Veveřák se pomalu probíral z odpolední siesty. Do bývalého datlího hnízda, kde si zařídil svůj pelech, strká nos sluníčko a zvědavý norník. Sluníčko příjemně hřeje, a norník má špendlíkové oči, uši jako plachty a rezavé krysí tělíčko. Veveřák se protáhl, kopl norníka přímo do čumáku a hrabe se ven. Cestou zpohlavkoval ještě nějaké norníky a skončil u rybníka na kraji skalkového lesa.

Na zarostlé hrázi se dělí příjezdové cesty, jedna vede kolem vody k autocampingu, jehož barevné stany vykukují nad rákosím, a druhá přímo do lesa. Tady stojí dopravní značka Zákaz vjezdu všech vozidel, a dole v prachu se povaluje žabák.

„Co tu vyvádíš?“ zeptal se veveřák.

„Zdar lesní havěti!“ zvolal žabák. „Pucuju ten koláč nahoře. Blázniví rosničáci skáčou přes cestu z lesa do rybníka, a po zádech jim jezdí automobily. Říká se, že tenhle koláč auta zastavuje. Ale nezastavuje. Když nějaký projede, zacákne ho blátem a není vidět. Tak tam vylezu a pucuju.“

Veveřák přežvykoval sirku a zamyšleně pohlížel vzhůru.

„Je schovanej za větví,“ řekl po chvíli. „Osika natahuje větev přes koláč, a vejletníci nevidí, že mají zastavit.“

„Tak ji ulom,“ požádal žabák, „ulom ji, já budu vděčnej!“

Veveřák se mrštně vydrápal do větví, jednu rozhoupal, a jakmile praskla, přeskočil na jinou. Dopravní značka zasvítila z listí jako zrcadlo.

„To jste vy, pašáci, veveřáci ze skalkovýho lesa,“ chválil žabák, když veveřák stanul dole v trávě, „jen by ses nemusel tvářit tak otráveně!“

„Mám starosti,“ povzdechl veveřák. „Přemnožili se nám v lese norníci. Všude zakopneš o norníka, lezou mi i do baráku. Všichni se jich bojí. Jsou strašně žraví, sežrali i chcíplou vránu. Brzy nebudeme mít sami co do tlamy.“

„Vy nemáte v lese sovu?“ podivil se žabák.

„Máme, ale línou! Místo, aby honila norníky, tak spí a nelítá.“

„Líná sova, holý neštěstí,“ poznamenal žabák. „Proč tedy neuděláte karneval? Kdysi jsem se bahnil v louži u mlejna, než nás všechny vyštvaly karnevaly. Takovej karneval působí hrozně a spolehlivě!“

„Co je to karneval?“

„Světlo a kravál! Až se udělá tma, světlem a kraválem norníky vyženete.“

Od skalkového lesa se blíží podivná trojice. Dva horolezci šetrně vedou třetího, který se s naraženou kostrčí bolestně sune kupředu.

„Hele, už zase jeden spadnul s pískovcový věže!“ zvolal žabák.

„Jak je to možný?“ divil se veveřák. „Už ani nepamatuju, kdy jsem si naposled brousil zuby na jejich lanech!“

„Někdy padaj sami od sebe,“ moudře poznamenal žabák.

Trojice zašla za rákosí, a žabák pokračoval:

„Kde jsme to přestali? U světla na karneval. Světlo ti dáme my. Vidíš toho bláznivýho rosničáka?“

Na břehu rybníka se v blátě krčí rosničák a usilovně se drží zlatého hranatého předmětu. Je to zapalovač, zapomenutý při koupání. Když ho veveřák se žabákem rosničákovi odebírali, nenamítal, úslužně si přeskočil na rezavou plechovku od paštiky a držel se dál.

