Jak
těžce se píše humorná
povídka
Psavec Pomalá Tužka sedí při trapsaveckém ohni a rozechvěle
čeká na vyhlášení výsledků. Konečně! Čtou se povídky
začátečníků, a Pomalá Tužka získává cenu!
Je to humorná povídka. Pomalá Tužka bedlivě sleduje reakce
posluchačů, předčitatel povídku přednáší obstojně, posluchači
poslouchají, občas se uculí, ale psavec tuší, že něco není v pořádku. V kruhu
nezní smích! Pomalá Tužka si jde pro svou placku.
Čte
se další povídka, rovněž humorná, ovšem dle názoru Pomalé Tužky
mnohem méně, než ta jeho. Ale tentokrát se
posluchači řehtají jako koně, div smíchy do
šerifského kruhu nespadnou. Pomalá Tužka nechápe. Vlastně ne, právě
pochopil velikou pravdu - jak je těžké napsat humornou povídku
tak, aby čtenáře rozesmála.
Možná překvapí, že pokud sháníme v knihách, učebnicích a na
internetu nějakou metodiku humorného psaní, nenajdeme nic. Snad
jenom citáty slavných, nebo poučku, že humor má
být vtipný,
nikoli trapný, a že se dělí na slovní a akční, což znamená, že
buď ve větách pohazujeme rozveselující slůvka, nebo hlavního hrdinu akčně
pošleme do něčeho
teplého a nevonícího, třeba jako byli posláni Rychlé šípy při sáňkování.
Základem pro tvorbu humoru je jediné a první pravidlo: "Kdo se chce zabývat veselými příběhy, musí mít smysl pro humor".
Právě jen smysl pro humor umožní, aby autor dokázal kolem sebe
posbírat různé
inspirace, ozvláštnit je nadsázkou a převádět je do "humorna"
různými způsoby.
 Základem humorných povídek je navodit čtenáři příjemnou veselou
náladu, v ideálních případech ho uvést do rozvernosti, úsměvu a podobně, a v tom úplně
nejlepším případě ho donutít, aby se při četbě v narvaném
dopravním prostředku
hlasitě smál. Ale to už je problematika záměrného "dávkování
smíchu".
Při samotném psaní humorné povídky se řídíme několika
zaběhnutými pravidly:
NADSÁZKA - co je to nadsázka
se nedá vysvětlit, ale autor se smyslem pro humor ví, o čem
je řeč. Už samotné slovo vede k "nadsazení" - nadsazení děje,
postav i slovní zásoby. Nadsázka není jen přehnané vyjádření nebo zveličování
běžného stavu -
je to povýšení situace na humornou úroveň. V podstatě celá
humorná povídka by měla být vedena v nadsázce.
Problém je jen v tom, že musí být od začátku povídky jasné, že
se jedná o nadsázku - je to důležité
kvůli čtenářům, kteří nemají smysl pro humor a není
v jejich silách nadsázku pochopit. Takový čtenář je schopen
reagovat na známý vtip: "Neměl jsem jízdenku, přišel
průvodčí, a místo jízdenky mi alespoň proštíp ucho."
vyděšenou otázkou: "Neteklo moc krve? Měl sis na něj
stěžovat! To by si průvodčí neměl dovolit! A proč sis tu
jízdenku u něj nekoupil?!" Takové strasti čekají na autory
humorných povídek, chtějí-li používat nadsázku.
Královnou nadsázky by mohla být povídka Jaroslava Haška
"Hovor s malým Mílou", kde v závěru je až příliš zvídavý hošík
odložen v maďarské pustě, a jeho poslední slova jsou "Proč mne,
strýčku, štípají brabenečkové?" Ovšem dnešní útlocitná čtenářská
společnost by tak drsnou nadsázku nepřijala.
S nadsázkou je spojen jeden problém, na který se dá
slušně doplatit - není možné v jednom textu střídat
běžný
přístup k popisu a ději, a pak najednou použít nadsázku.
To by možná nepochopil ani čtenář se smyslem pro humor.
PŘÍPAD (skoro detektivní) NESPRÁVNÉHO POUŽITÍ NADSÁZKY:
Jednou takhle na podzim roku 1980 se v Táborovém ohni MS objevil
text nazvaný "HOTO-VÁ VĚC" s fotografií trampů
jdoucích do lesa ve
společenském oděvu. Text byl následující:
"V neděli 21.září se turisté, horolezci
a trampové v okolí Býčí skály v Moravském krasu nestačili divit.
V lese i mezi skalami potkávali prvních devět členů právě
založeného hnutí obrody trampského odívání (zkratka HOTO).
