána. Camp s ohništěm
zůstává ve stínu severní stráně, ale první sluneční paprsky se
dotýkají větví nad ohništěm. Ze stínu zasvítila vlajka osady,
kterou si člověk zavěsil nad spacák. Rejsek se na ni zahleděl a povídá:
„Podle mě je tam namalovanej nakousnutej špekáček na talířku. Ve
stánku špekáčky nemají. Včera jsem tam byl na sušenkách, a
nechal jsem je taky pořádně vokousaný.“
Veveřák vyplivl třísečku, přehodil sirku v tlamě a poznamenal:
„Kdepak špekáček. Kytka je to. Kytka vohryzaná vod housenek.“
Cizí ropušák se na kameni zlostně nadul.
Po chvíli se ozval ježek:
„Je to nerozum, přespávat v lese. Co kdyby přišli hladoví vlci?“
„Já když jsem hladovej,“ řekl rejsek, „jsem taky dost
nebezpečnej.“
celá povídka
Čtivost -
nejlepší vlastnost povídky
III
 Potřetí
a naposled se vnoříme do problematiky zvané "jak napsat čtivou
povídku". Máme za sebou následující pravidla, která najdete v
minulých vydáních TD:
1. Každá věta vychází z konce věty
předchozí!
2. Rytmus dodá plynulost!
3. Je obrazné přirovnání báječný
pomocník, nebo povídkám škodí jak může?
4. Za klopýtavost mohou zbytečná slova
Přidáme další dva a předpokládáme,
že našemu psavci Pomalé
Tužce to pro začátek jeho tvorby bude stačit. Pokud některý
psavec opáčí, že se ve svém povídkaření nepotřebuje
řídit žádnými pravidly, rychle od něj odstoupíme, abychom se tímto
naivním názorem nenakazili. Nuže tedy - jak dále zařídit, aby naše
tvorba byla čtivá?
5. Co s nezbednou čárkou?
V
psaní čárky je největší zmatek ze všech pravopisných záhad.
Jestliže se Pomalá Tužka začte do učebnice pravopisu, kapitola
Jak psát čárku, nebudeme se divit, jestliže na pár dní
oněmí a bude své okolí stíhat šílenými pohledy. Zřejmě si
přečetl poučku: "Čárkou oddělujeme souřadně spojené věty
hlavní, nejsou-li spojeny spojkami a i nebo, ani, či významem
slučovacím." Kromě toho, že ani za dolar prostřelený
drsným pistolníkem by nevěděl, co je to význam slučovací, ho
navíc napadlo, že každé souvětí je z představy
autorovy vzešlý originál a z jeho vtěsnání do čárkové poučky se
může zatočit hlava i otrlým držitelům čtvrtých míst. Jak
rozmístit v povídce čárky je obrovská věda. Ale pokud se jí budeme snažit
proniknout nebo dokonce se jí řídit, užitek to nepřinese nám ani
Pomalé Tužce.
Problém je v tom, že pro plynulost textu, zásadní u
dobré čtivosti, je čárka zdržovacím blokem. Ať už pravopisně
správném, nebo psavecky potřebném. Čárka donutí
čtenáře se na vteřinku zastavit a "uzavřít" předchozí část
souvětí
zároveň s očekáváním něčeho nového. Někdy to potřebujeme, někdy
taky ne.
Zhruba v sedmdesátých a
osmdesátých letech bylo v módě písařek na stroji psát čárky do
přepisovaného textu co nejméně. Počítaly se do psaného textu
jako úhoz a neměly valného užitku. Text plynul jako řeka bez
zdržování, i když někdy na úkor srozumitelnosti. V současnosti
se zase až přehnaně dbá na správné pravopisné umístění čárek,
což na jedné straně překáží, chceme-li pořádný "rozjezd" děje,
na straně druhé zase chybí, pokud povídku někdo předčítá nahlas
a potřebuje se nadechnout, případně je nutné pozdržet
čtenářovu pozornost na určitý výjev.
Pomalé Tužce tedy nezbývá nic jiného, než pro pohodlí čtenáře riskovat nesprávné
umístění čárky. Případné výtky kritiků může autor
snážet mužně a statečně a odvolávat se
při tom na jistou možnost, že pokud by čárka prospěla
srozumitelnosti a přehlednosti textu, může se použít proti všem
pravidlům. Tento postup se doporučuje, jakkoli je
hodný zavržení.
6. Kouzlení s časem může za všechno!
Poslední pravidlo je na čtivost povídky nesmírně vlivné.
Jeho nedodržení patří k těm zásadním nedostatkům, které mohou za mnohá čtenářova rozladění vedoucí až
k odložení povídky. Stane se to, pokud autor nedbá na popis návaznosti
jednotlivých pohybů a činů hlavních a vedlejších postav v rovnoměrně plynoucím čase, společném pro všechny postavy a tudíž i pro autora. Pomalá Tužka má v povídce tento
odstavec:
Samotář Kid pozval dívku ke svému ohni. Řekl ať si sedne a
přinesl dříví.
"Napij se."
"Děkuji ti, kamaráde," řekla tmavovláska a vrátila mu prázdný
plechový hrnek.
Oheň dohoříval.
"Už musím jít," oznámila. "Jede mi autobus."
"Doprovodím tě," nabídl se Samotář Kid. "Stejně musím do
studánky pro vodu."
Šli lesem k silnici. Autobus se objevil v zatáčce.
Tmavovláska nastoupila. Beze slov. Kid si uvědomil, že si
zapomněl vzít ke studánce ešus.
Na první pohled si čtenář tuhle milostnou scénu užije. Ale pokud
by měl rozhodnout o její čtivosti, nutně zaváhá. Proč vlastně?
Čtenář si ani neuvědomí, že zaváhání je způsobeno špatně
rozloženým jednáním postav v čase. Několik Kidových úkonů nebylo
popsáno, zato několik jich bylo nezaslouženě zdůrazněno. Jedna z
otázek za všechny: kdy si Kid uvědomil svou zapomnětlivost? Když
tmavovláska nastupovala do autobusu? Když autobus odjížděl? Jak
dlouho autobus odjížděl od Kida? A odjel vůbec?
Pomalá
Tužka získal nové
pravidlo: jestliže probíhá jeden čas u více postav najednou,
musí autor napnout všechny vymýšlecí síly, aby dodržel jejich potřebný soulad v čase a konání. Dobře sjednocený soulad postav
do jednoho času potom sjednotí i čtenářovu fantazii do ucelených
jednotně probíhajících a na sebe navazujících obrazů. Pomalá
Tužka přepsal scénu souladným postupem:
Samotář Kid pozval dívku ke svému ohni. Přišla ve chvíli, kdy
přinášel dříví. Vyzval ji, aby se posadila. Potom jí nabídl čaj
a dívka to přijala. Ešus s horkým čajem byl na ohni a Kid jen
nalil do hrnečku... Atd. atd.
Poměrně obtížnou naukou o sjednocení prchajícího času a jednání
postav se uzavřelo poučné povídání o čtivosti povídek. Jestliže se
tímto poučným povídáním
mladí nadějní psavci řídit nebudou, taky se nic nestane. Ale
neškodí se přidržet pravidla, že kdo se nechce řídit pravidly,
musí je nejdřív poznat, protože jak jinak by si byl jist, že se
jimi skutečně neřídí? To je to.
|