„Je bláznivej, jako každej rosničák,“ opovržlivě řekl žabák. „Ale tahle věc je něco! Vyzkoušej to!“

Veveřák nedůvěřivě ohmatával zlatý předmět, najednou to cvaklo, pod čumák mu vyletěl ohnivý plamen a zase zmizel. Veveřák leknutím padl na záda.

„To je, co?“ chlubil se žabák. „Musíš s tím opatrně, má lehkou spoušť. Kravál si lehce obstaráte v campingu. Tam je spousta kraválovejch věcí.“

„Například dveře z umývárny,“ mínil veveřák, „ale ty do lesa nedostanem. Ukradnem ze stanu rádio! Ty jsou taky hodně kraválový.“

Než se žabák s veveřákem rozloučili, cesta zase ožila. Ze zatáčky od nádraží přicházejí trampové. První tramp vykračuje jako chodící stroj a zpod klobouku ostražitě, po indiánsku, sleduje okolí. Na jeho košili se skví zlatá šerifská hvězda. Za ním se po kovbojsku kymácí jeho zástupce se stříbrnou hvězdou, pak se vleče třetí obyčejný tramp v černém rumcajsovském klobouku, a průvod uzavírá kudrnatá dívka, kolem čela a zápěstí zdobená koženými šňůrkami. Všichni čtyři jsou obtíženi usárnami, žracáky, ešusy a kabáty, a na rukávech mají domovenky T.O. Kočovníci. Už zdálky je slyšet, jak se hlasitě dohadují, že měli jet jinam, tady je mastňácký autocamping a přelidníno. Ale bohužel tohle je jediný místo, o kterém určitě vědí, že tu roste kapradí.

Když se ti čtyři ubírali kolem dopravní značky, pohlédl šerif znechuceně na veverku u cesty a řekl:

„Co je mi vodporný, to jsou tyhle civilizovaný lesy s žebravejma veverkama, co čekaj na kus rohlíku. Jezdit sem byl omyl. Jinde taky roste kapradí!“

Začali se znovu hádat a brzy zašli do stínu stromů. Potupnou řeč šerifovu si veveřák dobře zapamatoval. Ale čas utíkal - veveřák vzal do praciček zapalovač, srdečně pozdravil žabáka a mazal do lesa. Vyhledal ježka, poslal ho do campingu pro rádio, a pak šel schovat zapalovač do doupěte. V lese bylo ticho. Myši, rejsci, myšice, plchové a plšíci byli schovaní před nájezdy nornických hord. Veveřák šplhal na svůj dub, v hlavě promyšlený plán. Jenomže, kdo taky přemýšlel, byli norníci. A tak když veveřák plný elánu vlezl do dutiny v dubu, stanul čenichem v čenich statnému norníkovi, který byl ještě ušatější a zubatější, než jeho ušatá a zubatá smečka, pohodlně se válející ve veveřákově domě.

Velký norník má vychytralý pohled a pořádné uši. Jako veveřákovi i jemu visí z tlamičky ohlodaná  sirka. Zatímco veveřák drtí mezi hlodáky sirčičku značky Solo Sušice, ušatý norník nonšalantně přežvykuje zápalku Safety Matches. Veveřák vidí, že je zle. Ale opanoval se a mrazivě řekl:

„Co děláte v mým pelechu?“

„Nornickou legraci,“ odpověděl velký norník, „pobav se s námi!“

Doprostřed doupěte přihopkal pitvorný norník, uklonil se a začal předváděl veselou pantomimu představující veveřáka, jak se rozespale probouzí a pohlavkuje norníky. Norníci na to s nadšením koukají, jásají, a snášejí umělci dobroty nakradené ve skalkovém lese.

„Hezký, co?“ škodolibě poznamenal velký norník.

Veveřák nečekal a rozmáchl se, aby to začal kolem sebe pohlavkovat. Zapalovač mu při tom vyklouzl z pracky a propadal se větvemi dolů do mechu. Zmocnilo se ho další hejno norníků a pádilo s ním pryč. Veveřák volal do stromů na vyděšené veverky, aby se pokusily dohnat norníky a zapalovač získat zpátky.

