Hlavní stránka

 

červenec

 2008

 

 

Trapsavecký deníček

je rubrika autorského

magazínu pro trampy,

tuláky a lesní víly

RODOCAPSA

provozuje a píše

Jaroslava Kavče Šálková

humorné povídky,

detektivní příběhy

s Olivou Foglovou,

kreslené vtipy,

rady pro začínající povídkáře

a jiné

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Canc na uvítanou:

 

"Ráno zvědavě nakoukne do spacáku

ozve se budíček rozkřičených ptáků

do prošitých čtverců zamáčknou sen

oči se proběhnou v koridoru mraků

trhnutím zipu vítám den"

                  - z básně "Ráno pod širákem", neznámý autor

 

Povídka: "Čekání na vlak"

 

Ringle Kid napsal kamarádce Brusince dopis, že na ni bude čekat v sobotu večer u zrychleného vlaku od Prahy a potom budou razit  motorákem na vandr.  Brusinka neodpověděla. Z jejího mlčení se dalo soudit, že na Ringle Kida zapomněla a přece jen se přiklonila k tomu frajerovi z T.O. Black Boots, který nosil opravdové zahraniční rifle, a to na rozdíl od Kida, jenž oblékal texasky tuzemské výroby. Ale Ringle Kid neváhal a v určenou hodinu trčel jako přilepený u kolejí na nádraží okresního města, aby čekal na zázrak.

Vlaky přijížděly a odjížděly, míjely Kidovu lavičku, tak jako trojstěžníky míjejí opuštěný ostrov, a naděje na Pátka (lépe řečenou Pátkovou) nikde. Na nástupišti se motal opilý stařík v modré nádražácké uniformě. Když ho málem porazil lokotraktor a strojvůdce z kabiny zahrozil, rozhodl se opustit kolejiště a zamířil ke Kidově lavičce. Spustil se na ni s povzdechem znaveného člověka  a otočil se na Kida, který choval na klíně kytaru.

"Hele, muzika! Zahraj nějakou veselou!"

"Neumím hrát," zavrčel Ringle Kid. Jasně, že neuměl, ale když už nevlastnil pořádné tele ani rifle z dovozu, pomáhal si ke trampskému stylu alespoň kytarou na klíně.

"Neumíš? Tak proč to s sebou taháš?" zlobil se stařík. "Tady máš pětku a hraj!"

Násilím vrazil Kidovi do dlaně starý výherní los. Ringle Kid moudře přehodil výhybku:

"Vy děláte na nádraží?"

"Co dělám? Nic nedělám, jsem v důchodu!"

"Tak proč nosíte tyhle šaty?"

Stařík odpověděl:

"Hlídám, jak si dráha považuje dodržování jízdního řádu. Dneska měly tři spoje zpoždění! Tak jsem jim to nandal, aby si hleděli pořádku."

Z modré uniformy vytáhl primky a zvolal:

"Už tu měl bejt pražák! Já zas na ně vletím. A to žena říkala, že se nemám rozčilovat."

Ringle Kid mlčel.

Stařík ho pošťouchl:

"A já to uhod! Přijede ti pražákem holka, že jo? Že mám pravdu?"

"Žádná nepřijede. Nemám ty správný džíny a nemám ani tele," svěřil se Ringle Kid a v jeho hlase zněl smutek. To byla pravda. Jediné, co mohl začínající trampířce Brusince do vandrácké výbavy nabídnout, byl nevhodný ruksak po dědovi. Stařík se tvářil nechápavě, ale soustředěně. Potom z něj vypadla skvělá rada:

"Kup holce rum a mně taky!"

V té chvíli se na třetí kolej nečekaně přihnal vlak od Prahy. S důrazem a rachotem, jak se sluší na zpožděný zrychlený spoj. Nádraží se stejně rychle začalo plnit davem, který vystupoval z vagonů a pospíchal k východu z nádraží.

V tom davu Ringle Kid vidí hlouček trampů, v čele se nese dlouhán v zahraničních riflích, s domovenkou T.O. Black Boots, s teletinou frajersky přes rameno. Za dlouhánem se řadí jeho osada a vzadu Ringle Kid zahlédl natupírovanou dívčí hlavu. To je Brusinka! Brusinka má na zádech tele zářící novotou a drží se pěkně zpříma. Vykračuje si za dlouhánem z T.O. Black Boots, a Ringle Kid se sesychá do lavičky s touhou, aby nebyl  vidět. Na ústup je pozdě. Ale Brusinka mění směr, najednou stojí u Kidovy lavičky a říká:

"Kdy nám to jede?"

"Cože?"

"Prober se, Kide, jedeme spolu na vandr nebo ne?"

Ringle Kid se vzpamatoval. Vyskočil, objal Brusinku, až jí tele spadlo, a volal, no jistě, už nám to jede! Brusinka do jeho objetí zamumlala:

"Všiml sis, Kide, že mám nový orig tele? Sehnali mi ho kamarádi z Black Boots."

