Přišel květen. Mizí blátivé kaluže, vzduch voní zelenou trávou, a na plácek za stánkem s občerstvením příjemně hřeje sluníčko. Sešli se tu veveřák, rejsek a ježek, a čekají, až do autocampingu začnou přijíždět první návštěvníci.

Veveřák přežvykuje sirčičku, trčící z koutku tlamičky, a je v ráži. Vypráví, jak ho jedna slečna cpala sušenkami a oříšky, a dodává:

„Jenže ten její horolezec mi to záviděl, nebo co. Víte, co řek? Řek: nemuchluj tu veverku, určitě je samá blecha. Já myslel, že se zjevím! Tak jsem mu šel v noci nahlodat lano, ale to jste neviděli ten materiál. Ještě teď mě bolej zuby.“

„A máš blechy?“ zajímal se rejsek.

„Nechte toho,“ pohoršil se ježek. „Pojďte si raději povídat, na co se nejvíc těšíte, až to v autocampingu opravdu otevřou.“

Rejsek, který si přes zimu umínil stát se nejslavnějším výtržníkem skalkového lesa, drsně prohlásil:

„Já si vlezu do kelímku od piva a pořádně se vožeru.“

„Já sem budu chodit za ženskejma,“ řekl veveřák a přehodil sirčičku do druhého koutku. „Ale teď mám hlad. Kdy už přijedou vejletníci?”

S nadějí se zadívali na opuštěnou asfaltku, za níž se vlní široká travnatá pláň, kde v létě rostou barevné stany, pobíhají děti, a bouchají dveře umýváren.

„A ty spižírny v těch stanech,“ nahlas zavzpomínal rejsek. „Voni je zakrejvaj jen kytičkovanejma záclonkama...“

V zatáčce asfaltky se objevily veliké krosny, pod nimi pestré větrovky. Noví příchozí míří k autocampingu.

„Špagátníci!“ ječel veveřák. „Zase jen špagátníci! Hladovci, každej kousek sejra si hlídaj jako voko v hlavě. Kdy už konečně přijede pořádnej nafasovanej vejletnickej auťák?“

„Patřilo by jim ukousat tkaničky u bot,“ připojil se ježek.

„Nemá cenu tady čekat,“ mávl rejsek tlapkou.

Loudavě se vydali k lesu.

Odpoledne se slezli ve skalní soutěsce, které se říká Camp u pěti havranů. U ohniště se tam k sobě něžně tulí trampská dvojice.

„Ta holka je pěkně vypasená,“ míní ježek. „Ta bude mít s sebou vagón jídla.“

Rejsek nesouhlasil:

„Tahle spíš vypadá na to, že uklohní nějakou slátaninu, a pak je jí zle to jíst.“

„Poblivky a jiný vandrácký jedy nežeru,“ prohlásil veveřák. „Ale podívejte na ten narvanej žracák! Musíme se do něj dostat. Snad nenajdeme jenom svetr s pláštěnkou jako vždycky!“

„Je zapnutej na řemen, a ta holka se o něj opírá,“ kňoural ježek.

„Na tmu čekat nebudem, na to mám moc velkej hlad, vole,“ prohlásil výtržník rejsek. „Já to du votevřít!“

Ježek a veveřák se zatajeným dechem sledovali, jak se hrdinný rejsek plíží kolem ohniště, škrábe se po žracáku a popotahuje za přezku. Tramp si toho všiml, pustil trampku z náruče a řekl:

„Je tu nějaká tlustá myš, asi samička co bude mít mladý!“

Rejsek se polekal, utekl do trávy ke svým, a aby zamaskoval strach, zahrozil zpátky pěstičkou:

„Copak nevidíš, vole, že jsem mužskej?“

Ježek se dal do pláče, takový měl hlad.

Veveřák se mračil a rozhodl, že žracák vyplení, i kdyby se měl dát vycpat. Vylezl z úkrytu, veřejně pochodoval k ohništi, sirku v tlamě a zlověstný výraz na čumáku.

