Únor

 

 2014

 

 

Hlavní stránka

 

 


 

 


Popisovaná místa v PR Hruboskalsko jsou dostupná na trasách turistických značek. Netřeba vstupovat mimo cesty.


 

 

Hruboskalské

pěšinky

 

patří do

autorského

magazínu

RODOCAPSA

Provozuje a píše

Jaroslava Šálková

humorné povídky,

detektivní příběhy

s Olivou Foglovou,

čtení pro paní a dívky,

kreslené vtipy,

rady pro začínající povídkáře

a jiné

(volně ke stažení)

 

 

 

 

Citát na uvítanou:

" Každá ústní paměť je pro minulost každého národa veledůležitá,

neboť jesť to ohlas dějin jeho, upomínka dědičná s prapraděda na

prapravnuka přecházejícího. Jak pak teprve místní názvy co zřejmý

svědek někdejších sídel jeho!" 

                                          - B. Jelínek, 1893

Prachovna v prachu oděná

Tohle rozlehlé skalisko schované v lese proti zámku Hrubá Skála potkal stejný osud, jako Národní muzeum na Václavském náměstí. Silnicí bylo odděleno od návštěvnického ruchu a tím odsunuto mimo zónu turistického zájmu. Kdyby u jeho paty nestála informační cedulka, snad by nikoho nenapadlo vydat se strmou pěšinkou vzhůru na vrchol. Přitom je to místo zajímavé, tajemné a s krásným rozhledem ke Kozákovu - kdyby Prachovna návštěvníky nezaujala, která jiná skála by to dokázala?

Prachovna je historická a romantická. Už v polovině výstupu  procházíme pod hluboko převislou stěnou, o které V.Durych píše ve svých cestovních črtách z Českého ráje: "Zdá se jakoby ta skála byla začarovaná, a jako by to byl nějaký ten panoš, který zaklet byl mocným černokněžníkem z pohádky: "Dlouhý, Široký a Bystrozraký", - právě v tom okamžiku, když padal přes práh. Kletba černokněžnikova, proměnivši vše jedním oka mihnutím ve skaliska, učinila, že i panoš nedopadl, ale zůstal v posici nakloněné." Projdeme tedy pod "spícím panošem" a dostaneme se k vytesaným schodům. Ne ledajakým - podle živé pověsti je dal zhotovit Jan Žižka při obléhání, aby si mohl protější hrad prohlédnout z výšky a promyslet dobývací strategii. Práce na vytesávání schodů se mu zdály pomalé, tak se na zdlouhavé kameníky rozhněval a osobně zhotovil  poslední schod, aby jim ukázal, jak se to dělá. Když se velký vojevůdce dostal na vrchol skaliska, seznal, že hrad je díky své poloze na vysokém pískovcovém masívu stejně nedobytný jako Kost, zvolal "Kost patří psu, a Hrubá Skála čertu!" a odtáhl se svými věrnými někam jinam.

Na vrcholu skály zůstala na tuto událost upomínka - reliéf hlavy trocnovského hrdiny, kalich a výklenek. Tedy pokud to je hlava trocnovského hrdiny... V průvodcích pro návštěvníky skalního města z 19. století jsou pasáže o Prachovně ve smyslu úchvatného rozhledu na zámek, najdeme v nich zmínky o kamenných schodech, i o Žižkově pověsti, ale ani slovo o reliéfu. To přivolává domněnku, jestli se v souvislosti s kalichem (nikoli s palcátem, jak by se na velitele vojsk slušelo) nejedná spíše o památku na Mistra Jana Husa, vytesanou vysoko nad krajem v roce 1915, kdy po celých Čechách vznikaly různé podoby pomníčků při příležitostí výročí 500 let od Husovy smrti. Vznik reliéfu by se snad dal odvodit z poněkud nečitelných letopočtů, umístěných jednak v kalichu, jednak v rámečku poblíž. Podobný pomníček s kalichem je na skále Hlavatici, rovněž vysoko nad krajem. Pro domněnku o Janu Husoví hovoří kostelně lomený rám, profil hlavy, vousy i vlasy (tak byl Jan Hus zpodobňován na mnoha obrazech, zatímco Jan Žižka býval malován "ánfas"), ve výklenku jsou stopy po svíčkách, tudíž po jistém duchovním rozpoložení, které by se asi k vojevůdci nehodilo, velká vyrytá písmena JHm vedle výklenku, a především skutečnost, že hlavě chybí páska přes levé oko.

Proti domněnce vystupuje jen pokrývka hlavy, vypadající jako přilba válečníka. Ale ani to není jasný důkaz nakloněný Žižkovi, může to být solideo, kulatá čepička, kterou nosili a nosí kněží spolu s klerikou, a Jan Hus ji samotnou nebo pod biretem jistě nosil.

