Od pátého ročníku v roce 1975 se několik let Trapsavec nekonal, důvod odpovídal atmosféře oné doby. Ačkoli hlavní psavecká soutěž chyběla, psavci nezaháleli a pilně zásobovali svými příspěvky další literární soutěže. Podobně jako se říkalo, že každý psavec musí mít svůj plátek, tak i každá osada musela mít svou literární soutěž.  Mezi nejvýznamnější patřily "Dřevěná Huba" a "Dřevěný Totem", kterou pořádala T.O. Estacado, a "Dřevěný Šosák", patřící T.O. Slaboši. A byla i řada dalších, většinou tématických - T.O.Krtci vyhlásila soutěž horrorů, Marko pořádal několik let "Brdský pražec", Houla uspořádal soutěž k výročí narození Jacka Londona ... kdo byl z psavců pilný, mohl nasbírat hojně ocenění. Přesto všetrampský Trapsavec chyběl.

Ke znovunarození centrální soutěže pomohl Mladý svět. Honza Dobiáš zaštítil Trapsavce svou osobností a místo k potlachu dodal Junior Camp CKM v Soběšíně u Sázavy. Poněkud netrampské prostředí, ale díky za to. Nakonec - prostředí se vylepšilo tradičním totemem s lebkou, zdobeným cenami za trojboj. Jakoby ani neuběhly tři roky od posledního ohně v roce 1975!

Mladý svět, lépe řečeno jeho redaktor Honza Dobiáš, se v článku "Oheň trapsavců" k soutěži přihlásil slovy: "Přes všechny problémy s ochranou životního prostředí, ať si je připouštíme nebo nepřipouštíme, skutečností zůstává, že příroda v téhle naší zemi je tak krásná, až to bere u srdce. A tak je zcela pochopitelné, že lidé, kteří tuhle přírodu mají rádi a snaží se v ní prožít co nejvíc času a co nejpěkněji - jsou naplněni dojmy, které velice často touží sdělit i druhým. To je důvod, proč počet příspěvků, které týdně docházejí do Táborového ohně, mnohokrát přesahuje možnosti této rubriky, proč už řadu roků onen žlutý čtverec začíná básničkou, takže dohromady by to vydalo na slušnou sbírku, proč u většiny ohňů jsou tak populární soutěže v recitaci, čtení povídek, veselém vyprávění a zpěvu s kytarou, přičemž téměř výhradně jde o vlastní tvorbu soutěžících. A to byl také důvod, proč před osmi lety vznikla idea literární soutěže, kterou pak Vlasta Štefanová z Hradce Králové (řečená Briggi) s pomocí kamarádů přivedla na svět pod názvem Trapsavec. Po pěti úspěšných ročnících 1971-1975 nastala pauza (mezitím ovšem vzniklo několik dalších podobných soutěží v různých místech republiky), letos dostala přetržená tradice správný uzlík a Trapsavec se zhoupl do šestého ročníku.

Zraky psavců se upírají na Briggi. Až dokouří, vypuknou soutěže ..

Nebyl to jen Honza Dobiáš, kdo šestý ročník organizoval, pomohli další kamarádi, například Riki a Tapi vydali za pomoci Mladého světa sborníček vítězných prací z pěti ročníků, hlavní slovo měla ovšem "matka zakladatelka" Briggi. Uzávěrka pro posílání prací byla 15.srpna a vyhlašovací oheň se konal 20.října. 

Odpolední soutěže se konaly v tradičním potlachovém duchu a nijak borce nešetřily, nejvíce radosti vyvolal skok do dálky s vajíčkem v ústech (zkuste si tuhle záludnost a rovněž se pobavíte).

Tapi soutěží, úplně vpravo s úsměvem sleduje její výkon Houla

Soutěže v plném proudu - odleva:  Houla s rukama v kapsách, pod hrncem si bubnuje na hlavu Higi, s vajíčkem v ústech Honza Dobiáš a na konci vpravo s víčkem od ešusu je básník Pedro

Za chvíli začne seminář. Copak se zase porotě nebude líbit? Povídky nebo básničky nebo snad bylo příliš gramatických chyb?

