Hlavní stránka

 

prosinec 2014

 


nakladatelství Rodocapsa


Kontakt:

rodocapsa@seznam.cz


 

Canc na uvítanou:

"Kéž v žáru krve věk svůj prožít smím!

Kéž vína snů se z hloubi nalokám!

Kéž dům své duše nikdy neuzřím

                hroutit se v prach

jak zpustošený chrám!"

-  Jack London      

 

Lída, její sestřenice, a všechny ostatní

 

Jak ten čas letí - v prosinci to bude pětadvacet let, co dobrovolně odešel Houla,  zvaný též Stanislav Zárybnický. Čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, jak důležití a cenní pro naše mládí kamarádi byli, všichni, co s námi procházeli trapsavecké časy v sedmdesátých letech. Je chyba, že to uvědomění přichází tak pozdě... Malý vzpomínkový pomníček na Houlu se při takovém výročí se může hodit ...


Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou mladičké dívky na vandru ještě vzácností. Musejí překonávat kritiku sousedek (pro něž je slečinka z horního patra ve vojenské košili a s teletem na zádech vítaná, ale zavrženíhodná atrakce), což leckterá dívenka neunese (nebo spíš její matka neunese), a také fyzické nároky, na jaké taková dívenka z podnikových pionýrských táborů přece jen zvyklá nebyla.

V té době se ve žlutém čtverci Táborového ohně v časopise Mladý svět objevuje silná motivace - těsně po sobě tu vycházejí dvě Houlovy básně, "Lákání" a "Pojď, děvče". Obě vyzývají paďourské dívky k úniku z klece maloměšťáckých předsudků a tanečních sálů, načež se mají odebrat na nádraží, a ve vojenské košilí a s teletem na zádech odjet do lesů k trampské volnosti, a jen tak mimochodem i k vroucímu srdci zamilovaného trampa. To se rozumělo samosebou, že se nějaký takový zamilovaný tramp najde. A bude mít třeba zelené manšestráky a bude vonět dýmem, jak tomu bylo právě v básni "Lákání". Ta začínala verši:

Slečno

nehledejte mne koncem týdne

nehledejte mne, dámo

nehledejte mne v fraku

nebo v kalhotách do zvonu

nehledejte mne v sále tančících

Pro dívky, jejichž občanské průkazy se ještě mladistvě neobnošeně leskly, to byla obrovská výzva. Reakce následovala, podobně jako už jednou, kdy se Houla zapletl do diskuse o slušnosti dívek na vandru. Do TO se dostal dopis jisté čtenářky jménem Lída, tohoto znění:

 

Ahoj, kamarádi!

Posílám vám "takybáseň" o ideálu tisíce dívek. Pevně věřím, že k němu vy, kteří děláte Táborový oheň, nemáte daleko. Třeba takový Houla, jenž nepřestává ve svých básních lákat slečny do krásného světa trampů. Když jsme si s mou drahou sestřeničkou četly poprvé jeho báseň "Pojď", povzdychla si ta dobrá patnáctiletá duše: "Já nevím, která by nešla." A pak jsme ten tulácký život rozebíraly a ona se na věc zadívala z té praktické stránky: "Jo, jenomže - kde je vzít - vy vyrudlý rifle a ... a fousatý trampy?!"

A na závěr jeden krásný citát od Heleny Malířové (alespoň mně se líbí moc):

"Jen dobrodruzi a tuláci dovedou mít rádi a dovedou to krásně říci."

 

Ahoj, vždy vaše kamarádka LÍDA

A tady je "taky báseň":

 

Vichr bouří i blesky

moře sněhu i žhavý letní den

modrou oblohu i déšť

to všechno když miluje

 

nad jarním kvítkem

když srdce se mu chví

a stromy kácet dovede

srub si postaví

 

oč lhostejnější k ženám zdá se být

o to prudší vášní k jediné z nich vzplane

a má rád psy džíny roztrhané

a vůbec - krásný je svou zvláštností

 

když plamen táborového ohně

v něm toho TOLIK vyvolává

a ví jak ticho lesa zní

a voní vysoká a přeschlá tráva

 

snad někdy pohnutí své lhostejností maskuje

však co je hlavní - on žije riskuje

no zkrátka

 

"slova písně života pro něho nejsou pustá"

pak - pak je to muž podle mého gusta...