S konečnou platností se dá těžko určit, kterého českého velikána měl autor reliéfu na mysli. Pověst o schodech nahrává  osobě Jana Žižky, ale pomyslné propojení dvou významných vyhlídkových věží tvořící mystickou klenbu husitství vysoko nad všemi katolickými světci, kterým byla za Valdštejnů svěřena ochrana okolní krajiny, dává zase hlas Janu Husovi. Těžko rozhodnout...

Dalším tajemstvím Prachovny je její název. K této skále směřovaly dva jediné přístupy k nejstarší podobě hradu, to je "Gotická cesta" a v roklích skrytá "Panská procházka". Pokud skála tvořila vchod do ohrazeného prostoru na skalním ostrohu, kde je dnes parkoviště, mohla být "prahem". Z toho se dá odvodit název o hodně později postavené dřevěné strážné věže "Prahovna" a posléze Prachovna. Nebyla by v Čechách sama, kdo získal název tímto způsobem. V turistických průvodcích se běžně uvádí, že název této osamělé skály pochází z doby, kdy se v dřevěné věži skladoval střelný prach. Tomu je těžké uvěřit, když víme, jak přísná bezpečnostní pravidla mělo skladování střelného prachu ve zděných prachárnách ve vojenských pevnostech. Kromě toho pověstné hruboskalské bouřky by si jistě nenechaly ujít ohňostroj, jakým  by mohly potěšit osazenstvo zámku jen prostinkým šlehnutím blesku do dřevěné stavby skrývající soudky s prachem. Pokud název Prachovny nepocházel z "prahu" ani z prachu střelného, mohl  vzniknout podle oblaků prachu písečného, do kterých se skála jistě halila v dobách, kdy si rušné prostranství plné povozů před zámkem (stával tu hostinec) mohlo o asfaltu nechat jen zdát.

Zbývá ještě připomenout, že Prachovně se také říká "Skála loutkářů", dříve i "Skála komediantů". Nad silnicí v místě vylomených balvanů jsou ve skále vytesána jména celé dynastie loutkářů Meiznerů a Rumlů. Neví se přesně, jak vznikla tradice rýt jména projíždějících loutkářů do stěny před zámkem, ale zřejmě to bylo míněno jako vděčná památka na vrchnostenskou přízeň, která loutkářům dovolovala pořádat na zámku svá představení. Loutkáři byli součástí slavných josefských poutí, pořádaných před zámkem. Mezi rytinami celých generací loutkářů by mělo být i jméno Jiřího Trnky. Na jaře, kdy na stromech není ještě listí, a v dopoledním čase jsou rytiny loutkářů dobře osvětlené od východu a z parkoviště se dají pohodlně fotografovat. Mezi cedulkami loutkářů romanticky hravě působí rytinky komediantských bubínků.

 

Z vyhlídky na Prachovně je nádherný rozhled do kraje, a především

 na krásnou středomořskou architekturu hotelu Štekl.

 

 Zámecká vzpomínka na renesanci

Po rodu Smiřických, kteří na Hrubé Skále přestavěli hrad na renesanční zámek, se zachovala překrásná sgrafita na průčelí  budovy vnitřního nádvoří. Nad sgrafity ve tvaru psaníček jsou mezi okny útržky výjevů ze života šlechty šestnáctého století, v pásu nad okny můžeme vidět podobizny majitelů zámku, a velice zajímavé rostlinné a figurální motivy plné symbolů. To byl možná důvod, proč byla za Valdštejnů sgrafita přetřena a po staletí schována pod nátěrem.

Při opravě zámku za Aehrenthalů se sgrafita zase objevila. Traduje se, že pan baron vyhlédl z okna prvního poschodí do nádvoří a všiml si, že pod římsou je oprýskaná omítka. Když ji odloupl, objevil se obraz. Jak prozrazuje nápis RENO a letopočet MCMXXV, v roce 1925 byla sgrafita opravena a dodnes zdobí zámek. Jiný příběh zase vypráví, že pan baron hleděl při přestavbě zámku z okna a sledoval, jak dělníci strhávají na paláci omítku. Najednou se pod ní vynořily obrazy. Pan baron na dělníky zavolal, zastavil práci, a sgrafita byla zachráněna.