Trampka uviděla veverku a vypískla:

„Jé, veverka! A vůbec se nás nebojí!“

Veverka přihopkala blíž.

„Opravdu se nebojí! Podívej, Péťo, jak je ochočená, nechá se pohladit!“

Tramp něco zabručel.

„Ona se nechá chovat, podívej jak je roztomilá, ňuňuňu ...“ řekla trampka, a přízeň, kterou předtím věnovala Péťovi, přenesla na veveřáka. Veveřák se nechal hladit, chovat a hýčkat, a tvářil se spokojeně. Potom trampka objevila veveřákovu sirku a spustila křik. Myslela, že snad veverka hlady přežvykuje dříví! Hned nařídila Péťovi otevřít žracák. Tramp neochotně poslechl a rozbaloval zásoby jídla. Rejsek s ježkem, schovaní v trávě, jen zírali. Rejsek rozhodným hlasem pronesl:

„Tak sem se v noci vypravím se všema příbuznejma.“

Péťa rozladěně přihlížel, jak veveřák sklízí pozornost, která by měla patřit jemu, a začínal toho mít dost. Důrazně řekl:

„Pusť tu veverku, jo? Jestli to nevíš, tak jsou samá blecha!“

Pak ho neobyčejně překvapilo, když veveřák vystrčil rozježenou hlavičku z dívčiny náruče a vztekle mu plivl ožužlanou sirku přímo do oka.

Nic neovlivnilo vývoj trampského hnutí od jeho prapůvodních počátků tak významně, jako bylo zavedení volných sobot. Stalo se to v jarních měsících roku 1966, kdy nesměle, velice nesměle, začaly volné soboty vystrkovat pařátky. Na zkoušku to byla jedna sobota v měsíci, v červnu 1966 už to byla každá sudá sobota.

Mluvit o nesmělosti v případě zavedení volných sobot je na místě. Na Západě došlo ke zkrácení pracovní doby už dříve, a tak bylo zkracování pracovní doby za Železnou oponou téměř povinné, a tudíž na spadnutí. Navíc se na červen 1966 v Praze chystal stranický sjezd - jaký lepší dárek v této souvislosti pracujícím věnovat?

Zaběhnutý hospodářský systém ale nebyl schopen razantní změnu v pracovní době vstřebat, a tak se k ní raději nehlásil. Jen ostýchavě se k volným sobotám stavěl průmysl. Továrny slibovaly dohnat ztrátu volných sobot produktivitou práce a úsporou času. V jedné významné pražské slévárně dokonce zrušili kiosky s občerstvením a zavedli svačinářky, aby dělníci dohnali čas zameškaný volnou sobotou přes jídlo. Nejlépe si vedlo školství, to prostě v sobotu školy zavřelo a hodiny přihodilo do týdne.

V prvním roce volných sobot si s nimi nikdo moc nevěděl rady - využívaly se na "velké prádlo" ve starých bubnových pračkách nebo generální úklid domácností. Navyklý stereotyp šestidenního pracovního týdne se vzpíral myšlence, že sobota by nemusela sloužit jen k pilné práci. Ale přišlo léto, a bylo to jasné - výlety, chataření, houbaření, rybaření, chalupaření, zahrádky, tramping ... a nastal chaos. Společnost nepochopila, že volné soboty nemohou mít úplně všichni najednou - například prodejny potravin (ledniček ještě moc nebylo), doprava nebo zdravotnictví - pro tato odvětví se  teprve vynalézaly tzv. "volné dny" místo volných sobot. Jen letmá zmínka proběhla v tisku o jistém kolapsu v zásobování města Plzně v červnu 1966, kdy byly o volné sobotě zavřené všechny prodejny potravin a v neděli pochopitelně taky ...

Ale přes zimu se všichni připravili, a rok 1967 byl už rájem sudých volných sobot. Posílilo se zásobování, posílila se doprava, a tisíce chatařů, výletníků a trampů vyrážely do přírody. Nastala zlatá éra trampingu šedesátých let, provázená jízdami po všech tratích na potlachy, sleziny a vandry v doprovodu kytar a čmoudu z parních lokomotiv. Od  června 1968  byl na základě vyhlášky ministerstva uzákoněn pětidenní pracovní týden, a volným sobotám se začalo říkat víkend.

