Šerif T.O. Severní západ si představoval správného trampa jako muže pevných zásad a ušlechtilého chování, abstinenta a nekuřáka, muže s citlivou, přírodu milující duší, a toužil být obklopen takovými dokonalými trampy. S osadníky Bíbou a Klackem se mu to nedařilo, přestože se je snažil povznášet ke vznešenosti ideálů pomocí osadní prohibice, zakazující všechno, co se vymykalo šerifovým představám o ušlechtilosti. Šerif nepochyboval, že kdyby jeho pevná vůle polevila, v osadě by se usídlila lenost a alkohol, zahemžily by se tu krásné Bíbovy dívky, a Klacek by se celé vandry flákal po campu, pokud by vůbec vylezl ze spacáku. Ani s láskou k přírodě to v osadě nebylo nejlepší. Například Bíba odmítal chodit pozorovat východ slunce s chatrnou výmluvou, že za jitra bývá děsná kosa, a Klacek jednou, když uviděl v ešusu krásně vypasenou, duhově zbarvenou hou-senku, zvolal: fujtajbl!

Představy o ušlechtilém trampingu nesplnili ani vandráci z okolních roklí, a už vůbec ne členové T.O. Jižanská vlajka, které byl nucen šerif poslouchat, když rozzlobeně ležel ve spacáku s otevřenýma očima a nemohl usnout pro vyzpěvování a hulákání jižanských hord, putujících nocí na své lágry po zavírací hodině z restaurace Na Vyhlídce.

Poslední kapkou, kterou přetekl pohár šerifovy trpělivosti, byla jistá nechutná příhoda na nádraží v okresním městě, které se bohužel nekontrolovaně zúčastnili i osadníci Bíba a Klacek.

Slavný šerif T.O. Padesát metrů od hospody, zvaný Drška, nebyl po odchodu z nádražní restaurace schopen dopravit se přes nástupiště k přistavenému vlaku, a tak mu přítomní kamarádi, včetně Bíby a Klacka, pomáhali přelézt koleje a nastoupit do vagónu, což se dělo s patřičným halasem a za opovržlivých pohledů civilních cestujících. Představení pokračovalo i za jízdy, neboť si šerif Drška nemohl vzpomenout jaký je den, a jestli jede na vandr nebo do práce. Obhlížel svůj oděv a blábolil "tohle asi nebudou montérky, tak to jedu na čundr". Potom objevil na koleni díru a zvolal "jsou to montérky, poznávám je!", čímž vyvolal bujnou odezvu u soukmenovců a chladný odstup civilních cestujících.

Šerif T.O. Severní západ se ovšem velice styděl. V té době četl oblíbené knihy z dětství, a rozhodl se usměrnit osadníky podle nich, to je dát Bíbovi a Klackovi pevný řád vedoucí k dobrým trampským mravům. Jednou za pátečního soumraku, když Seveřani utaháni dorazili na camp, šerif využil jejich zemdlenosti a zeptal se, zdali by nechtěli žít lépe a hodnotněji.

"Třeba," souhlasil Bíba a začal usínat.

Teprve ráno, když z ohniště stoupal dým, a Bíba s Klackem zahajovali obvyklé ranní flákání po campu, šerif slavnostně vyndal z desek dva papíry a podal je osadníkům. Byl to kalendář s prázdnými okénky, nahoře s kresbičkami ze zálesáckého prostředí a s nápisem

MŮJ MODRÝ ŽIVOT v dubnu

"Začíná nový měsíc," řekl šerif, "je vhodné začít i nový život. Každý den zabarvíte okénko činu, který jste splnili."

A překvapeným osadníkům vysvětlil, jak se takový MODRÝ ŽIVOT používá, aby z nich udělal nové trampy, ušlechtilejší a lepší.

"Cože?" nerozuměl Bíba a zíral na svůj papír s blížící se děsivou předtuchou.

