Canc na uvítanou:

Bejt pastevcem, to bejvalo mý přání,

do lasa chytat hvězdy zpod oblak,

dívat se dolů z dlouhejch příkrejch strání,

jak podle řeky duní motorák...

1971

Do jubilejního stého téměř slavnostního vydání ostravského Trampa za září a říjen v roce 1998 mohl Ďáblík předložit čtenářům jakoukoli trampskou povídku. Při výběru tu čest získala povídka s Mackem a Hafíkem, a tak je na obálce časopisu s označením "TOTO JE JUBILEJNÍ STÉ ČÍSLO OD ROKU 1990" v sousedství povídky od Gézy Včeličky uvedeno prostým nadpisem

Kavče: Cestičky

Možná, že i po tolika letech dokáže tato povídka zapůsobit na čtenáře podobně, jako před dvaceti lety na Ďáblíka. Tedy možná...

Vandrácké ráno brouzdalo ve skalách tak dlouho, až si našlo pěšinku do campu T.O. Strážci skal. Usadilo se v borůvčí a čekalo, až ho někdo přijde přivítat a uvaří snídani. První, kdo na campu vstal a zamířil k ohništi, byla osadnice Rybí žábra. Ostatní členové osady se teprve probouzeli, rozhrnovali spacáky, a pod zarosenými igelity se ozýval tlumený hovor.

Ze svého ležení se vyhrabal i Péťa, který celou noc v náručí objímal rezavého psíka Hafíka a černého kocourka Macka. Hafík opustil teplou skrýš Péťova svetru a šel hledat něco k jídlu, zatímco Macek se na něm povaloval dál, protahoval drápky a mhouřil kocouří oči do vandráckého rána.

Opodál pod borovicí ležel šerif Klika a zadumaně pozoroval padající šlupičky z borové šišky, které na něj shazovala pilná veverka.

Oblíbený kamarád Džulajda byl také vzhůru. Hledal kanady a marně vzpomínal, jak se v noci dostal do spacáku, když jeho paměť končila za svitu hasnoucího slunce na prahu výletní restaurace "U ztracené ponožky".

Osadnice Dešťová kapka si půvabnými pohyby pročesávala dlouhé vlasy a přihlížela, jak se Rybí žábra snaží upravit ohniště, aby mohla rozdělat oheň. V ohništi překážel těžký dřevěný špalek, který tam někdo dovlekl za předjitřního chladu, a teď ho jen mírně zuhelnatělý nedokázala Žábra odvalit stranou, ať se namáhala sebevíc. Nakonec se rozzlobila, plácla dlaní do špalku a zvolala:

"Potřebuju chlapa!"

Její výkřik osadu vyděsil. Osadníci zapadli zpátky do spacáků a předstírali spánek, protože si mysleli, že se Žábra konečně rozhodla vybrat si některého z nich za manžela. Ne že by Rybí žábra nebyla dost půvabná. Kdyby odložila drsný vandrácký vzhled a nechala si na příliš krátce ostříhané hlavě narůst vlasy, byla by docela hezká, ale její vztah k osadníkům, podporovaný dloubanci, kopanci, škrábanci, pokřiky ve stylu " mužské nemehlo", a hlavně zdůrazněný ostřím nože, občas přiloženého na hrdlo některého z kamarádů aby poznal, že s ní to nebude mít snadný, odradil případné zájemce od zamilovaných myšlenek.

Jenom Péťa se nezúčastnil útěku do spacáků. Měl jiné zamilované myšlenky, a sice na Marušku z T.O. Kamarádi Dračích skal, se kterou se nedávno rozešel a hrozně se mu po ní stýskalo. Tak hrozně, že vůbec nemyslel na Hafíka a Macka, a ti pak museli žadonit o trochu pozornosti a jídla u kamarádů. Péťa se s Maruškou rozešel na výročním potlachu její osady, když po namáhavém odpoledním soutěžení přišel za podvečerních ohníčků, nad nimiž to v pánvích škvířilo a v ešusech bublalo, k Marušce, aby ho pohostila večeří, a Maruška mu nabídla vajíčko natvrdo. Vyhládlého Péťu to rozhněvalo a s hrozným prohlášením, že Marušku nechce vidět, dokud mu nepřinese pořádný jídlo, zahodil vajíčko do křoví. Maruška se urazila, přestala s Péťou mluvit a celý večer seděla u ohně po boku svého dračího šerifa, ve smíchu a povídání, zatímco Péťa bezmocně žárlil. Maruška žádné pořádné jídlo nepřinesla, a Péťa věděl, že žádné nepřinese, protože se ještě nenaučila vařit.