„Je sucho, má to lehkou spoušť, zapálej nám les!“

Pro norníky v doupěti byla krádež zapalovače další ohromná zábava, doráželi na veveřáka, až se mu z pohlavkování dělaly na tlapkách mozoly.

Nahoře ve větvích vykřikovala sojka stav nebezpečí až do úplného vysípění, z campingu se přihnal ježek vítězně vlekoucí maličký japonský tranzistor, který se strašlivými poruchami, jak ho ježek vláčel přes kořeny, oznamoval, že nějaká silnice je beznadějně ucpaná, a do mydlenice nornickoveveřácké bitvy začal krásný něžný hlas zpívat píseň „nešlap, nelámej ... nešlap, nelámej...“

Když veveřák dostával z pohlavkování do pracičky křeč, norníci konečně utekli. Veveřák mocným hlasem vyzýval:

„Všichni za nima! Mají nebezpečný světlo na karneval!“

Drobotina skalkového lesa povstala a jala se pronásledovat zlodějskou nornickou tlupu. Ježek chytil řemínek řvoucího rádia a zařadil se mezi pronásledovatele jako poslední. Měl zátěž a krátké nohy.

Na skalkový les se snesla kouzelná svatojanská noc. Na černomodré obloze vzplál úplněk, vrcholky stromů se stříbrně lesknou a dole v tmavých stínech poletují světlušky. Borovice tiše šumí, a v dálce, v autocampingu, se nad stany rozsvítily zářivky. Z campingového rozhlasu přináší ozvěna do skal přání dobré noci a nabádavé vyzvání k zachování nočního klidu. Uprostřed lesa se při zemi rozhrnuly smrkové větve a zablýskly se šerifské hvězdy.

„Polezte sem!“ velí šerif. „Našel jsem kapradí!“

„Dájina by měla jít první a vybrat si správné místo. Je přece pro tuhle akci nejdůležitější,“ řekl jeho zástupce.

„Ani mě nenapadne!“ ozvala se ve tmě dívka. „Ať jde první někdo jiný. Mám takový divný pocit ... ještě nikdy jsem nebylo o svatojanské noci v lese.“

„Já taky nejdu první,“ prohlásil třetí tramp, „ani poslední! Viděl jsem film Strakonický dudák, tak vím, jak to vypadá. Tančící průzračné víly, světýlkující bludičky, divé ženy a příšerný strašidla. Byl to váš nápad, mermomocí získat zlatý kapradí!“

„Tak půjdeme v rojnici,“ rozhodl šerif. „Pěkně vedle sebe a slíbíme si, že se nebudeme bát!“

„Já už ho vidím!“ zaúpěl třetí tramp. „To svatojanské strašidlo!“

Proti obzoru se objevila temná postava. Má rozcuchané vlasy spoutané pletenou čelenkou, v ruce nese láhev vína a neúprosně přichází blíž. Kdyby tu byl veveřák, hned by poznal horolezce, který se odpoledne zřítil. Teď už naražená kostrč tolik nebolí, ale trýzní ho pomyšlení, že je třeba stěnu přelézt znovu, nejen z důvodu hrdosti, ale hlavně proto, že tam zůstala drahá karabina zahraniční výroby. Trápí se, že mu ji někdo sebere, a tak po uzavření kiosku vyšel s rybízákem do skalních údolí, aby v meditaci s vínem a kouzelnou nocí získal zpět potřebný morál a duševní rovnováhu.

Trampové se smáčkli do hloučku, čekali, ani nedutali. Postava stanula a smutně pronesla:

„Kolego, nemáš u sebe skleničku?“

Nebylo to strašidlo. Šerifovi otrnulo a tvrdě odpověděl, že alkohol do přírody nepatří.