"Ranní cvičení, Čistění zubů a Mytí studenou vodou každý den?" vylekal se Klacek. "To po nás nechceš, šerife, že ne? Tady na campu není voda na mytí."

"Proběhnete se ty dva kilometry dolů k potoku," laskavě odpověděl šerif, "to bude to ranní cvičení, a voda je tam dole pod skalami studená dost."

"Šerife," pokračoval Klacek, "a co tahle Slušná mluva, Čestné chování a Dobrý čin?"

Šerif odpověděl, že zkrátka Klacek přestane říkat jeho vaření blivajzy, nebude pokřikovat z vlaku na holky, a každý den udělá něco pro osadu, například zrovna může dojít pro dříví, a to bez fňukání.

"Ještě je tu Radostný prožitek!" zvolal v naději Bíba, ale šerif ho zarazil.

"Žádnej rum. Radostným prožitkem pro vás bude, když přežijete ranní mytí a doběhnete tím kopcem nahoru ve zdraví. To vám úplně stačí."

Za nějaký čas se rozneslo, že T.O. Severní západ žije MODRÝM ŽIVOTEM. Bíba s Klackem museli snášet všetečné otázky, a někdy i posměšky, pochopitelně nejvíce ze strany Jižanů. Osadní morál v T.O. Severní západ proto upadal, vybarvených okének ubývalo, a šerifovy záměry se začínaly hroutit.

"Tak dobře," řekl jednoho dne šerif. "Když budete opravdu žít celý měsíc MODRÝM ŽIVOTEM, můžete jeden vandr strávit jak budete chtít. Prostě takový vandr splněných přání, a to i těch nejtajnějších."

Výzva postavila osadníky na nohy.

"Opravdu i těch nejtajnějších?" ujišťoval se Bíba, a šerif vážně přikývl. Tak vážně, že ani nedodal, že si ta jejich tajná přání umí představit.

Další měsíc se život seveřanských osadníků jen modral. Nebyli sami, kdo se těšili na vandr splněných přání. Na tenhle mejdan se hlásili i Jižani, kteří si nechtěli nechat ujít příležitost sledovat, jak si bude seveřanský šerif počínat uprostřed nevázaného veselí, neboť Bíbova a Klackova tajná přání by mohla být jenom veselá a nevázaná. Nápadné bylo, že šerif T.O. Severní západ zůstával při vzrůstající mejdanové horečce klidný, až netečný. Vždyť ten jediný vandr mohl zničit jeho osadní dílo, porušit prohibici, a postavit Seveřany na roveň jižanských nevychovanců!

"On jim to nedaruje," prorocky tvrdil marshal Macek. "Nadělí jim vandr splněných přání, že na to hned tak nezapomenou, a už nikdy si nebudou nic přát."

Měl pravdu.

Na konci měsíce Bíba s Klackem přinesli MODRÉ ŽIVOTY bez jediného nevybarveného okénka, a stanovilo se datum toužebně očekávané akce. V ten den mířil k seveřanskému campu rozjařený hlouček, doprovázející oba šťastlivce Bíbu a Klacka na vandr. Byl tu generál Trychtýř, a připojil se i šerif T.O. Padesát metrů od hospody, slavný Drška, aby prý viděl jak se seveřanskej šerif zatváří, až mu zazpívá Hop tam s jednou, hned mi nalej druhou, jelikož tuto píseň z duše nenáviděl.

Když přicházeli na camp, začínal mít Bíba divné tušení. Potvrdilo se hned, jak mezi stromy spatřili u ohniště čekajícího šerifa. Šerif nebyl sám. Spolu s ním vstávaly k vítání příchozích tři dívky, které předtím nikdy neviděli. Jedna byla útlá jako sedmikráska, a měla taky tak bledou tvář a žlutavé vlasy, druhá vypadala jako větrem česaná vodní víla, a její oči měly barvu lesní studánky, a třetí dívka byla půvabná hnědovláska, připomínající buchtu od maminky, baculatou a sladkou. Všechny byly oblečeny v úhledném tábornickém úboru, na rukávech měly domovenky se znakem rozevřené knihy a obrysem sedícího bobra.

