Hlavní stránka

 

květen 2018

 

 

 

Canc na uvítanou:

"Člověk by měl žertovat jen o tom, co má rád a čemu

 se dokonce obdivuje, protože humor je buď láskyplným

vyznáním anebo pouhým děláním legrace."

                - Miroslav Horníček

 

    Jak těžce se píše humorná povídka IV

 

Náš rychlokurs psaní veselých povídek se blíží k závěru. Prodrásali jsme se podhoubím, kde dobrý růst takových povídek umožňují nadsázka, kontrast, krajnost děje, slovní zásoba, postavy a absurdita, a nyní nám zbývá odhalit poslední slibované tajemství - jak čtenáře přimět, aby se zasmál nahlas - alespoň na potlachu při soutěži "veselé vyprávění".

Povídka "Na jaře", vyvolená jako metodický vzor, je ostřílená potlachová "rozesmávačka" z roku 1979 (dokonce získala cenu Dřevěného Šosáka a byly na ni napsány dvě parodie) Dnes působí poněkud archaicky, důvody ke smíchu jsou nesrozumitelné (sirčička v tlamičce veveřáka, hladovění na vandru, nebo materiál horolezeckých lan), a proto snad nebude vadit, že jako učební pomůcka je nabízena povídka vlastní.

 


 

NA JAŘE

 

Přišel květen. Mizí blátivé kaluže, vzduch voní zelenou trávou, a na plácek za stánkem s občerstvením příjemně hřeje sluníčko. Sešli se tu veveřák, rejsek a ježek, a čekají, až do autocampingu začnou přijíždět první návštěvníci.

Veveřák přežvykuje sirčičku, trčící z koutku tlamičky, a je v ráži. Vypráví, jak ho jedna slečna cpala sušenkami a oříšky, a dodává:

„Jenže ten její horolezec mi to záviděl, nebo co. Víte, co řek? Řek: nemuchluj tu veverku, určitě je samá blecha. (smích) Já myslel, že se zjevím! Tak jsem mu šel v noci nahlodat lano, ale to jste neviděli ten materiál. Ještě teď mě bolej zuby.“(smích)

„A máš blechy?“ zajímal se rejsek.

„Nechte toho,“ pohoršil se ježek. „Pojďte si raději povídat, na co se nejvíc těšíte, až v autocampingu otevřou.“

Rejsek, který si přes zimu umínil stát se nejslavnějším výtržníkem skalkového lesa, drsně prohlásil:

„Já si vlezu do kelímku od piva a pořádně se vožeru.“(smích)

„Já sem budu chodit za ženskejma,“ řekl veveřák a přehodil sirčičku do druhého koutku. „Ale teď mám hlad. Kdy už přijedou vejletníci?”

S nadějí se zadívali na opuštěnou asfaltku, za níž se vlní široká travnatá pláň, kde v létě rostou barevné stany, pobíhají děti, a bouchají dveře umýváren.

„A ty spižírny v těch stanech,“ nahlas zavzpomínal rejsek. „Voni je zakrejvaj jen kytičkovanejma záclonkama...“

V zatáčce asfaltky se objevily veliké krosny, pod nimi pestré větrovky. Noví příchozí míří k autocampingu.

„Špagátníci!“ ječel veveřák. „Zase jen špagátníci! Hladovci, každej kousek sejra si hlídaj jako voko v hlavě.(smích)  Kdy už konečně přijede pořádnej nafasovanej vejletnickej auťák?“

„Patřilo by jim ukousat tkaničky u bot,“ připojil se ježek.(smích)

„Nemá cenu tady čekat,“ mávl rejsek tlapkou.

Loudavě se vydali k lesu.

Odpoledne se slezli ve skalní soutěsce, které se říká Camp u pěti havranů. U ohniště se tam k sobě něžně tulí trampská dvojice.

„Ta holka je pěkně vypasená,“ míní ježek. „Ta bude mít s sebou vagón jídla.“(smích)

Rejsek nesouhlasil:

„Tahle spíš vypadá na to, že uklohní nějakou slátaninu, a pak je jí zle to jíst.“

„Poblivky a jiný vandrácký jedy nežeru,“ prohlásil veveřák.(smích)  „Ale podívejte na ten narvanej žracák! Musíme se do něj dostat. Snad nenajdeme jenom svetr s pláštěnkou jako vždycky!“

„Je zapnutej na řemen, a ta holka se o něj opírá,“ kňoural ježek.

„Na tmu čekat nebudem, na to mám moc velkej hlad, vole,“ prohlásil výtržník rejsek. „Já to du votevřít!“

Ježek a veveřák se zatajeným dechem sledovali, jak se hrdinný rejsek plíží kolem ohniště, škrábe se po žracáku a popotahuje za přezku. Tramp si toho všiml, pustil trampku z náruče a řekl:

„Je tu nějaká tlustá myš, asi samička co bude mít mladý!“(smích)

Rejsek se polekal, utekl do trávy ke svým, a aby zamaskoval strach, zahrozil zpátky pěstičkou:

„Copak nevidíš, vole, že jsem mužskej?“(smích)

Ježek se dal do pláče, takový měl hlad.

Veveřák se mračil a rozhodl, že žracák vyplení, i kdyby se měl dát vycpat.(smích)  Vylezl z úkrytu, veřejně pochodoval k ohništi, sirku v tlamě a zlověstný výraz na čumáku.

Trampka uviděla veverku a vypískla:

„Jé, veverka! A vůbec se nás nebojí!“

Veverka přihopkala blíž.

„Opravdu se nebojí! Podívej, Péťo, jak je ochočená, nechá se pohladit!“

Tramp něco zabručel.

