V "Táborovém ohni" časopisu Mladý svět se v předjaří roku 1979 ještě vyskytovaly zasněžené fotky a článečky se zimní tématikou, když do hry vstoupil nenápadný odstaveček s tímto textem: "Ve středu 16.května vyrazí ze Šumavy expedice PŘEŽITÍ na třítisicikilometrovou trasu po horách kolem Československa. Účastníci mají povoleno vzít s sebou jen životní minimum: spací pytel, nůž a zápalky. Jíst a pít budou to, co jim poskytne příroda. Žádné výjimky - konzervy ani pivo - povoleny nejsou. Cesta je rozplánována na tři letní měsíce. K doplnění kolektivu hledáme ještě lékaře, psychologa, veterináře a dva další dobré parťáky. Závazné přihlášky zájemců, kteří se mohou zúčastnit celé trasy, zašlete do Táborového ohně."

Podepsán byl Jirka z Prahy. Zveřejnění výzvy doprovázelo vystoupení v živém vydání "Táborového ohně" v Malostranské besedě, kde organizátor chystané výpravy líčil její záměry a cíle. Trampové v sále a nejen ti, byli expedicí unešeni. Představa, že si  někdo bude tři měsíce vandrovat po pustém československém příhraničí, každý den ujde 30 km, přičemž za chůze jen tak letmo vrženým nožem získá zajíčka k večeři spolu s nasbíranými bylinami a houbami,  tichý večer zakončí popíjením kávy z  akátových jadýrek, a v případě zadržení úřední osobou zamává povoleními z různých ministerstev, byla fascinující. I když trochu jakoby vypadla z knihy "Dobrodružství šesti trampů".

 Na výzvu v "Táborovém ohni" se nahrnulo  podle slov organizátora Jirky "nečekaně mnoho odpovědí, názorů a zejména otázek". Velkorysá akce mobilizovala tisíce čtenářů Táborového ohně, někteří fandili, někteří pochybovali, ale expedice se stala hitem. Nadšeným zájemcům, kteří by rádi poslali přihlášku, ale vadilo požadované tříměsíční volno. Nejvíce dotazů a pochybností se točilo kolem stravování. Jirka na ně odpovídal takto:"Produkty vypěstované civilizací odmítáme, odpadají tedy zemědělské plodiny, šlechtěné ovoce, zelenina apod. V současné době jsme v jednání s ministerstvem lesního a vodního hospodářsžtví o vydání patřičných povolení a věříme, že jednání dopadnou kladně. Na otázky nejčastější - čím se tedy budeme doopravdy živit - odpovídám: tím, co nám poskytne příroda. Kořínky, poupata, listí, lesní plody, houby, oddenky, kytičky, voda atd. Tím, co dokážeme holýma rukama a nožem posbírat a ulovit. V přírodě se dá najít téměř vše - mouka, cukr, káva, čaj škrob, mýdlo, vitamíny, lepidla, nitě, barvy, léky i oděv."  Další nejasnosti jsou utnuty odvážným prohlášením: "Vydržet a jíst se dá všechno. Jde právě o to vydržet. O sportovní, fyzický a psychický výkon. Expedice vyráží 16.května." Ale nebylo to v květnu, kdy expedice vyrazila na svou, přiznejme si, desetidenní pouť. Mezitím se totiž uskutečnilo soustředění.

Soustředění bylo v jedné krkonošské chatě, kde se účastníci expedice seznámili mezi sebou, promluvili si s odborníky, poprvé si prošli třicet kilometrů v horském terénu a chystali si večeři ve stylu "co les dal". A že toho nebylo málo - v článku o přípravách na expedici se praví: "Přes veškeré pesimistické předpovědi bylo v jarní přírodě potravy přehršle. Jedly se houby, dělal se salát a špenát z kopřiv, petrklíče, sedmikrásek, mladého orobince, šťavelu a šťovíku. Ochutnávala se šťáva z bříz a lýko, kořeny lopuchu a devětsilu, vařili se plži, mlži a žáby. Jídla bylo tolik, že ještě při odjezdu ho zbyla polovina v kastrole, což může být pro leckoho důkazem, že bylo nepoživatelné."Při soustředění se odehrálo ještě něco, co se už nejspíš nedozvíme, ale Jirka to komentoval takto: "Reálně se ukázalo, že pro tuto akci se dívky, byť sebekrásnější a fyzicky schopné, nehodí. Ženy sice skutečně vydrží všechno, jak praví psycholožky, ale praxe ukazuje, že jen v tom případě, pokud nezbytně musí. Nikdo je nedonutí strádat, jestliže vědí, že dva kilometry bokem je někde krám."Zajímavá informace. Dá se z ní vyčíst, že nějaké účastné dívky pohrdly šťávou z bříz a vařenými plži a odskočily si do baru koupit obložené chlebíčky.