„Promiň, kolego,“ vzdychl horolezec, „tak to musím pít z flašky.“

Zamával a zmizel ve tmě.

Šerif si se svým zástupcem povídali, že strach má velký oči a že ta slavná svatojanská noc není nic hrozného. Prodírali se lesem a pátrali po plantáži pěkného vzrostlého kapradí. Dájina se ujišťovala, jestli jí dají trochu toho zlata na módní náušnice, jak jí slíbili.

„Ovšemže dáme,“ tvrdil zástupce šerifa a zároveň pokladník osady. „I když nevíme, jak velký takový zlatý květ bude. Hlavně nesmíme ztratit hlavu jako ti na Aljašce, abysme tu rvali kdejakou trávu! Zlatá horečka je hrozná nemoc. Nezapomeňte, že zlato patří do osadní pokladny. Chceme si koupit celtovinu na týpko. Tak ať se nestane, aby každý z vás popad kus zlata a utek! Prostě něco nechte do osadní pokladny. Přemýšlejte o tom, co jsem řek, do půlnoci času dost.“

Skupinka došla na předskalí, odkud se otevřel nádherný pohled na zvlněné moře lesních stromů a rozzářené noční nebe. Najednou dole v údolíčku vzplanul ohníček, jako když si někdo zapaluje cigaretu. Za chviličku tam bliklo znovu. Teď už se nebáli. Šerif zvolal:

„To už je moc! Nejdřív tahá chlast do přírody, a teď si ještě kouří. V tomhle suchu, zločinec jeden! Ale od nás to schytá.“

Trampové pádili z předskalí do údolíčka, až zarazili u rozložitého buku, kde to nahoře šramotilo. Posvítili si baterkou, a ve větvích viděli prodřené montérky a bačkory, oděv zvláště vhodný k působení na pískovcích.

„Lez dolů!“ vyzval horolezce šerif. „Nejdřív alkohol, potom cigarety, a teď ještě ošlapáváním větví ubližuješ přírodě!“

„Já přírodě neubližuju,“ neslo se shora, „ona škodí mně. To jste měli vidět, jak jsem dneska letěl. Víte, jak mě bolej kosti?“

„Lez dolů!“ pištěl zástupce šerifa.

„Tak ukaž odznak, a slezu,“ sveřepě odporoval horolezec. Mírněji dodal: „Na zem nemůžu, strašně se bojím těch světýlek.“

„Nevymlouvej se, alkoholiku, a polez!“ hrozil šerif.

„Ani mě nenapadne. Až zasvítí světýlka, tak sem vylezeš taky!“

Chvíli na sebe pokřikovali, když znenadání u šerifových nohou vzplanul plamínek. Vzápětí zablikal o kus dál. Pak se to přihnalo! Jako smršť se údolíčkem řítil podivný hluk, větve se houpaly jako ve vichru, z burácení a strašlivých skřeků zaznívalo pískání, vrčení, dusot mnoha nožek, funění a kvílení, a když ten neviditelný průvod utichal v hloubi lesa, zakončila ho řízná dechovka, chrčivě vyhrávající do noci. Potom bylo zase ticho a klid, jen větve se ještě pohupovaly, a v listí šuměl noční větřík. Kočovníci se našli nahoře na buku, šerif vylezl nejvýš, a horolezec obětavě chránil svým tělem roztřesenou Dájinu.

„Co jsem říkal?“ pronesl horolezec do ticha. „Jste na stromě se mnou.“

Kočovníci slezli na zem, a šerif přiškrceným hlasem pravil, že tajemné jevy se dají vysvětlit vědecky, pod lesem je zřejmě ložisko zemního plynu, a teplo červnové noci ho zapaluje s příslušným hukotem. Ochotně tomu věřili. Horolezec je opustil, stáhl se do meditující samoty temných skalisek, a trampové šli mlčky lesem, až objevili šustivou plantáž vysokého kapradí.