"To jsou členky Klubu čtenářek Jaroslava Foglara," představoval je šerif hloučku překvapených zpustlíků. "Doslechly se, že u nás v osadě plníme MODRÝ ŽIVOT, žijeme příkladně a kamarádsky, tak se na nás přijely podívat. Budou si dělat poznámky, a pak o nás napíšou článek do klubovního časopisu. Celostátního klubovního časopisu."

Čtenářky začaly příchozím podávat ruce, ještě než stačili se smíšenými pocity sundavat bágly.

"Vždycky jsme si myslely, že trampové jenom pijí rum a hulákají na nádražích," přiznávala sedmikrásková, když se vítala s Bíbou. "Že jste neurvalci, co do přírody nepatří."

"Ale vždyť my taky patříme," zaprotestoval Bíba, "vždyť my tady, přece ten ... modrej život..."

Šerif T.O. Severní západ se jemně usmál. Byla to jediná a poslední odpověď na to, co se potom dělo na campu. Jeho tvář zůstala klidná a netečná, jakoby to nebyl on, kdo zre-žíroval osadníkům nezapomenutelný vandr. Kvůli sedmikráskové, studánkové a sladké víle byli všichni ti zpustlíci ochotni stát se vybájenou šerifovou představou. Dokonce i generál Trychtýř, když se seznamoval, zbaběle zapřel své krásné jižanské jméno a řekl:

"Já jsem Rony..."

Ve stejném duchu to pokračovalo dál u ohně, když seděli všichni svorně v kruhu, členky čtenářky pozorně sledovali každé hnutí, každé slovo, které se proneslo, a notýsky měly stále po ruce. Jedna z nich se obrátila na nápadně ztichlého Dršku a zeptala se:

"Lovíš taky bobříky?"

"Lovím," odpověděl Drška a vyděšeně hledal v nezúčastněné šerifově tváři alespoň trochu pomoci, "to lovím, a někdy je i vidím..."

Utrpení osadníků a jejich kumpánů nebralo konce. Šerif obřadně hrábl do ohně, vzal si slovo a seznámil kamarády a členky čtenářky s programem společného víkendu, plného veselých her, osadního zápolení, a moudrého poučení. Bíba se chabě pokusil navrhnout nějakou hru ve smíšených dvojicích, ale byl umlčen. Šeptem mu bylo doporučeno, aby odklidil žracák z dosahu ohně, jelikož vršky lahví se v něm příliš lesknou. Během noci všechen alkohol z campu záhadně zmizel, spolu s ním i Jižani s Trychtýřem a Drškou. Šerif později vysvětlil členkám čtenářkám, že odešli plnit bobříka osamění.

V neděli se šerif T.O. Severní západ tvářil už normálně. Za jitřní rosy vyhnal osadníky ze spacáků pozorovat východ slunce, a než se uvařila voda na čaj, stačil nakreslit pro Bíbu a Klacka MODRÉ ŽIVOTY na další měsíc, lemované hezkými obrázky a ornamentíky. Chvíli přemýšlel, jemně se usmál do ranního slunce, a začal kreslit další dva, pro generála Trychtýře a Dršku, šerifa T.O. Padesát metrů od hospody, který kvůli vandru splněných přání porušil zákon osady, a poprvé přenocoval dál, než bylo stanoveno jejím názvem.

Znáte   posvátný  pocit, kdy za vašimi zády putují planoucí pochodně, zamíří do středu potlachového kruhu,   při zemi u paty hranice zapraská  oheň, plameny s kotouči dýmu šplhají  do noční temnoty, a kytara zadrnká první akord Vlajky?

V té chvíli každý přítomný tramp snímá svůj stetson, australský klobouk či jinak zprohýbanou pokrývku hlavy. Činí to na znamení úcty, pokory, a pozdravu, a po historickém právu mužů odkládajících přilbici před svým panovníkem.