Toho vandráckého rána byl Péťa soužením po Marušce tak nešťastný, že zase zapomněl na jídlo pro Macka a Hafíka. Snídali proto s Rybí žábrou, a jak byli vnímaví a přičinliví, všimli si podivného chování osadníků. Kdykoli se Žábra zadívala do ohniště a zvolala "Tak co je? Potřebuju chlapa!", všichni zmizeli.

Macek s Hafíkem se tedy vydali za Péťou, aby jim vysvětlil, co se to v osadě podivného děje. Péťu našli čelem opřeného o strom, do něhož před chvílí v těžkých myšlenkách narazil a nevěděl o tom.

"Na co Žábra potřebuje chlapa?" zeptal se Hafík.

"Neviděli jste Marušku?" zasténal Péťa. "Nehledá mě Maruška s ešusem?"

Nechali ho u stromu přemýšlet a šli si pro odpověď k osadní autoritě. Šerif Klika začal zeširoka, nejistý před jejich nevinnýma zvědavýma očima:

"To máte tak ‑ Rybí žábra už není štěňátko nebo koťátko, prostě je to pes nebo kočka..."

Šerif se zarazil, začervenal se, a poslal Hafíka a Macka za Dešťovou kapkou, ať jim to vysvětlí, když je holka.

Dešťová kapka ohrnula nos:

"Já bych to tak veřejně nehlásala. Nejdřív musí některého nenápadně omrknout, aby věděla co a jak, a pak to nenápadně zařídit. Třeba poslat malý dárek."

Když oba zvědavci neuspěli u Dešťové kapky, skončili u kamaráda Džulajdy. Džulajda připustil, že teda Žábru možná jo, ale jen když za něho zaplatí útratu, a víc z něj nedostali.

O O O

Vandrácká neděle zabalila bágl do potrhaných mraků a táhla na nádraží do okresního města, aby ozdobena doprovodem přicházejících trampů probudila motorové vlaky a poslala je na cestu do obyčejného pondělí.

Na nádraží bylo rušno.

Hafík s Mackem se ocitli u stánku s občerstvením, kde si zrovna Džulajda koupil obložený chlebíček se šunkou. Sotva se zakousl do prvního sousta, uviděl zvlhlé prosebné oči psa a kocoura, přestal jíst a nakousnutý chlebíček jim věnoval. Potom se odebral do nádražní restaurace. Hafík opatrně převzal chlebíček a chystal se uhryznout svůj díl, když mu v tom zabránila kocouří tlapka.

"Pořádný jídlo pro Péťu," řekl Macek.

 Hafík nechápal.

 "Zpátky Marušku nebo umřít hlady," pokračoval kocour.

Hafík pochopil.

Péťa stál v koutě nádraží a nepřítomně zíral na přeplněný odpadkový koš. Hafík ho zatahal za nohavici, a když se k němu Péťa sklonil, podal mu Džulajdův obložený chlebíček.

"To posílá Maruška. Pořádný jídlo."

 Péťa vzal do ruky chlebíček, a pomalu (byl v těžkých myšlenkách přece jen dlouho) začala jeho tvář rozkvétat ke šťastnému úsměvu.

"Maruška mi koupila šunkový chlebíček!" zvolal radostně, ale hned podezíravě dodal: "Kdo ho nakousl?"

Hafík odpověděl, že Džulajda.

"Džulajda?" rozhořčil se Péťa. "To si s ním vyřídím. Okousat mi chlebíček od Marušky!"

Potom se ujistil, že ty ušpiněné otisky v bramborovém salátu nejsou Džulajdovy, a chystal se chlebíček obřadně sníst. Ale Hafík s Mackem se na něj dívali tak žádostivě, že jim chlebíček vrátil, a vyrazil hledat Kamarády Dračích skal, aby se s Maruškou usmířil.