Chce si ještě dneska někdo představit, že by měl jet na vandr v sobotu ve čtyři odpoledne, na camp dorazit před půlnocí, trochu si pospat, zahrát na kytaru a v nedělním poledni zase pádit na vlak? Tohle ví jen červen, měsíc vandrů a volných sobot ...

"ŽELEZNICE: Vše je připraveno. Z Braníku vyjede zítra dopoledne 25 vlaků, v neděli 24 vlaků. Zpět se vrátí 26 plus dva mimořádné. Ze smíchovského nádraží si to k Berounce namíří zítra dopoledne 18 souprav a v neděli 17. Zpět mezi 13.30 - 24.00 se vrátí v neděli 30 vlaků, dodejme hned, že "natřískaných". Železničáři počítají, že přepraví z těchto nádraží asi 70 000 Pražanů. A aby jim "neutíkal" zisk, jsou připraveni revizoři."

- deník "Večerní Praha", 1967

„Nebojte se svého hrdiny!“

Čtenář se začte do povídky, prožívá s hlavním hrdinou Kidem napínavý nebo poučný děj, a jak tak stále víc zabředává do hrdinových činů, připadá mu Kid nějaký plochý, povrchní a nakonec s ním přestane  soucítit. Kid se  kamarádem čtenáře nestane. Ani se nechce věřit, že taková plochost je způsobena strachem autora z jeho hrdiny. Autor se s Kidem natolik sžije, nebo on sám se vidí být oním hrdinou, že mu nepřipadá fér hrdinovi jakkoli ublížit. Nejde o to, že hrdinu necháme zbloudit v brdských lesích, jde o to, že se vzpíráme obdařit Kida špatnými vlastnostmi. Nechceme  ho vylíčit jako obyčejného troubu, náš hlavní hrdina musí být vždycky jen hrdina! Kid oplývá skvělými vlastnostmi. Je přímý, statečný, moudrý, chrabrý, pravdomluvný, obětavý, šlechetný, silný, mrštný, pružný, pečlivý, pilný, pouští v tramvaji sednout stařenky, shovívavý, velkorysý, nebojácný ... pokud se potká se zlosynem, skolí ho sám nebo mu autor pomůže nečekaným "zásahem". V každém případě Kid projde příběhem s nedotknutelným  charakterem.

Pozor! Tento druh hrdinů se vyskytuje v dobrodružných příbězích a brakové literatuře, která je pro trampstvo svým způsobem posvátná. V tomto případě jsou vyjmenované vlastnosti na místě a můžeme i nějaké přidat. Čtenář se s hrdinou ztotožní automaticky.

Kid navenek vystupuje jako výše uvedený hrdina bez bázně a hany, ale ve skutečnosti tyto vlastnosti jen předstírá, mnohdy nevědomky. Ustupuje nepříjemnostem, schovává se za záda kamarádů, dbá o své blaho na úkor ostatních, je v jádru zbabělý, líný a stařenku by v tramvaji nepustil ani náhodou. Nikdy se nestane šerifem a na kytaru taky hrát neumí. Autor využije Kidovy nedostatečnosti k tomu, aby ho příběh "zformoval" a z Kida se zásluhou "formování" stal hrdina plný těch správných vlastností. Například na základě obětavého skutku se stane šerifem, na základě skutku statečného získá srdce sličné Maud, a na kytaru ho naučí starý bard, kterého Kid zachrání ze zajetí vosího hnízda. Je zvláštní, že čtenáři mají rádi právě takové hlavní hrdiny. Skrze špatné vlastnosti se s Kidem ztotožní, a rádi vidí, že se změnil a je z něj v závěru povídky ten správný MUŽ, zatímco oni sami to nemají zapotřebí.

Hlavní stránka