Nutnost tohoto hnutí zákonitě vyplynula ze stagnující úrovně
jednotvárného trampského odívání. Zelené košile, maskáče, hnědé
manšestráky nebo vybledlé džíny - není to ostudné mezi pestrými
barvami květin, motýlů či ptáků? HOTO přichází s převratnými
názory na trampskou módu. S heslem "do přírody ve společenském
oděvu!" vyrážejí jeho stoupenci v oblecích či dlouhých šatech a s uskou nebo kletrem na zádech do lesů, vod a strání, aby tak
prokázali svou lásku a úctu k mocné čarodějce přírodě, která nás
každý týden přijímá (nevhodně oblečené) do svého království a stále znovu a znovu překvapuje svou krásou, ke které chceme svým
oděvem také přispět. Nezalekněte se podivných pohledů a uštěpačných poznámek svých kamarádů i kolemjdoucích, vezměte si
příklad z naší fotografie, prohledejte skříně svým rodičům i prarodičům a vyrazte na vandr tak, jak se sluší a patří. Jana
Brno"
Řeklo by se - normální recese, jakých v té době byly tucty. V
čem je problém? V tom, že se později v MS objevily dva odmítavé
čtenářské ohlasy:
 "V
MS č. 44/1980 vyšel v Táborovém ohni příspěvek o HOTO - hnutí
obrody trampského odívání. A hle:
Jaké bylo moje zděšení, když jsem si přečetla článek HOTO-VÁ
VĚC. Zažila jsem už dost blbůstek, ale takovou s prominutím
blbost jsem ještě neviděla. Jezdím ven od svých 16 let, byla
jsem svědkem velkých přeměn v trampingu a bláhově jsem se
domnívala, že mě už nemůže nic rozházet. Ale toto na mne
zapůsobilo jako bomba shozená do nejmírumilovnější části naší
země. Jana píše, že chtějí uctít krásu a vážnost přírody, ale
podle mne si z ní dělají legraci. Já jsem se vždycky snažila
uctít přírodu prací. Pořádala jsem různé lesní brigády, věnovala
jsem se ochranářské práci, úklidu v lesích, padla na to spousta
času, kterého nelituju. Ale nikdy by mě nenapadlo si na sebe
obléct večerní šaty a vyrazit ven jako nějaký šašek. Nechápu
Janu, jak mohla označit zelené barvy za nevhodné oblečení. To je
jako bychom šli do divadla v montérkách. Připadá mi, jako by
tito mladí lidé neměli ruce, a proto chtějí na sebe upozornit
tímto způsobem. Možná, že se mnou nebude někdo souhlasit, ale
když se to vezme prakticky, chtěla bych tuto partii vidět v neděli večer, když se vraceli. Jistě bychom hledali, které šaty
byly bílé a který smoking byl čistý. Nebo plánují vždy přespání
v hotelu? Chtěla bych vidět ty dámy v jejich vhodném oblečení,
jak šplhají do skalnatých kopců a scházejí do lesnatých údolí
právě v kraji, který tu neděli navštívili. Nebo budou pořádat
vandry jen po silnici? ZULA, Brno
Přečetli jsme si článek a byli jsme z něj mírně šokováni. Jana
mj. píše o stagnaci a nevhodném oblečení dnešních
trampů a zamýšlí se nad tím, zda je vhodné v tomto oblečení vyrážet do
přírody. Dokonce se ptá, jestli to není ostudné. Původní
tramping
 vznikal především z lásky lidí k přírodě ve snaze
porozumět jí a naučit se s ní sžívat. Tomuto účelu se postupně
přizpůsobovalo oblečení, samozřejmě ve spojení s praktičností.
Trampský oděv, aby vyhovoval svému účelu, měl by s přírodou
ladit, aby nenarušoval její přirozený řád. Nedovedeme si dost
dobře představit, jak někdo kdo chce přírodě pomáhat, se prodírá
lesem, brodí potokem nebo leze po skalách ve "společenském
oděvu". Myslíme si, že celý článek HOTO je navíc stylizován tak,
aby se mohl trampů dost dotknout. Osobně si myslíme, že
nerozhoduje, jak je tramp oblečen, ale jak se v přírodě chová a hlavně co k přírodě cítí.
SLÁVEK, DANA, KLAUN, BANJO, Brno"
Můžeme vycházet z těchto textů a v naší instruktáži o psaní humoru prakticky
vyzkoušet, jak funguje nesprávně nastavená nadsázka. Položíme si
otázky:
1. Původní článek "HOTO-vá
věc" obsahuje nadsázku, tudíž se jedná o humor.
Jak je možné, že to více čtenářů nepochopilo? Je nadsázka
nastavena příliš slabě?
2. Jsou ohlasy na článek
předem domluvené, ale jejich pisatelé neměli smysl pro humor, a tudíž
ve svých reakcích nebyli schopni nadsázku vytvořit (viz věta "já
jsem se vždycky snažila uctít přírodu prací")?
3. Jsou ohlasy na článek
myšleny opravdu vážně? A když jsou, jak tedy psát humor, jak
silná má být nadsázka, aby všichni čtenáři pochopili, že teď se
mají bavit?
Toto zkoumavé rozebrání recesistického článku z roku 1980
má jeden důležitý úkol - ukázat autorům začátečníkům, jak je
složité, pracné a hlavně nevděčné psát humor.
A to jsme teprve u nadsázky!
Pokračování příště
|
|