Výjevy mezi okny znázorňují válečné motivy, lesní zákoutí se skalami a s loveckými psy, a krásnou dámu v renesanční róbě italského střihu.Vedle dámy je část erbu Smiřických. Opravdu pozorný pohled si zasluhuje jeden z lesních výjevů, kde je zcela otevřeně zobrazen zděný vchod tajné chodby, vstupující divokým lesním porostem do pískovcové věže poněkud rozsochatého tvaru, a skrytý za odvaleným balvanem. Zdá se, že na vrchol oné věže vedou schůdky. Skoro by se chtělo říct, že stačí s náčrtkem oběhnout Skalák, najít příslušně rozeklaný pískovcový útvar, a hruboskalská tajná chodba spojující zámek s Valdštejnem a Turnovem bude na světě.

Velice zajímavý je poslední obraz, na němž si v krásné zahradě dvě lvice  hrají s míčem. Ale při delším pozorování se zdá, že lvice chce kámen, kterých má u tlap ještě dostatek, hodit na hlavu někomu, kdo právě prochází po nádvoří. Druhá lvice, ta není příliš vidět, jí v tom pomáhá.

V pásu sgrafit nad okny se objevují především podobizny příslušníků rodu Smiřických, muži v renesančních baretech a kloboucích, uprostřed je manželský pár majitelů v honosném oblečení. Z květiny, která znamená krásu a hojnost, jim dítě podává rodícího se zajíce, symbol plodnosti. Ovšem od vedlejší podobizny staršího muže v klobouku naopak dítě zajíce odnáší, což je jinotaj docela výmluvný, zvláště když muž zírá jako do zrcadla do tváře rozjíveného starého čerta. Na dalšího člena rodiny se vrhá do jeho obrazu rozlícený drak, jiného člena rodiny v baretu a mladšího věku ukazují dva lesní mužíčci posmutnělým květinám. Možná to byl některý z příslušníků rodu, který zemřel v mladém věku. Smiřičtí z Hrubé Skály trpěli tuberkulozou.

Pás pod okny zaplňují navzájem se pošklebující lesní mužíčci a démonci s hlavami zvířat. Nejvíce je tu přilétajících ptáků v podobě kavek, kterých bylo i v šestnáctém století ve skalním městě jistě dost. Kdyby by to byli jiní ptáci podobní kavkám, nebyla by to zrovna šťastná symbolika.

Pokud návštěvník vstoupí na nádvoří zámku (a doufejme, že to bude stále možné) obvykle neví kam se dřív podívat, aby oku něco pěkného neuteklo. Přednost má vyhlídka do kouzelné krajiny, ale ten druhý případně třetí pohled by si nádherná sgrafita po Smiřických jistě zasloužila.

 

 

 

Záhadná malůvka

u Arboreta

 

S ledabyle vyškrábanými nápisy bez důležitého významu si pískovce vždycky uměly poradit.

Stalo se to i stěnce ruských jmen. Vydržela na skále při cestě do Arboreta zhruba osm let, dokud se nevytratil první nápis, nápadný veliký RUSTAM.

 

 

Zmizením RUSTAMA se znovu odkryla  vyrytá malůvka, možná z časů kolem r.1840, kdy se stavěla "skalská silnice", a byla potřeba vyjasnit majetkové poměry. Je to tedy katastrální značka zachycující pomocí šipek rozdělení pozemků v okolí. Podobně je na balvanu v Jezírkách vyrytý nákres přilehlých pozemků.

 Základem obrázku je katastrální křížek, před ním písmeno "B", možná iniciála majitele. Od křížku vedou dvě "tlusté" šipky, horní k čís.kat. 9, dolní k čís.kat. 8. Směr šipek odpovídá rozložení parcel kolem silnice. Je tu směr do bočního údolí (ostatně za devítkou je údolí naznačeno) a loučka podle cesty. Tady někde měli chalupu Vrabcovi (zbyl po ní chlívek vytesaný do skály), a pokud by autor rytiny popletl jméno na Brabec, mohli bychom mít pěknou připomínku na Aničku Vrabcovou, milenku K.H. Máchy. Kdo ví, třeba to opravdu popletl?

 

 


 

Hruboskalský značkovník

 

Není snad výmluvněji a názorně ukázáno, jakým směrem se ubírá turistické putování. Pěší značka je zrušena a zamalována, cestu zabraly dvě cyklostezky.

 


 

 

Citát na rozloučenou:  "Ne bez žalosti třeba poukázati, že u nás poměrně málo se cestuje po krajinách domácích. A přece jest cestování nejmocnějším činitelem moderní vzdělanosti. Čistý vzduch horský, aesthetický názor přírody, nové dojmy, čilejší styk s lidmi, vše to přispívá k utužení ducha i těla k sesílení sebevědomí jednotlivce i celého národa." 

  - Bohumil Bauše, 1885

 

Hlavní stránka