V této souvislosti nám zdomácňuje neblahý zvyk, že i dívky a ženy ve snaze vyrovnat se mužům  rovněž snímají stetsony. Dokonce to snad učinila i hlavní hrdinka v novém trampsky zaměřeném filmu. I když tímto gestem naznačují trampky jistou sounáležitost, nebo i snad silné citové hnutí, není možné s ním souhlasit. Snímání klobouků a jiných pokrývek hlavy při jistých událostech patří jen do světa mužů.

Ženy a dívky, buďte rozumné, poslechněte dobrou radu, a klobouky při Vlajce nesnímejte! Nesluší vám to! Nezavádějte do trampingu tuto zvyklost! Anebo si dělejte co chcete.

Onehdy se náš známý věčný začátečník Pomalá Tužka hněval na jistého čtenáře, který posoudil jeho novou povídku slovy:

 "Je to takový placatý! Jinak dobrý."

Víc se ten milý čtenář nedokázal vymáčknout. Pomalá Tužka byl zmaten. Ale vzpomněl si, že v kritikách knih se leckdy píše, že příběh je takový "plochý". A začal zkoumat, o co jde.

Jedním z důvodů, proč text působí "placatě", může být nepohyblivost postav v pozadí. Máme třeba čtyři postavy v pozadí, které dělají "křoví" pro akci hlavního hrdiny. V televizi, třeba při nějaké estrádě z dávných let, se za slavným zpěvákem pohybuje tančící "křoví", a divák sice sleduje zpěváka, ale vnímá i pohyb "křoví". V loutkovém divadle odcházejí loutky v pozadí z jeviště, a nikdo neví, co dělají v zákulisí. Nejspíš visejí na drátkách a čekají na další výstup.

Začínáme tušit, o co jde. Že totiž postavám v pozadí nevěnoval Pomalá tužka pozornost (pokud je zrovna nepotřeboval pro výstup na vyprávěcím jevišti) a nechal je viset mimo povídku na drátkách. Čtenáři tohle kazilo požitek z povídky.

Co si tedy s placatým "křovím" počít? Návod je jednoduchý. Máme například scénu, kdy tři trampové z jedné osady přicházejí na camp, kde jsou u ohniště další čtyři postavy. Dvě z těchto postav jsou hlavní hrdinové, tak je na chvíli odložíme stranou, a věnujeme se vedlejším postavám. Stanovíme si časové období (příchod na camp) a sestavíme si seznam, v němž každé vedlejší postavě připíšeme činnost, kterou v tom okamžiku dělá. Například:

Osada na campu:

První tramp: přikládá na oheň

Druhý tramp: tupě zírá do ohně a zvedá hlavu na příchozí

Třetí tramp: hraje si se psem

Přicházející osada:

První tramp: ležérně se opře o totem, má těžký bágl

Druhý tramp: drží se vzadu a je připraven utéct, kdyby se to mezi hlavními postavami nějak zvrtlo.

Potom je velice snadné popsat onu scénu živě, plasticky a do "hloubky", když do akce hlavních hrdinů na vhodných místech vsuneme i počiny ostatních postav. Hlavní hrdina zakopne o psa, s nímž si hraje třetí tramp. Nebo tramp opřený o totem může mít provokativní hlášky. Nebo ten, co přikládá na oheň, přestane při příchodu cizích trampů přikládat.  Nebo počiny nevsuneme, když se nám to nehodí.

 Tento způsob oživení textu pomocí seznamu činností vedlejších postav na pozadí děje je velice elegantní a šik, ovšem jen pro ty psavce, kteří jsou ochotní se nad outfitem povídky déle zamýšlet.

Canc na rozloučenou:

"Stetson se díky nadčasovému designu stal symbolem amerického ducha."

                                                                    - klobouková moudrost

Hlavní stránka