„Tak do díla!“ pobízel šerif, a stejně jako ostatní se neustále opatrně ohlížel. „Jak to bylo v té knížce?“

„Neposkvrněná dívka rozprostře pod kapradí bílou roušku, a na ni spadne květ z ryzího zlata,“ odrecitoval zástupce. „Tady je čistý kapesník, a Dájina může rozprostírat. Vzal jsem na to zlato krabici od bot, snad bude stačit.“

Dívka chvějícíma rukama rozložila kapesník pod kapradí, a čekali. A nic.

„Nejsme tu jako rušiví elementi?“ polekal se šerif.

„O elementech tam nic nebylo,“ znejistěl zástupce, a náhle jat hrozným podezřením pokračoval: „Jen jestli Dájina nějakou tu skvrnu přece jen nemá!“

„Co si o mně myslíte? To jako že jezdím s klukama na vandr, tak nemám právo jít si pro zlatý kapradí?“

Ještě než se zástupce začal omlouvat, že takhle moc to nemyslel, posvítil si třetí tramp na hodinky.

„Skvrna sem, skvrna tam, ona za to nemůže. Už je čtvrt na jednu.“

Šerifovi se rozsvítilo.

„Ten horolezec nebyl pravej! Bylo to duch, kterej nás měl od kapradí odlákat. Až ho potkáme, tak mu dáme co proto! Strašidlo jedno zatracený, teď abysme šetřili na tu celtovinu sběrem starýho papíru.“

Šli dolů roklí a měli štěstí. Horolezec tam dole seděl u pěšiny na balvanu a povídal si s rybízákem.

„Na něj!“ velel šerif.

„Otočte se!“ zvolal horolezec.

„Na to ti nenaletíme, duchu,“ tvrdě odpověděl šerif. Ale nedalo mu to, a ohlédl se. Těsně za ním stál v plameni keřík borůvčí. Než se vzpamatovali, plamínky se přenesly na suchý porost janovce. Šerif první skočil v kanadách do plamínků. Všichni pak dupali statečně, horolezec se oháněl větví, a udusili požár ve chvíli, kdy se na ně valila lavina strašidelného hluku. Společně se vmáčkli do blízké skalní průrvy a čekali, až se to přežene. V hlubině skály to zašustilo, a do noci vztekle vyrazil probuzený těžký okřídlený dravec.

„Sova, pomoc, sova!“ křičela Dájina a chránila si kudrny před velkými křídly, s čímž jí horolezec opět obětavě pomáhal.

Tajemný a strašidelný zvukový průvod tentokrát nekončil dechovkou, ale noční poutníci, nacpaní do skály, slyšeli hlas Wabiho Daňka, jak je ze tmy nabádá „půjdeme spát, k noci patří spaní, a na polštáři z dlaní necháme si o toulání zdát...“

Pak všechno ztichlo, a lesem pronikalo jen tajuplné a bledé měsíční světlo.

„To bylo Pajdovo znamení,“ řekl s úctou šerif. „Pojďme rovnou do spacáků. Ta svatojanská noc je přece jen silný kafe!“

Nedělní ráno rozkvetlo do krásy. V rose se koupe hmyz, v jehličí brouzdají plšíci, a po skalkovém lese chodí horolezec. Aby řádně ukončil děj svatojanské noci, obchází campy, tahá spáče ze spacáků a dotazuje se:

„Promiň, kolego, neztratil jsi v lese zapalovač?“

Tak to bere camp po campu, spacák po spacáku, krk celý oškrábaný, jak se ho občas někdo pokoušel uškrtit, až se zpod jedné celty vynořily kudrny a kožená šňůrka kolem čela. Slunce ty kudrny prozářilo do zlatova, a horolezec cítil, jak se mu ztracený morál vrací.