Po soutěžích se rozveselení psavci slezli do táborové klubovny, kde za praskotu ohně v krbu propukl seminář. Hlavní slovo měl Sint, který po vítězstvích v minulých ročnících postoupil do poroty, a to právem. Právě ukončil vysokoškolská studia, jeho diplomová práce byla zaměřena na trampský slang, a začal pracovat v Ústavu pro jazyk český. Literatura se stala jeho životním údělem. Sint začal tím, že "ztrhal" svou vlastní báseň "Jacku Londonovi", oceněnou prvním místem v r.1972 (básnička je ve výběru na www.sdruzeni-avalon.cz). Nazval ji "klišé" a "křečovitou" a doporučil, že takhle se psát nemá. Přítomní psavci ovšem nesouhlasili a báseň "Jacku Londonovi" proti výtkám bránili, byť výtky pronášel sám autor.

Hlavním tématem semináře byla délka příspěvků. Rozsah byl totiž stanoven na 35 řádek strojopisu. Povídkáři v čele s Houlou a Cimburou  se sjednotili pod heslem, že na 35 řádků lze napsat anekdotu, ale nikoli pořádný Příběh. Obhájci stanoveného rozsahu zase hájili porotce a posluchače u ohně, aby se čtením dlouhých příspěvků příliš neunavovali. Oháněli se laciným tvrzením, že dobrému psavci na dobrou povídku 35 řádek stačí!

Na obrázku přemlouvají psavci Briggi, aby omezení délky příspěvků bylo zrušeno (vpravo Cimbura). Briggi se tváří odmítavě. Přesto se do dalšího sedmého ročníku v roce 1980 mohly posílat povídky v libovolné délce, což způsobilo, že Zlatého Trapsavce získal "Džbán plný duhy" - nejdelší příspěvek, jaký kdy v Trapsavci zvítězil! Dodnes pamětníci vzpomínají na čtení jeho přibližně šesti stran v noci u trapsaveckého ohně.

Do šestého ročníku soutěže bylo posláno celkem 187 příspěvků, z toho 45 povídek. Kategorie byly dvě, začátečníci a pokročilí. Poměr mezi nimi byl zdravý; stejně příspěvků od "ostřílenců" i od těch, kteří se v budoucnu "ostřílenci" stanou, čímž o  dnešní kvalitu a budoucnost  příštích ročníků soutěže bylo postaráno.

Logem a symbolem šestého ročníku byl linoryt od Rolfa se spícím trampem. Tenhle linoryt byl velmi oblíbený, samozřejmě byl použit i na sborníček vítězných prací z toho roku.

Porota šestého Trapsavce byla skvělá, ale vyhlášení výsledků soutěže se bohužel většina porotců nemohla zúčastnit. Porota byla ve složení: Kapitán Kid, Georgína, Honza Dobiáš, Tomáš Axman a básník Jaroslav Holoubek. Uspět před takovou porotou bylo obtížné.

V Soběšíně se opakovala výstava kresleného humoru. Náš kreslený humor s Tomem se připojil k Trapsavci pod záminkou, aby si mohli psavci na chvíli od literatury oddechnout a prohlížet si i něco jiného.

Za setmění se zapálil oheň, četlo se, zpívalo, hrálo (k ohni přijeli chrudimská Chrpa a Vorvani, hradecká Peronka a pražská Sázava), rozdávaly se keramické ceny. Při recitaci Zlatého Trapsavce, což byla báseň "Cesty" od Tapi, mnohým zatrnulo nad jejím silným citovým nábojem. Tahle báseň patří spolu s dalšími Tapininými dílky do zlatého fondu Trapsavce...

Ceny za povídky a básničky si od ohně odnesli většinou známí autoři, Kutloch, Cimbura, Johny, Řešetlák, Petra Hedvičáková a Houla dokonce dvě. Jako hvězdičky, co proletí nad hlavou a zase zmizí, zazářily v tomto ročníku dvě povídky od Rebel z Prahy.

Vítězství "Cest" se mohutně oslavovalo do rána. Říjnové ráno nad Sázavou bylo věru hodno básníka ... zpěv a veselí provázelo psavce až do lokálky, kde bodrý průvodčí nevydával jízdenky, ale požadoval peníze na pivo. V Čerčanech na nádraží se psavci rozjeli do všech stran a šestý Trapsavec skončil ...

Celý jeden "Táborový oheň" v Mladém světě byl věnován Trapsavci a vítězným pracem.

Vítězné "Cesty" od Tapi si na internetu žijí vlastním životem. Zkuste zadat do vyhledávače první verš "Jsou lidi, kterým volnost stačí jen na úrovni vlastní cely" a vypadnou na vás různé zdroje, kde se tahle báseň nachází. Pod jedním takovým zdrojem je dokonce jako autor uveden "anonym". Tapininy "Cesty" zlidověly ...

