|
Podívej se, Juane, jak my
žijem. Podnikatelé maj baráky, auta, hromady peněz. Konečně je rovno, a my zas máme hovno. Musíme
začít podnikat. Ty, národní TRAPSAVEC, básník, kytarista, zpěvák
písní, já taky ukončil sedmou třídu v pětadvaceti letech, to by
v tom byl čert, abysme podnikáním nezbohatli!
Slovo dalo slovo.
První kšeft byl Sraz podnikatelů milionářů.
Přijeli jsme, my otrhanci, do jiného světa, všude luxus, což
jsme neviděli ani v americkejch seriálech. Nenápadně jsme se
uchýlili do kouta a čekali na naše vystoupení, které se mělo
konat asi za dvě hodiny. Naše nenápadnost nám ale byla houby
platná. Byla vyhlášená soutěž „Bez“, a byli jsme donuceni se jí
zúčastnit.
A tak to začalo. První nastoupilo Celé Brity
nahoře bez, půl Irové dole bez, a čtvrt Skoti bez skrupulí. Při
této konkurenci jsme tiše seděli a přáli si být někde jinde.
Jenže stal se zázrak, my tu soutěž nakonec vyhráli. Byli jsme
jediní, kdo tam byl bez peněz. Konečně nastal náš program. Juan
hrábnul do strun a začal pět naše hity, Bednu od whisky,
trempskou klasiku, atd. Když zazpíval Niagaru, nastalo vzrušení.
„Niagara!“ zvolal nějaký Měděný. „Koupíme,
a to hned!“
Naše vystoupení se chýlilo ke konci.
„Hele, Juane, hoď tam nějakej hit na konec. Já
jdu zinkasovat náčelníka, a rychle padáme.“
Vykročil jsem k náčelníkovi pro honorář, a v tom
se to stalo. Juan hrábnul do strun a začal: Jeden jako druhý,
všichni mimo zákon, my už asi jiní nebudem... Podíval jsem
se na Juana, když se k němu přiblížili dva dvoumetrový chlapci a
začali si ruce sunout pod saka.
Okamžitě mi bylo jasný, že nesahaj pro peněženku,
aby odměnili barda za jeho píseň. Nechal jsem honorář honorářem,
bafnul Juana, a už jsme běželi, no běželi - my letěli směrem na
Pardubice.
Proběh jsem Pardubice, dostal jsem se na Velkou
Pardubickou. Překážky a Taxis byla pro mně kolínská rovina.
V tom fofru jsme si nestačili ani vzít věnec vítězů a
pokračovali na Náchod. Proběh jsem Náchod a byl rád, že mám
tenhle blbej den za sebou, ale nebyl. Mělo to pokračování. Když
jsme se přiřítili na náměstí, zastavila nás plácačka.
„Tak pane řidič, vaše doklady od vozu a řidičský
průkaz,“ zněl rozkaz.
„Mně do toho netahej, já jsem motor, řidič sedí
vepředu,“ ohradil jsem se.
Juan znechuceně podal řidičák na jméno nějakýho
Pavla Hovorky a technický průkaz na šicí stroj z roku 1972.
Příslušníci obešli vozidlo, proštípli levou pneumatiku a
vyžádali si 1000 Kč pokuty. Což Juan bez protestů zaplatil.
„Tak to se nám povedlo, Juane, chtěli jsme
vydělat, a teď jsme nuzáci ještě větší, než jsme byli.“
„Zadrž, Robine, pravda je jiná. My jsme vydělali
víc, než si myslíš.“
„To by mně zajímalo v čem?“
„Tak si to shrneme, Robine, já mám taky školu
jako ty. Tak za prvé uděláme účetnictví. Za účast jsme dostali
zálohu 500 Kč a cestovný. Za druhý. Zaplatili jsme za pneumatiku,
která byla stejně děravá, naštěstí byli příslušníci voliči
pravice, být to opačně, štípli nám tu pravou, a ta je nová. Za
pokutu 1000 Kč jsem zaplatil sedmitisícovkou, a oni mi vrátili
tři dvoutisícovky. Tak součet je, že jsme vydělali 11000 Kč.
Z toho plyne, že na doplnění paliva pro motor a řidiče zbývá
1000 Kč. A 10000 Kč je rezerva pro podnikání.“
Načež mi Juan podal klíče, a oba dva jsme začali
zvonit a řvát na celej Náchod:
„Už jsme jako oni!“
|
Petr Houdek - Robin |
