Minipovídka:
"Noc pod balvanem"
 Vysoko
nahoře, v trhlině pískovcového masívu, visí nad údolím obrovský
těžký balvan. Když si osadníci stavěli pod trhlinou přístřešek,
balvan jim nevadil. Ale sotva natáhli na boudičku
střechu z větví a začali pod ní přespávat, dostával Johny
podivné nápady.
Jednou
takhle, když Honda rozfoukával oheň a Stormy se s ešusem všude
pletl, zahlédli Johnyho pod skálou, jak s rukama v kapsách hledí
vzhůru.
„Bojíš se,
že se na nás zřítí?“ šlehl za ním Honda, ale Johny neodpověděl.
Přišla
noc, temná a bouřlivá, a do napnutého igelitu narážel silný
déšť. V přístřešku se tísnili tři trampové, ale jen dva si
úkryt pochvalovali. Johny se každou chvíli vrtěl, nemohl usnout
a nakonec se slovy: „Na tu skálu nemám nervy, já jdu spát do
lesa,“ popadl celtu, igelit, spacák, baterku a zmizel ve tmě.
Honda za ním zbytečně zavolal:
„Neblázni,
Johny, vždyť promokneš!“
Stormy útěk
kamaráda
obrátil v žert, že tedy mají pod přístřeškem víc místa. Začali
dřímat, ale ne na dlouho. Balvan, který jim Johny jako brouka
nasadil do hlavy, tížil a tížil.
„Slyšíš to
skřípání?“ najednou zašeptal Honda.
Oba pozorně naslouchali.
„Někdy
takhle vržou větve,“ řekl Stormy.
Pauza. Pak Honda
zase spustil:
„Pískovec je
hrozně solivej. Když prší, tak voda rozšiřuje kdejakou spárku,
podemele kdeco, zrníčko po zrníčku, a pak se to ...“
Nevydrželi. Se
strašlivými kletbami prchli z boudičky, a než v lese našli
Johnyho, než si ustlali a za svitu blesků zalehli, byli mokří
od spacáků po ponožky.
Ráno se do
skalní stěny opřelo bledé slunce a z lesů se zvedal mlžný opar.
Tři uprchlíci se vrátili k přístřešku a Honda před ním padl na
kolena. Z přístřešku dýchalo teplo, sucho a útulno.
„Jak jsme
to mohli udělat,“ kvílel Honda. „Jak jsme jen mohli opustit
takový pelíšek! Džíny mě studěj, spacák mám vlhkej, já snad
dostanu zápal plic!“
„V noci je
všechno tak strašidelný...,“ mudroval Stormy. „Proč by měl ten
šutrák sletět zrovna když pod ním spíme? Už na to nebudeme
myslet.“
Slavnostně
si slíbili, že ani zmínkou si na ten balvan nevzpomenou, aby je
v noci zase nevyhnal do lesa. A začali sušit.
Na kraji
lesa se objevil Drška, šerif T.O. Padesát metrů od hospody.
Přihnal se, praštil usárnou o zem, rozhlédl se po rozvěšených
spacácích, zahalekal:
„Střecha, že
jo? Nevydržela, že jo? Jste mokrý a namíchnutý, že jo?“
Potom ukázal
prstem nad hlavu:
„Lepší, že na
vás spadlo trochu deště než támhleten šutr, že jo?“
Jak
si slíbili, ani
nemukli. Sice trochu zrudli, a Honda po Drškovi hodil ošklivým
pohledem. Jenom pohledem, i když měl po ruce polínko, sekyrku a ešus se studenou vodou.
1979
Památka na
"šestačtyřicátej"
Celá desetiletí se tahle rytina na pískovcové stěně v
Podkosti u Barušek skrývala pod zástěnou hustých smrkových větví. Stromy
padly a trampský znak kruhu s rohy a nápisem
OSTŘÍ HOŠI US se ukázal světu. Vzhledem k tomu, že v jeho těsném
sousedství jsou další "civilní" rytiny datované do let 1944 a 1947, zdá se,
jakoby Ostří hoši US z oka vypadly písničce Wabiho Ryvoly
"Šestačtyřicátej"...
Trapsavcem
snadno a rychle
(pro začínající povídkáře)
DOBRÁ RADA NAD ZLATO
Tentokrát se naučíme metodu, kterou si sice zkazíme požitek ze
čtení, ale zato se s jistotou naučíme lépe psát. Nedřív si
zajdeme do antikvariátu a koupíme si knihu, jejíž příběh známe z dřívějška,
nejlépe brožovanou, a od našeho oblíbeného autora.
Přijdeme domů, knihu prolistujeme a vytrhneme
z ní všechny stránky, kde se objevují
popisy prostředí, popisy postav, dialogy, pohybové scény (hlavní
hrdina se někam přemisťuje), nebo akční scény. Úvah,
zamyšleností, dlouhých popisů vzpomínek, monologů a podobně si
nevšímáme. Vytrhané stránky si nalepíme do psaveckého zápisníku
(copak jste si ho ještě nepořídili?) a začneme
zkoumat větu po větě:
- zjistíme, jakou větou náš roztrhaný autor svou knihu začíná.