Legenda o Tapi a spartách

Ať si kdo chce říká, ať si kdo chce vysvětluje jak to bylo, v mém deníčku je z trapsaveckého ohně v roce 1979 zapsáno zcela jasně: "Vokoun se vysmívá Tapině, že o sobě říká slavná." Bylo to tedy v Soběšíně na šestém Trapsavci, kdy Tapi na zastávce ve Vranicích vítala příchozí psavce otázkou: "Já jsem ta slavná Tapi, co píše do Mladého světa. Máte někdo Sparty?"

Sama Tapi se po více než třiceti letech k této události vyjádřila na www.folktime.cz:

Já to teda na sebe prásknu.
Na jednom Trapsavci, který se konal v Soběšíně, jsme čekali na nádraží na příjezd dalších lidí. Bylo nás tam patnáct nebo i víc, byla naprostá tma, zima a vlak nejel. Tak jsme stáli a kouřili. I já jsem v tu dobu byla kuřák, ale zas ne takový, abych si kupovala cigarety. Někdo ve tmě zasomroval, tak jsem se přidala. Obdržela jsem cigáro, ale Fenik vedle mě zklamaně řekl: "Hm, startka. To musíš jinak! Musíš hlasitě zvolat: Já jsem ta slavná Tapi, dejte mi někdo spartu!" V tý euforii jsem to použila a fakt, sparta ke mně doputovala.

No a potom, jakmile se v Mladém světě objevil článek o Trapsavci, hned vedle něj byl ještě jeden od Vokouna, který tohle popisoval jako svůj první (a nejspíš dosud nepřekonaný) zážitek z Trapsavce. Hned to věděla celá trampská veřejnost a kam jsem přijela, tam mi to všichni připomínali.
Nejmín pět let dost hustě, ale i dnes jsem se toho, jak vidno, nezbavila. Kdysi to bylo aspoň praktické, človek často přišel ke spartám, ale dnes, když nekouřím, tak co s tím? Leda bych si to dala jako epitaf ...

Vokounův příspěvek byl zveřejněn "Táborovém ohni" v rubrice "Zvěsti" takto:

"Trapsavec byl nádherný, ale nejhezčí bylo přivítání na nádraží. Jedna z organizátorek, Tapi, nás přivítala slovy: "Já jsem ta slavná Tapi, dejte mi někdo spartu," sdělil této rubrice plzeňský Vokoun.

Jednotlivé výroky se podle podání poněkud liší, ale význam zůstává stejný. Věta tak vstoupila do života psavců, že jsem ji, což přiznávám, mnohdy  použila sama, ale v pozměněné podobě: "Ahoj, já jsem to slavné Kavče, co píše do Mladého světa. Kde se tu dá sehnat kafe?"

Obrázek kouřících zvířátek nahoře nakreslila Rebel

Na Trapsavci 1979 došlo k mnoha událostem, novinkám a změnám. Jedna za všechny - Houla opustil nepohodlí trampského zavazadla a začal jezdit s turistickou krosnou ... ale i toto zavazadlo bylo ozdobeno vodítkem a košíkem pro psíka Máslo.

Populární Čára

Pokud byl na nějakém potlachu Čára, o zábavu bylo postaráno. Čára jako rozený bavič dokázal  povzbudit pozornost tlachovníků i při hodně dlouhých  nocích u ohňů. Na tomto Trapsavci skončil program brzy, a tak Čára uspořádal improvizované divadelní představení o Popelce. Sám byl Popelkou, Česílko staticky přisluhoval jako princ a Buldok předváděl macechu, belhající o berli a volající  "mrcho, mrcho!" Jenom tohle stačilo, aby přítomní psavci do rána neusnuli.

Čára je divadelník od přírody,  jeho "kolenové" divadélko bylo proslavené. Na kolenou měl namalované obličejíky a lýtka oblečená do "panenkovských"  kostýmků. Nejoblíbenější scénkou byl "striptýz", kdy Čára v ladném tanečním pohybu své mužné lýtko za veselého řevu přihlížejících ze šatiček odhalil.

Čáru jako tanečníka s koleny můžete vidět  v  českém filmu Juraje Herze "Křehké vztahy" z roku 1979 nebo ve filmu Tomáše Vorla "Kamenný most" z r.1996.

Camradlo z ohně

Canc na rozloučenou:  "Ještě grošák Den poržává na pasece, ještě klepe kopyty do pařízků, ještě ohlávkou pocuchává břízku, ale už pěšinami na louku neuteče. Až začne kytara hrát, půjdeme hřebelcovat." - Lubomír Jantač, báseň "Až začne kytara hrát", 1.místo poezie pokr. 1979

Hlavní stránka