„Slečno,“ řekl, „eh ‑ kolegyně, časy se mění. Teď už kapradí nevěnuje krásným dívkám ryzí květy, ale nefungující zapalovače z kočičího zlata. Tady je!“

„Nechám si ho na památku!“ špitla Dájina a odměnila horolezce cituplným pohledem studánkových očí, tajemných a zářivých jako sama svatojanská noc.

Nová silná duševní rovnováha zaplavila horolezcovo nitro. Rychle se odebral do svého lágru, vytáhl spolulezce z péřáku a donutil ho, nadávajícího a znechuceně i na exponovaných místech podřimujícího, zdolat prožluklou shazovací stěnu, a když zachránili karabinu zahraniční výroby a slavně překonali vrchol, hulákal na celý skalkový les a vyváděl při slaňování jako opice.

V nedělním odpoledni se asfaltka zaplnila, víkendoví návštěvníci z autocampingu mířili na vlak. Veveřák byl v té době u rybníka se žabákem.

„Teda v noci, to byl kravál,“ uznale řekl žabák veveřákovi. „Takovej karneval jsem nezažil ani u mlejna!“

„To jsme neudělali my! Na norníky jsme byli slabí. Ale probudila se sova a řádila jako pominutá. Norníci utekli, a v lese je zase dobře. Co tvoje auta? Zastavují u koláče?“

„A jak! Schválně koukej, zrovna se jeden žene!“

Ze zatáčky se přiřítilo embéčko a poslušně zastavilo. Řidič vylezl ven, jen tak se prošel po hrázi, chvíli okukoval značku a potom nalomil větev osiky tak, aby značku překryla. Nastoupil do vozu a vjel do lesa.

„Tak jsme tam, kde jsme byli!“ řekl překvapeně veveřák. „Mám tu větev dolomit? Ale co z osiky zbyde?“

„Nemáte v lese sovu na auta?“ povzdechl si žabák.

Na cestě se objevili členové T.O. Kočovníci. Kráčejí společně na vlak, a jak je osadním zvykem, hádají se o kdovíco. Veveřákovi zažhnulo v očkách, a zeptal se žabáka, jestli by mu bláznivej rosničák půjčil malou rezavou plechovku.

„Co chceš dělat?“ zeptal se žabák.

„Veveřáckou legraci. Odkoukal jsem to od norníků!“

Šerif zrovna přesvědčoval osadu, že by se měl nějaký geologický ústav upozornit na unikající zemní plyn, když před něj na asfaltku poskočila veverka. Na hlavičce plechovku od paštiky jako klobouček, na hrudníčku připlácnutý lístek borůvčí jako šerifskou hvězdu.

Trampové se zastavili a udiveně přihlíželi, jak se veverka pitvoří, poskakuje a naznačuje šplh, přesně tak, jak to v noci viděla u šerifa, když se drápal na buk. Na závěr představení se veverka uklonila, smekla plechovku a výmluvným gestem naznačila, že chce dostat něco dovnitř. Šerif se zapotácel a maně veverku oslovil:

„Jéje, nezlob se, ale já už nemám nic! Ani kousek rohlíku!“

A kdyby rozuměl řeči lesní drobotiny, slyšel by, jak veveřák říká:

„Tak mi přines příště! Ale se salámem!“

obrázky Rebel

(z 1.vydání povídkové sbírky "Tajnosti skalkového lesa", Avalon)

Řekněme, že jsme týden na Velkým, je středa, a pořád prší. Mraky, mlha,  poprchává. Když pláštěnka nestačí oschnout, igelit je potrhaný od smrkových větviček, a promočená spodní část spacáku studí, nastává chvíle zoufalství. V takové chvíli pomůže získat lepší počasí jen vzít kytaru a zazpívat   "Kapkami si déšť do plachet vozů zpívá...". Text písně  končí sugestivním veršem "zmodralo nebe, slunce tam v dáli září". To je verš, který se ve chvíli deštivého zoufalství dá zazpívat opravdu procítěně.

