„Slečno Steinerová, tak vy neznáte ty mládence, s kterými jedete na sobotu a neděli do přírody? – „Promiňte, pane poručíku, já jsem vdaná a jmenuji se Čejková.“ – „No prosím, paní Čejková, ale v občanském průkazu to nemáte napsané. Kdy jste se vdávala?“ – "Včera.“   „Včera? A to s vámi jede i manžel?“ – „Ne. On je voják a tak už ráno zase odjel k útvaru.“ – „Takže jedete s chlapci, které vůbec neznáte?“ – „Já je znám jen podle přezdívek.“

Takhle poutavě začínala rozsáhlá reportáž o trampingu, kterou zveřejnil deník  "Večerní Praha" na začátku prázdnin v sobotu 29.června 1963. Ještě dnes se  reportáž zmiňuje jako pokus režimu vyvolat u pokojných občanů averzi proti trampům, donutit rodiče, aby zamezili dítkám jezdit na čundr, a podstatu trampingu pomluvit a zlikvidovat.

 Reportáž nesla název "Romantika na scestí" a autorem byl redaktor Jiří Hás. Byla to vlastně předchůdkyně podobné reportáže Lenky Haškové z roku 1967 o cestujících na nádraží v Braníku. O téhle reportáži bylo už v Trapsaveckém deníčku pojednáno pod názvem "Jak se šerif T.O. Černý bůvol naštval na Večerní Prahu."

Oba redaktoři řešili úkol napsat o trampingu jednoduše. Jelikož o trampingu  nic nevěděli, zašli v sobotu odpoledne (resp. v pátek odpoledne) na pražská nádraží nejvíce proslulá jako trampská shromaždiště. Lenka Hašková se v roce 1967 vydala do Bráníka a Jiří Hás v roce 1963 do Vršovic, a dívali se do davů kolem sebe, jak nádraží po trampsku žije. Pro reportáž si  vybrali atypické příklady trampů, v prvním případě komické, ve druhém kriminální. V prvním případě šlo spíše o pobavení čtenářů, ve druhém případě se "Romantikou na scestí" linula snaha přiblížit čtenářům Večerní Prahy tramping co nejodporněji.

Na začátku reportáže je zhýralá manželka vojína základní služby, a pak to jde ráz naráz. Nepracující šerif, který drsnou pěstí nutí vulgárně hovořící trampky, aby mu byly po vůli, teror v osadě, kde těch pár korun, které patnáctiletí dostali od mámy na cestu, musí povinně odevzdat šerifovi na pivo, teror ve vlacích, kde trampové jezdí načerno a nepustí průvodčího dovnitř, tlupy ohrožující pokojné občany na trampských územích a ničící obecní zařízení. Dělníci v továrnách a obyvatelstvo v obcích jsou zděšeni a žádají  zakročení příslušných orgánů proti trampské zvůli. Autor reportáže trampy nijak nešetří, viz jeho slova:

"... jedou s kytarami a v blůzách ověšených nejrůznějšími odznaky a s divokými pestrými výšivkami na rukávech. Jedou za romantikou, vlastní každému mládí, a přece tak podivnou, za romantikou, která se v myslích nedospělých zrodila ze strašné a zarážející nevědomosti a prapodivné morálky."

Na obhajobu autora reportáže je nutné se zmínit, že jeho doménou byla spíše černá kronika než zábavné sobotní čtení. Jiří Hás psal pro "Večerní Prahu"  soudničky a seriálek z kriminálního prostředí "Zatčení se odkládá". Zřejmě proto, když po něm redakce chtěla něco o trampech, vložil do textu soudničkářskou praxi a zapomněl napsat také něco kladného.

Po zveřejnění reportáže se zdvihla proti takovému popisu trampů vlna protestů. Dokonce se šířil leták pod názvem "Trempská pravda". Nejvíce trampy popudilo, že autor použil jako odstrašující příklady některé "drsnější" pasáže z cancáků, zabavených VB při prohlídkách na nádraží, a zákon jedné osady, zavazující členy k věrnosti k ideálům trampingu.

