Hlavní stránka

 

říjen 2014

 


nakladatelství Rodocapsa


Kontakt:

rodocapsa@seznam.cz


Canc na uvítanou:

"Ty jsi mi plástev medu dala

Na okno hradu bez věží

Naposled se mnou posnídala

Čas už nám spolu neběží

Možná že jsi se zapomněla

V nádražní knajpě na rohu

Jsem sám a ty jsi osamělá

Splnila jsi svou úlohu"

-  Jaromír Juan Hlavatý, z básně "Dálce"      

 

Vzpomínka  na Rozkoš

 

Proč se nepřiznat - nám, co jsme v mládí měřili každý rok obdobím do zářijového trapsaveckého ohně a po něm, nebylo po chuti, že na prahu našeho stáří byla tato vrcholná událost přeložena na květen. Příliš jsme si zvykli, že léto symbolicky skončilo až na Trapsavci, kde často bývalo pěkné raně podzimní počasí, klidné obzory v okolních lesích a čistý vzduch vonící kouřem z ohně. Když do takové atmosféry zazněly verše a povídky tuláků, to bývalo jasné, že máme za sebou báječné léto, navíc vyšperkované těšením na nějaké to umístění. Starého psa novým kouskům nenaučíš, a tak Juan prázdnotu měsíce září vyřešil  slezinou zatvrzelých, podzimní sraz preferujících trapsavců. Juanova podzimní slezina se uskutečnila třikrát, v letech 2009 až 2011. Konala by se i v roce 2012, kdyby osud nebyl tak neúprosný. Ale na té poslední Juan rozeslal pozvaným účastníkům logický požadavek, že když trapsavecká akce, tak ať se čtou básničky a povídky, ať tedy každý psavec přiveze něco ze své tvorby, nového nebo staršího, a potěší kamarády. Skutečně psavci dorazili s příspěvky, a tak vznikla sbírka "Almanach  z trapsaveckého setkání v září 2011 u České Skalice".

Rovněž v roce 2012 se počítalo, že na Juanovu slezinu je třeba připravit nějaké to dílko, že si to Juan bude přát, protože to byl v předchozím roce počin vřele přijatý. Bohužel, slezina tak jak jsme ji znali se už nekonala, v létě Juan zemřel. Protože nelze jen tak zapomenout, někteří účastníci podzimních psaveckých slezin se letos rozhodli poslat po divokých kachnách, táhnoucích k jihu nad vodní nádrží Rozkoš, povídky a báseň nahoru k podzimním oblakům, jako vzpomínku na nádherné časy prožité s Juanem v měsících září u České Skalice.


Vlasta Štefanová - Briggi

 

K R U C I N Á L !   řekla vévodkyně

 

Moji rodiče byli ještě velmi mladí, když se brali. Jí bylo sedmnáct, jemu šestnáct a mně tři. Vydrželo jim to dvacet let, než poloalkoholik táta (jeho flámy netrvaly nikdy déle než několik dní) zdrhl k protinožcům. Vandry bez něj mi přijdou o dost prázdnější. Hlavně na tento víkend se netěším. Musím být na osadě, budou tam všichni. Přesně vím, co se stane. Už rok mi z toho běhá mráz po zádech. Brr!

V pátek na osadě pohoda, v sobotu se začaly sjíždět auťáky. „To musíte jezdit až na flek?“rozčilovala jsem se. „To víš, zásobičky,“ řekl Robin  „Bude nás tady jak psů!“ To ale silně přehnal. Psa máme doma skoro všichni, ale právě že jen doma. Často se rvali, až šerif zubař zakročil. „Se psema jako se ženskejma: na jeden vandr maximálně tři kusy!. Měl pravdu, jezdí nás moc. Nevejdem se do žádné hospody.  Celá povídka zde

 


Jarmila Faltová - Kytka

Najít cestu k múze

Hlavou honí se mé touhy,

jak najít cestu k múze,

však zdá se mi, k mé hrůze,

že život není dlouhý.

Jak zanechat chci stopu

pádím životem

nestačím krokům

když mládí odchází

a nejistá je chůze.