Snažíme se pochopit, proč první větu napsal zrovna takhle, a
jestli na nás věta nějak působí. Ověříme si, jestli je dodrženo
pravidlo, že
první věta jsou "dveře", kterými čtenář vstupuje do
příběhu, a tudíž při jejich otevírání už by
měl být vidět příběh uvnitř. Pokud jsme se zrovna chystali naši budoucí povídku zahájit
větou "Rád bych vám vyprávěl, co se mi stalo tuhle na
potlachu",
raději si to rozmyslíme.
Mistrem prvních vět bývá nazýván
Miroslav Švandrlík. O mistrovství jeho prvních vět pojednává
skvělý článek Ivo Fencla,
který si můžete přečíst
na
této adrese:
https://www.citarny.cz/knihy-lide/o-knihach-a-lidech/spisovatele-knihy/svandrlik-umeni-prvni-vety
 -
po první větě prostudujeme první čtyři věty (případně celý
odstavec) a spočítáme, kolik informací
jsme v nich dostali. Mělo by jich být co nejvíc (klidně deset
nebo i patnáct) a všechny potřebné pro nastávající děj. Pokud
tomu tak bude, jistě nás to ohromí. A v nové povídce vyškrtneme
nicneříkající začátek tohoto znění
Vlak už se skoro rozjížděl a šerif pořád nikde. Kde se asi
zdržel, spekuloval Johny. Kde asi - při balení usárny, namítl
Tom. Najednou jsme šerifa viděli, jak vybíhá na nástupiště.
Tady! Volali jsme na něj. Stihl to a celá osada jsme jeli na
vandr.
a nahradíme do vpádem do
příběhu sice odvážným, ale nanejvýš vhodným
Ten divný cestující, co nás otravoval ve vlaku abychom
zahráli Niagáru, vystoupil s námi na opuštěné zastávce uprostřed
lesů. Stmívalo se, a jen jsme mohli tušit, kam v té
pustině může mít namířeno. Jestli vůbec někam mířil. Přestal se
dožadovat Niagáry a loudil cigáro.
(původně jsme této mírně dramatické scéně chtěli věnovat pět
stran včetně
dialogů a popisů přírody).
- text na stránkách si označíme poznámkami a sledujeme, jak
autor střídá popisy prostředí a postav. Podobně jako u první
věty zkoumáme, jak na nás tyto popisy působí. Jsme schopni si
popsané prostředí nebo postavy představit ve své fantazii? Je
představa úplná, nebo něco chybí? Nebo třeba i přebývá? Kolik
vět bylo potřeba pro vytvoření představy? Je lepší obšírnější
popis, nebo stačí jedna věta pořádně zahuštěná dobře zvolenou
charakteristikou? Výsledky píšeme do poznámek.
- pečlivě se probíráme dalšími stránkami, a třeba s údivem
zjistíme, že náš oblíbený autor ve velké míře používá pro
zpřítomnění času slovo TEĎ - "teď už věděl všechno", "teď
zazvonil budík", "slunce vyšlo až teď".
- vrhneme se na dialogy a představíme si postavy jak spolu
rozmlouvají jakoby stály na jevišti. Všímáme si svých pocitů,
které nám naznačí, že to či ono mohla postava pronést líp.
Snažíme se postřehnout, jestli rozmlouvání postav skutečně
odpovídá jejich charakteristice, a jestli každá věta dialogu
posouvá děj. Možná nás překvapí, jak často autor používá dialogy
pro odpočinek. Postavy mezi sebou bezcílně klábosí, jakoby
byly přepnuty na psací automat, zatímco si autor odskočil uvařit
kafe. Pokud narazíme na takovou klábosící pasáž, zapřísaháme se,
že umělé natahování textu nikdy nepoužijeme.
- údiv z častého TEĎ nás ještě nepřešel a hned se divíme znovu.
Objevili jsme totiž, že náš oblíbený autor téměř nepoužívá
obrazné přirovnání. Lépe řečeno - používá ho nenápadně, skrytě a
nepostřehnutelně. Hledáme jeho obrazná přirovnání, obdivujeme
jejich tajnou účinnost a stydíme se, že
jsme kdysi napsali větu: "Slunce žhnulo jako rozpálená kamna,
a pivo chladilo žaludek jako rampouch."
- dobře sledujeme
a zaznamenáváme prolínání
různých forem psaní, od autorské řeči po subjektivní
způsob, a přiznáme si, že jsme dříve při běžné četbě netušili, že náš
oblíbený autor se umí chovat ke čtenářům tak mazaně.
- když jsme si
rozsápaného autora opoznámkovali, poučně rozebrali a uvědomili
si, co jsme se právě od něj naučili, sebereme se
a vyrazíme do antikvariátu pro další knížku.
|