Hafík s Mackem chlebíček nesnědli, protože si vzpomněli na Rybí žábru. Vzpomněli si, jak jim podstrkovala sušenky s vanilkovou náplní, jak je utěšovala mazlením a drbáním za ušima, když na ně Péťa zapomínal. Rozhodli se, že kamarádce Žábře splní její záhadné přání.

"Žábra potřebuje chlapa," řekl Macek. "Kapka říkala: dát dárek!"

Nevěděli komu dárky rozdávat a začali tedy u Rybí žábry. Našli ji v nádražní dvoraně, zrovna si kupovala jízdenku. Podali Žábře chlebíček a vysvětlili jí, že ten dárek posílá jeden chlap.

"Cože? " podivila se Rybí žábra a mimoděk sklopila oči na pověstné špičky bot, kterými často okopávala holeně kamarádů. Potom zavrčela "mrtvej chlap, dobrej chlap", a s poznámkou, že ten chlebíček vypadá zplihle a opotřebovaně, odmítla dárek přijmout.

"Ale to okousal Džulajda!" bránil se Hafík.

"Džulajda?" rozhněvala se Rybí žábra. "Dárek pro mě zničil Džulajda? Už teď je mrtvej."

Hafík s Mackem připlácli na chlebíček neposlušnou šunku, která jim každou chvíli padala na dlaždice a strhávala i okurku, a pokračovali v rozdávání dárku.

U jízdních řádů našli šerifa T.O. Kamarádi Dračích skal. Byl to statný zálesák, pohledný a vlasatý, ale přední zuby mu rostly trochu nakřivo. Dračí šerif byl překvapen:

"Rybí žábra mi posílá dárek, protože jsem chlap?"

"Náš šerif říká, že je Žábra kočka," doplnil Hafík. "A Žábra říkala, že potřebuje chlapa."

Dračí šerif se na nabízený chlebíček ani nepodíval, spěšně odcházel dvoranou a rozhlížel se, jakoby někoho hledal. Než se Hafík s Mackem dohodli, kterému dalšímu chlapovi darují chlebíček od Žábry, objevil se Džulajda.

"Vy to nežerete?" řekl překvapeně. "Nevadí, já to sním za vás."

Vzal z Hafíkovy tlapky chlebíček, přimáčkl neposlušnou šunku do salátu, lačně pozdvihl chlebíček k ústům, a tak ho přistihli kamarádi.

O O O

Vandrácká neděle odcházela za pahorkatinu a svým věrným, vracejícím se do velkého města, posílala do oken jedoucího vlaku červánkové pozdravy.

Hafík a Macek seděli pospolu s kamarádem Džulajdou, který zmožen pobytem v nádražní restauraci prospal celý návrat domů. Macek mu přidržoval hlavu, aby se v rytmu kol neotloukala o stěnu vagónu, a Hafík neúnavně hladil Džulajdovu ruku, aby ho potěšil v trápení, které mu nádražní restaurace způsobila. Tím Džulajda splnil osadní trest, který mu šerif Klika uložil za to, že snědl chlebíček bezbranným zvířátkům. Džulajda dostal totiž za úkol nějak Hafíka a Macka zabavit, aby necourali po vlaku a neobtěžovali cestující otázkou, na co  kamarádka Žábra potřebuje chlapa.

Vzadu ve vagóně se Péťa usmiřoval s Maruškou, a o pár sedadel dál si šerif Kamarádů Dračích skal namlouval Rybí žábru. Neodradilo ho, ani když ho párkrát dloubla do žeber a přidržela mu pod krkem ostří nože, aby si nemyslel, že ji dostane tak snadno.

Canc na rozloučenou:

"Jsem tramp a dobře vím, kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku, která je tak slabá, abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a blýská se radostí, když navečer skončím pochod a může se zahryznout do chleba. Mám popraskanou, smolou slepenou kytaru, která mě učí novým lesním nářečím."

                            - MIKI, Mladý svět, 1967

Hlavní stránka