Výsledkem testování "běžného expedičního dne" byl méně optimistický náhled na celou věc a změna v seznamu povolených civilizačních prostředků: nůž, spací pytel, zápalky, fotoaparát, ešus a hygienické potřeby. Zákon expedice byl od této chvíle stanoven neúprosně: žádné připravené jídlo, kouření ani pití (nejspíš alkoholu)  - jen co dá příroda. Cesta mohla začít.

Expedice vyrazila začátkem července 1979 na pochod dlouhý tři tisíce kilometrů, a to v krajinách Slovenského rudohoří a dále Čerchovského pohoří. V prvním týdnu byli účastníci skoro nadšeni a plní optimismu. Jídla hojně, například menu: řízky z hadovky smrduté, maliny, směs hub a netřesk jako brambory. Kdo by nebyl  spokojen?

Expedičníků bylo šest. "Táborový oheň" zveřejnil jejich pocity z prvních dní expedice - nevýstižnější bylo asi následující vyjádření: "Jak jsem tady ležel, tak se mi zdálo, že bych měl jet možná domů. Protože to sbírání, potrava, s 30 km denně nejde moc dohromady. Spíš bychom měli být na jednom místě a tam se učit. A já jsem doma zdědil barák, takovou zříceninu a mám dost práce." Zajímavý postřeh! Jediná dívka v expedici se "Táborovému ohni" svěřila: "Mám z toho poznatek, že když člověk celý den jde, tak už večer vůbec nemusí jíst, protože naprosto nemá chuť k jídlu." Zdá se, že expedici mohl potkat problém, jehož řešení by vyžadovalo příjezd sanitky nebo pojízdné restaurace.

Nastává nám krize. Členové expedice mají problémy s každodenním přesouváním na jiné tábořiště, příroda Štiavnických hor je nijak nešetří, lovit se ještě nenaučili a občas bloudí. Jirka píše ze Zvolena do Mladého světa: "Začínáme být unavení, cítíme potřebu se umýt a vyprat. Zvyšuje se nervozita členů výpravy. Začínáme ztrácet mapy, láhev na pití, Dušan ztratil hodinky a vůbec nás potkávají méně či více nepříjemné příhody. Déšť, komáři, stálé vlhko, pocit separace. A únava - přestože jsme se na začátku expedice dohodli, že podmínky putování nebudeme dodržovat na úkor zdraví a tak občas minimálně požíváme i produktů civilizace. Jde především o to se naučit - nikoliv zničit. Občas jsme si koupili i něco k jídlu. Opravdu minimálně, důkazem může být skutečnost, že kluci za první týden zhubli průměrně o sedm kilogramů, ovšem dělat se to nemělo, nebylo to v podmínkách expedice."

Přišlo, co přijít muselo. Po deseti dnech putování po slovenských horách jen s přírodní potravou, nožem, ešusem a spacákem skončila hladová expedice rozchodem jejich členů. Jirka o tom píše podrobně: "Cesta na lesní přehradu Hronek, utopenou mezi lesy, je zatím nejhroznější, jakou jsme dosud šli. Bažiny, polomy, značky maximálně tři na deseti kilometrech. Asi uprostřed trasy se úžasným způsobem jeden druhému ztrácíme a všichni bloudíme. K nádrži Hronek, která už dávno neexistuje (ale na nové mapě vegetuje dál) dorážím první, protože jsem tam vlastně dobloudil omylem. Ostatní se objevili až pozdě večer. Cestu značenou na hodinu a půl jsme šli o šest hodin. déle. Ráno odchází Dušan na rychlík do Tater. Po jeho odchodu máme názorové rozepře s Lubošem a Evou. V podstatě mi dávají všechno za vinu a tvrdí, že jsem to špatně zorganizoval a připravil. Eva se rozhoduje na první slušné silnici jet stopem rovněž domů. Luboš ... chce jet také domů. Povídám, že je mi to líto, ale jedno. Luboš tvrdí, že to je právě ten můj přístup ke všemu Dáváme si sraz u Klenské přehrady, kde se však nesejdeme. Pokračuji až pozdě do noci dál. Spím nedaleko silnice v mračnu komárů, píšu si deník a je mi trochu smutno, že to takhle dopadlo."