 

Takové je tedy vyznání čtenářky Lídy. Jestliže Houlovy básničky donutily Lídu a její sestřenici přehodnotit názor na ideálního muže, poletuje nad Mladým světem otázka, kolik  čtenářek bylo básněmi "Lákání" a "Pojď, děvče"  ovlivněno stejným způsobem, a to tak, že skutečně vzaly to tele na záda a šly na nádraží. Že se staly na základě Houlovy výzvy trampkami a hledaly mladíky svých snů mezi trampy. Čtenářka Lída píše dokonce o tisících. Bylo by zajímavé to vědět...

 

 

  Trapsavcem snadno a rychle

(dobré rady pro začínající povídkáře)

 

Záludnost "laciných vět"

 

Takový začátečník napíše povídku a je překvapen, jak snadno mu to šlo. Vždyť to spisovatelství není nic těžkého! Pustí se do další povídky. A taky to jde snadno. Dokonce brzy najde nakladatele pro sbírku povídek, a ta snadnost ho utvrzuje v tom, že má příslušný talent, a může si tykat s Nerudou. Nemůže. Pro svou tvorbu totiž používá "laciné věty", a ani o tom neví. "Laciné věty" jsou zaběhnuté, stále dokola se opakující formulace činností, popisů prostředí, a pocitů postav. Pro čtenáře je to výhoda - nic ho nepřekvapí, každou scénu si hravě představí, chápe konání postav. Může číst pěkně rychle a přeskakovat odstavce. Ale čtení laciných vět mu nic nedá - je to jako smetana do kávy bez smetany.

Pro názornost je zde uvedena ukázka typického použití "laciných vět", celý odstavec je z nich sestaven. Tentokrát není ukázka smyšlená, ale převzatá z jednoho nejrozšířenějšího deníku ze zveřejněné povídky jedné známé české spisovatelky:

Letní páteční odpoledne se líně vleklo. Lenka se každou chvíli podívala na hodinky. Snad poprvé po roce se těšila na víkend. Poprvé od chvíle, kdy jí Dan řekl, že jejich manželství byl omyl. Později se Lenka dozvěděla, že znovu potkal svou staronovou lásku. Kdysi se s ní rozešel, ale to byl omyl. Stará láska nerezaví.

Vidíme, že autorka odstavec vyloženě odbyla, zejména dvojím použitím slova omyl. Kolik povídek začíná sloganem "odpoledne se líně vleklo"! A kolik postav se kdy "poprvé těšilo na víkend". Abychom měli srovnání, jak se věty mají správně vymýšlet, tady je ukázka rovněž s hodinkami z knihy S.Kinga. Vidíme, že ani jedna věta nezavání laciností:

Ve tmě třeskl hrom. Tentokrát nadskočili oba. Potom se v mohutném ševelivém přívalu spustil liják. Bobbi se ještě jednou ohlédla na stěnu na protější straně pokoje, na zelenou šmouhu, která na ní dále poskakovala a kličkovala. Připomínala jí časy, kdy bývala malá a na stěně vytvářela podobné efekty pohybem zápěstí a přísvitem, který se jí linul z hodinek.

V rozhovoru pro čtenáře jedna současná populární česká autorka uvedla, že napsala román za čtrnáct dní. Víme, že bez laciných vět to splnit nelze. Proto když si kupujeme knihu neznámého autora, nejdříve zkontrolujeme vazbu, a poté se mrkneme, nakolik autor používá "laciné věty". A pokud si chcete opravdu čtení užít, počíst si báječně promyšlené věty, přečtěte si něco od Míry Valiny... 

"Laciným větám" se samozřejmě nelze při psaní zcela vyhnout. Bez nich by se text mohl stát i nesrozumitelným. Ale je možné počítat s jejich záludností a užívat je s mírou...

A v pátek...

... nás lokálka vysypala na zastávce v polích, už se začínalo stmívat, nahrbili jsme se pod usárnami a husím pochodem se ženeme přes vesnici k lesu, který už na nás týden čeká a věří, že nezapomeneme. Okolo nás se ještě občas ukážou povadlé kytky, pod pohama šustí lupení, padá mlha a já vím, že je tu podzim, jaký má být, s plískanicemi i z posledních sil hřejícím sluncem. Kluci taky cítí tu zvláštní atmosféru, kdy tady v lesích řvou jeleni a potkáš maximálně hajného nebo sváteční myslivce. Ženeme se dál, tam nahoru do kopců ke své známé staré boudě, kde je palanda, kamínka, police a víc už se tam. nevejde.

Houla

z TO Mladého světa, 1971

 

 

Canc na rozloučenou:

"Slovo kamarád,

bok po boku šlapou kanady horkej prach,

stébla trávy i zmrzlej sníh,

slovo kamarád, je to pár písmen v řadě,

pár písmen pohromadě ... A co je v nich!"    -  Danny, 1972   

 

Hlavní stránka