„Ona se nechá chovat, podívej jak je roztomilá, ňuňuňu ...“ řekla trampka, a přízeň, kterou předtím věnovala Péťovi, přenesla na veveřáka.(smích)  Veveřák se nechal hladit, chovat a hýčkat, a tvářil se spokojeně. Potom trampka objevila veveřákovu sirku a spustila křik. Myslela, že snad veverka hlady přežvykuje dříví! Hned nařídila Péťovi otevřít žracák. Tramp neochotně poslechl a rozbaloval zásoby jídla. Rejsek s ježkem, schovaní v trávě, jen zírali. Rejsek rozhodným hlasem pronesl:

„Tak sem se v noci vypravím se všema příbuznejma.“(smích)

Péťa rozladěně přihlížel, jak veveřák sklízí pozornost, která by měla patřit jemu, a začínal toho mít dost. Důrazně řekl:

„Pusť tu veverku, jo? Jestli to nevíš, tak jsou samá blecha!“

Pak ho neobyčejně překvapilo, když veveřák vystrčil rozježenou hlavičku z dívčiny náruče a vztekle mu plivl ožužlanou sirku přímo do oka.(umí)

 

Hned na začátku vidíme, že povídka splnila podmínku oznámit čas a místo děje v prvních čtyřech větách, zároveň s povinností seznámit čtenáře s hlavními postavami a naznačit zápletku (v tomto případě lesní tvorové mají hlad).

Ohledně humorných momentů dbáme na to, aby povídka začínala humorem jen vyjímečně, neplýtváme nápady, a dáváme pozor, aby příliš humorem našlapaný začátek nevplul na klidnou hladinu  sem tam vtípku, čímž by byl čtenář zaskočen a zklamán. Humornými scénami a hláškami zásadně šetříme a raději si je po vzoru ekonomických analytiků schováme na příště!

U přibližného rozsahu jako je vzorová povídka je optimální použít zhruba pět originálních humorných nápadů, v textu rovnoměrně rozložených. Při více příležitostech k smíchu je čtenář rozmazlen a požaduje být kvalitně udržován ve stálé rozesmáté rozveselenosti (což se vždycky nepodaří), při méně častém zasmání než je pětkrát si čtenář může zvyknout na to, že se smát nemusí, a povídka třeba se dvěmi zaručenými "peckami" smích nesklidí.

Samozřejmě existují výjimky - například prvotřídní Šklíbina povídka "THE OCAS WESTERN STORY" začínající sugestivním výkřikem "Potřebuju vocas!", který udrží veselost čtenáře nebo posluchače až do konce četby nebo přednesu. Ale k takovému udržení veselí je potřeba opravdu silný vtípek, v tomto případě zajímavý dvojsmysl.

Ve vzorové povídce "Na jaře" si dále povšimneme, že všechny humorné věty provázené smíchem vycházejí z přenosu lidských vlastností a činů na lesní zvířátka. Taková personifikace v humoru přináší odezvu téměř jistě, a pro začátečníky je velice vhodná. Možná s údivem zjistíme, že tyto jednotlivé věty samy o sobě příliš humorné nejsou. Humor z nich udělá prostředí děje, správně nastavené postavy (rovná se figurky), a hlavně čtenář nebo posluchač sám, jestliže je doveden k tomu, aby si věty spojil s nějakými vlastními zážitky, které mu přijdou veselé (viz "poblivky a jiné vandrácké jedy"). Toto trojí spojení je důležité, ne-li rozhodující pro úspěch humorného pojetí různých příběhů, které zase tak úsměvné nejsou.

Na závěr si ještě připomeňme poslední větu vzorové povídky, která je pointou. Veverka je hýčkána místo trampa - už tato výměna je humorná, neboť předpokládáme, že tramp se hodlá na své místo vrátit. Jak tuhle scénu dobrat do pointy? Dějem prostupují dvě "linie" které se v textu stále objevují, aby je čtenář nepustil z paměti. Jsou to blechy a sirčička. V závěru příběhu je veveřák kvůli blechám uražen trampem, který se chce vrátit do náruče, a ten je za urážku zasažen ožužlanou sirčičkou. Ovšem, pokud by byl zasažen třeba do holeně, vyzněla by pointa humorně? V našem případě se veverka schválně strefila svou jedinou zbraní, oslintaným zbytkem sirky do oka, což je pěkná skrytě zlomyslná odplata za urážku. Samozřejmě nedošlo k nějakému úrazu, jen posmívaný tvoreček na chvíli pokořil závistivého hromotluka.

A v tom je celé to tajemství, jak psát humorné povídky.

 

 

                                       

 Památky ze skalních koutů

 

Jak je to příjemné, když lesní cestičky podtroseckých údolí zavedou poutníka do dávno opuštěných a zarostlých skalních úkrytů, a najednou se na pískovci ukáže trampský symbol, jako ztracená památka na utečence z měst, kteří tady před zhruba dvaceti lety proživali své mládí.  Kruh s rohy provází římská dvacítka a čtyřka. Letopočet chybí. Ale když zapátráme, třeba zjistíme, že 20.dubna v roce 1974 byla sobota...

 

 

 

Realizace

 

 Slunovrat přešel bez řečí

Jak dominanta čtená z not

Odlišme víru od křečí

Já jednou čehý - ty zas hot

Piáno někde rodí blues

Zakleté kdysi v opozici

Ujel nám místní autobus

Za uchem zlatou slunečnici

Je jaro jako každý rok

Takový malý otrhánek

Dnes v noci o slepičí krok

A ráno popsat tisíc stránek

 Juan

(2011)

Canc na rozloučenou:

"Dík za Rodocapsu, všecko tradičně paráda. Ať už pěkná ústřední věc, nebo sem se nachechtal při tý povídce vo tej holce a MS."

                               - z Houlova dopisu, 1978

 

Hlavní stránka