 Zajímavá věc - podobně jako za časů Kubátových, kdy se trampové ozvali a ukázali, že s jejich množstvím je nutné počítat, redakce "Večerní Prahy" po dopisech a telefonátech couvla, a Jiří Hás v dalším článku "Ještě jednou o romantice na scestí" připustil, že tramping není pro mládež tak hrozně škodlivý, jak ho vylíčil. Dokonce i rozhlas se postavil na obranu trampů a vytvořil pořad o trampech "hodných".

Proč je reportáž "Romantika na scestí", napsaná před pětačtyřiceti lety, stále vzpomínaná? Protože se na ní ukázalo, že když se trampové v nepříznivých dobách ozvou proti nespravedlnosti, pochopí zúčastněná strana, že tramping není jen několik ledva škole odrostlých hochů pobíhajících v lese. V tom je odkaz "Romantiky na scestí"stále živý ...

Pryč jsou časy, kdy jeden z osadníků tahal s sebou na vandr fotoaparát po tátovi z rajchu a pilně počítal okénka jednoho filmu, dnes se na vandr tahá kamera. A proto zabrousíme úplně jinam než obvykle, a to na stream.cz, kde, samozřejmě, už všichni byli. Ale pokud jste se ještě nestačili podívat do všech koutů toho pestrého a lákavého světa kmitajících obrázků, po zadání různých kouzelných trampských slůvek do vyhledávače se videa z cest a potlachů  poslušně zařadí k vašim službám.

Pokud jste ještě neviděli pořad "Už tichnou bílé skály" nebo záznam z letošního písničkového vlaku, stream.cz je připraven a čeká. Je tady i video z trapsaveckého ohně 2009.

Proč posílat svoje dílka z trampských cest do Trapsavce? Protože je to výhodné. Každý autor touží, aby si jeho dílko někdo přečetl a posoudil. A pochválil, samozřejmě. Pro posouzení dílka je anonymní literární soutěž ideální. Dozvíte se, jak si v literatuře stojíte. Pokud za pár bodů, nikdo se to nemusí dozvědět, pokud na cenu, dozví se to všichni.

Rada čtrnáctá:

„Autocenzurou k trapsaveckým výšinám“

Na trapsaveckých seminářích se autorovo posuzování prací z hlediska literární kvality probíralo od počátku věků. Má si dílko posuzovat autor sám nebo ho má předložit sourozencům, známým, kamarádům, spolupracovníkům, učitelce ve škole, aby mu řekli, jestli stojí zato báseň nebo povídku přečíst? Rodiče raději vynecháme. Na jednom obzvláště dramaticky vyhroceném semináři se řešil i počet takto hodnotících čtenářů. Kolik jich má být, aby si autor byl jist kvalitou? Deset? Sto? Tisíc? Nejspíš ani jeden. Takoví hodnotící čtenáři neříkají pravdu, dílko raději pochválí než by pohanili, a navíc - pokud povídka pojednává o nějaké příhodě z osady, mají čtenáři k povídce subjektivní vztah a jejich hodnocení podle toho vypadá.

Podle mého názoru autocenzura bohatě stačí. Provádí se takhle: psavec sepíše povídku nebo báseň a uloží ji na pár měsíců do adresáře s názvem "suplik". Po měsících dílko otevře. Jelikož mezitím zapomněl, o čem to bylo a jaké pohnutky ho vedly k napsání, přistupuje k textu jako neznalý čtenář a dílko ho buď příjemně překvapí nebo vyděsí. Tohle že jsem napsal?  To jsem snad ani nebyl já. Potlačíme první vnuknutí dílko smazat - ještě se některé myšlenky mohou hodit jinam.

Takhle to funguje.

Pokud povídku nebo báseň, vyňatou po měsících ze "supliku", posoudíte jako čtivou a zajímavou, směle ji pošlete nadcházejícího ročníku Trapsavce, a dozvíte se, jak se k ní postaví porota. Metoda autocenzury je jednoduchá a účinná. Ovšem neplatí pro zkušené autory, kteří příspěvek začnou psát 28.února 2010 dvě hodiny před zavřením pošty!

Canc na rozloučenou: "Povídka byla vždy útvarem neobyčejně tvárným a otevřeným. Navzdory tomu je ale žánrem natolik suverénním, že s ní nikdo nemůže zacházet jak se mu zamane. Na mnoha a mnoha příkladech lze ukázat, že je základem spisovatelského řemesla." - literární a divadelní kritička Lenka Jungmannová, z článku "Povídka je grunt"

Hlavní stránka