Všechno skončilo, jak začalo. Za rok se v "Táborovém ohni" Mladého světa znovu objevila výzva zájemcům o expedici Přežití, tentokrát s jinými organizátory. Ale o té druhé expedici už zprávy nejsou ... Snad si čtenáři ze vzpomínky na událost, která proběhla v červencových dnech právě před třiceti lety, něco poučného i zábavného odnesli. Když nic jiného, tak alespoň slogan "Bez žracáku do přírody nelez ..."

Expedice Přežití 1979 trvala  deset dní. Později v živém vydání "Táborového ohně" v Malostranské besedě  vystoupila jediná dívka v expedici Eva s vysvětlením, proč expedice skončila tak brzy a neúspěšně. To, co sami tušíme, se později objevilo i v příspěvku v Mladém světě: "Bylo nás šest. Pět z nás jelo na expedici, o níž jsme předpokládali, že program je  promyšlen a prodiskutován, formality týkající se táboření a lovu zajištěny, a jíž se zúčastní odborníci - psycholog, lékař, veterinář, - a která bude od všech účastníků vyžadovat tvrdou disciplínu, překonání sebe sama a silnou vůli. Byli jsme ochotni vydržet až do padnutí. Šestým byl Jirka, autor celé akce, který přestože měl nabídky pomoci, sám organizoval vše, co považoval za nutné. Proto přirozeně plnil funkci šéfa akce. Když jsme se konečně po několika dnech hledání všichni sešli ve Slovenském Rudohoří, s překvapením jsme zjistili, že nikdo z nás nemá diplom doktora či veterináře a že není k dispozici slíbené povolení k lovu, rybolovu a táboření. (To tedy znamenalo mít u sebe každou noc připraven příslušný obnos na pokutu).

Jediné, co nám zbylo z představ o expedici, byla představa těžkého zápasu s přírodou. Zápas tváří v tvář, my a příroda. Zápasu, při němž jsme hodlali opovrhnout všemi vymoženostmi, které nám nabízela civilizace.  Tedy jsme se vydali na cestu. Ale ouha: u první studánky putoval do vody pantocid, poté do kotlíku s houbami a lesními plodinami konzerva leča. A pak další. A tak dva z nás opustili expedici s pochopitelným odůvodněním: toto putování není ani expedice Přežití, ani dovolená. My ostatní s optimismem, který je vlastní nezkušenému mládí, jsme se rozhodli pokračovat v cestě dál a zkusit začít znovu a doopravdy. Jenže jsme velice brzy přišli na to, že jen velmi nepřesně je promyšlen a formulován cíl a účel expedice, počínaje základními otázkami - co je vlastně civilizace a co není. Totiž příroda nedotčená civilizací již u nás neexistuje. Nemůžeme si tedy představovat, přát či deklarovat, že se vyhneme všem důsledků civilizace. Prostě to není možné. Je však možné (a nutné) si stanovit hranici mezi důsledky civilizace, jimž se vyhnout nemůžeme a ostatními, jimž se vyhnout můžeme. Tato stanovená hranice nám chyběla a tenhle "ideový" nedostatek byl myslím, jednou z hlavních příčin neúspěchu. Navíc v podobné expedici víc než kde jinde platí - všichni za jednoho, jeden za všechny - takže nelze, aby se někteří živili jen kořínky a jiný si chodil kupovat lahůdkové párky. A tak se po deseti dnech putování naše expedice rozpadla.

"Založit pobyt v drsných podmínkách zcela na přírodních zdrojích vyžaduje místo s jejich dostatkem.

Je to však časově náročné a neobejde se to bez předchozích zkušeností."

- Jaroslav Pavlíček, z knihy "Člověk v drsné přírodě"

Hlavní stránka