 


Petr Houdek - Robin

 

Mé podnikání s Juanem

 

Podívej se, Juane, jak my žijem. Podnikatelé maj baráky, auta, hromady peněz. Konečně je rovno, a my zas máme hovno. Musíme začít podnikat. Ty, národní TRAPSAVEC, básník, kytarista, zpěvák písní, já taky ukončil sedmou třídu v pětadvaceti letech, to by v tom byl čert, abysme podnikáním nezbohatli!

Slovo dalo slovo.

První kšeft byl Sraz podnikatelů milionářů. Přijeli jsme, my otrhanci, do jiného světa, všude luxus, což jsme neviděli ani v americkejch seriálech. Nenápadně jsme se uchýlili do kouta a čekali na naše vystoupení, které se mělo konat asi za dvě hodiny. Naše nenápadnost nám ale byla houby platná. Byla vyhlášená soutěž „Bez“ a byli jsme donuceni se jí zúčastnit.

A tak to začalo. První nastoupilo Celé Brity nahoře bez, půl Irové dole bez, a čtvrt Skoti bez skrupulí. Při této konkurenci jsme tiše seděli a přáli si být někde jinde. Jenže stal se zázrak, my tu soutěž nakonec vyhráli. Byli jsme jediní, kdo tam byl bez peněz. Konečně nastal náš program. Juan hrábnul do strun a začal pět naše hity, Bednu od whisky, trempskou klasiku, atd. Když zazpíval Niagaru, nastalo vzrušení. Celá povídka zde

 


Kavče

 

Volání osady

 

Indiánské léto odtáhlo do dalekých zimovišť a vládu nad stádem pískovcových skal pod Fort Drabes převzal drsný předák Podzim. Přihnal déšť, vítr, ponuré večery v osamělých skalách (věčný rival T.O. Jižanská vlajka odcestoval s indiánským létem do teplejších hospod) a nebezpečné myšlenky.

Nejdříve jim podlehl osadník Klacek. Choval se vzpurně proti zákonům osady, neochotně chodil přes kilometr pro vodu (a přitom mohl zahlédnout srnky!) a házel poznámkami "už toho mám dost" pokud šerif nebyl nablízku. Ale Klacek je hoch jednoduchý. Když sebral odvahu a prohlásil, že jede naposled a s čundrem končí, že se chce "prospat v teplejch peřinách a dívat na nedělní pohádky v televizi", šerif nemrkl okem. Ale cestou od vlaku do studených skal na camp kráčel za Klackem a pateticky odříkával pražce, šíny, vlaky, kytary, zapalte oheň, camradlo, potlach, fágule, uhaste oheň, cancák, usárna, až se troufalého osadníka zmocnilo dojetí. Klacek rozechvěle pohladil domovenku (takhle ošuntělou by snad ani neměl nosit), na campu láskyplně objal všechny stromy, drobečky pohostil veverku a s nadšením se odebral do chatrného spacáku přečkat mrazivou noc. První krize v osadě byla zažehnána. Celá povídka zde

 


 

 


Stále ještě je možné poslechnout si pořad s Juanem v "Regionální scéně" ČRo Hradec Králové, který byl natáčen 18.1.2011. Pořad je v audio archivu na adrese http://www.rozhlas.cz/hradec/portal/

 

Canc na rozloučenou:

"Jó to tenkrát... ale hovňousek pánové kamarádi... bylo to úplně jinak. Vždyť si ty vohně a ročníky Trapsavce ani pamatovat nemůžu. To jen mi vobčas prdne v kouli, něco sesmolím, no a uzávěrku soutěže  mi vždycky někdo pošle z počítače. Jo, kdysi jsem nějakou tu cenu vyfasoval, ale většinou tak druhou...třetí, no a to jak jistě znáte, není to pravý vořechový. Ale co vím natuty, že jsem poslední žijící pamětník toho vohně v Zaječí rokli, kde byly vyhlášený výsledky z prvního ročníku Trapsavce."

                   - z Juanovy povídky "Jak jsem konečně dostal Zlatého Trapsavce"

 

Hlavní stránka

 

,