Čtyřicet let vandrování a chataření statisticky prokázalo, že do hodiny, nejpozději do druhého dne, se po zazpívání této magické písně objeví slunce. Mraky se rozpadnou, a změní se ráz počasí. Velkej je zachráněn alespoň na svůj konec, slunce hřeje, a v lese voní houby.

Kde píseň "Kapkami si déšť" nebo také "Kryté vozy" vzala svoji čarovnou sílu pro ovlivňování počasí se neví, ale pravda je, že dokáže zázraky. Skeptik by mohl upozornit na běžný fakt, že po pár dnech deštivého počasí (kdy dojde na příslušné zoufalství) se obvykle od západu přicházející studená fronta vyprší, rozplyne nebo odtáhne na východ, a přijde počasí pofrontové, slunečné. Možná na chvíli, než začne pršet znovu. Skeptik znalý meteorologie má jistě pravdu, ale proč nevěřit síle krásné písně, která báječně vyzní právě když leje?

Píseň "Kapkami si déšť", zahánějící deštivé počasí, vznikla v roce 1950. Její autor Jaroslav Řehoř, "starý pán se srdcem na dlani", jak ho pojmenoval Cimbura v článku pro Country Zpravodaj Ahoj, by letos na konci června oslavil osmdesátiny. Zemřel před čtyřmi lety.

Jaroslav Řehoř zanechal trampstvu jako dědictví kouzelnou píseň, po jejímž zaznění se mezi mraky objeví slunce. Která jiná skladba by to dokázala? "Kryté vozy" se nikdy nepřestanou hrát. Dokud bude padat déšť, struny nezmlknou, a tráva bude mokrá.

V zajetí děsivých grimas

Sejdou se postavy na kus řeči, autor je nechá pěkně rozklábosit, a aby nepůsobily dřevěně jako loutky, pomáhá jejich životu popisem grimas a gestikulací. Plýtvat tvořivou silou na neotřelé výrazy v tomto směru je luxus, a tak na pomoc přicházejí běžně používané popisy různých pohybů, které čtenáři mají vžité a dovedou si představit, o co jde. Vlastně považují klišovité popisy grimas za něco, co s klábosením postav souvisí, a prostě tam být musí.

Ovšem pokud autor použije tyto popisy zahuštěně, začnou sebou spolu promlouvající postavy zběsile cukat, a proti sobě šermovat rukama. Jak v praxi může takový divoký rej rozcukaných postav vypadat, přiblíží ukázka:

Kidova tvář ztemněla a přejel po ní stín. "To nedokážu," vyhrkl a zachvěl se hrůzou. Šerif nejprve nakrčil nos, potom nehnul ani brvou, a nakonec sevřel rty. "To dokáže každej," zvolal a opovržlivě mávl rukou. "Každej asi ne," poznamenal třetí tramp se strachem zkřiveným obličejem a rozpačitě si zamnul oko. Šerif tázavě nadzvihl obočí a pokrčil rameny. "Opravdu to nedokážeš, Kide?"

Klišovité popisy cukání tváří a paží mohou čas od času vyznít jako správná slova na správném místě, ale jen v případě, že autor dbá na úzkostlivé až štipečkové použití. Aby se mu nestalo, jako jednomu věhlasnému  spisovateli, že se vedlejší postava při rozhovoru s hlavním hrdinou rozpačitě podrbala na hlavě třikrát na jedné stránce!

Canc na rozloučenou:

"Rada, že máte psát o tom, co znáte, neznamená, že máte psát o sobě. Studentka psychologie si o sobě myslí, že je natolik zajímavá, že píše povídku a zamilované studentce psychologie. Co je na tom originálního ? Škoda, že autorka byla zrovna ve stadiu lenosti a nenapadlo ji zapojit mozek." 

                                                        -  z blogu mladičkého literáta

Hlavní stránka