Ale Kid už tohle nevnímal - hlavně, že dlouhán se svou osadou zmizeli v hlubinách nádraží. Ringle Kid tedy popadl Brusinku, její tele, svůj ruksak po dědovi a hledal příslušné nástupiště s motorákem.

Stařík v nádražácké uniformě klopýtal po pražcích a vykřikoval:

"Řeknu výpravčímu, aby tvůj vlak pustil na čas! Já už na to dohlídnu!"

"Díky!" odpovídal Ringle Kid do dunění motorů. "Máte u mě toho ruma!"

 

                                                                     1976

 

 Domovenka, nůž a tele

 

.. dělá na první pohled opravdového trampa, to ví každý. Tele už na zádech trampířů není vidět, zavrhli tohle stylové zavazadlo, které v šedesátých letech slavilo svůj comeback, když si předtím odsloužilo své ve vojenské výbavě.

Nosit tele na vandr nebylo tak jednoduché. Kdo se s ním chtěl frajeřit, musel leccos překousnout. Například se nedá říci: "Nosím tele, protože se do něj hodně vejde." Do telete se nevejde zhola nic.

Byl to tak obrovský problém, že v roce 1971 o tom vyšel v Táborovém ohni Mladého světa článek "BALÍME TELE", jehož autorem byl Olda:

Článek radil začínajícím trampům, jak teletinu řádně zabalit. Nebo lépe řečeno - jak provést obřad, zvaný balení telete. V článku se praví:

Balení telete je obtížnější než balení usárny - pochopitelně máme na mysli tele vzorně sbalené, nikoliv vyboulené a deformované na rozličných místech, jak je často vidět u méně pečlivých kamarádů.

Jelikož se v těch dobách hodně jezdilo s obyčejnou dekou, neboť spacáky byly příliš drahé, první rada se týkala "dekového" balení:

Nejdřív do dolní části, kterou tvoří jakási pevná kapsa, napevno napěchujeme buď šatstvo, nebo do pevného balíčku sbalenou deku. Na tento základ pak už můžeme podle libosti stavět ostatní součásti výstroje. Pak celou sbalenou část i s kapsou překryjeme např. složeným svetrem a sepneme postranními "křídly". Část výstroje nebo jídla můžeme dát i do kapsy na příkopu teletiny.

Pokud si tramp pořídil vatovaný spacák, už mu bylo hej, kromě chvíle, kdy ho v jeho tuhosti, neforemnosti a velikosti rozložil vedle maličkého telete. Ale Olda dobře radí i v tomto případě:

Balíme-li spacák, je situace složitější. Teletina na něj není dvakrát stavěná a při častém balení spacáku brzy praskají švy. To je hlavní nevýhoda - chcete-li mít sbaleno dobře, nevejde se vám do telete o moc víc, než se tam vešlo vojákům I. a II. světové války. Je tedy výhodnější balit spacák tak, jak je zakresleno na obrázku:

Oldův postup je ten nejlepší, jenomže balení spacákem nekončí! Je potřeba zabalit celtu, nejlépe do bandalíru kolem telete, dále igelit, ledviňák, ešus, baterku ... co nešlo navěsit na tele, skončilo ve žracáku. A tak někteří měli žracák nacpanější než tele.

Olda svůj článek končí hezkými slovy:

Snad těch pár rad napomůže tomu, aby ze zad trempířů vymizela mnohdy hrůzně zdeformovaná monstra, svědčící jak o malé zkušenosti, tak o nedostatku smyslu pro krásu - což u milovníků přírody jaksi nejde dohromady.

Horlivě souhlasíme s Oldovým názorem a jen litujeme, že se do tohoto sloupku nedaří najít obrázek telete pěkně sbaleného. Na starých fotkách s telaty nacházíme jen samá "monstra", trčící igelity, plandající celty, ešus nakřivo - jo, to byly časy ...

 

Nejen tele a usárna ...

 hrají prim na vandrech - zapomněli jsme na šikovné kutily. S laskavým souhlasem majitele k pořízení fotky uvádíme trampské podomácku zhotovené zavazadlo, které nás nadchlo všestranným použitím.

Každý potřebný předmět má na  vaku svou kapsu nebo našité pouzdro - viz detail:

Všimněte si, že majitel a tvůrce v jedné osobě nepotřebuje žracák. Maskáčový vak pobere všechno, včetně oblíbeného papouška, kterého kamarád neměl to srdce nechat doma a vzal ho s sebou na vandr.

Tenhle papoušek není po zranění schopen letu, takže může cestovat volně na báglu. Může si kdykoli zobnout. Pod papouškem je trochu vidět další detail - okapová rourka pro odtok dešťové vody a horní kapsa ze zipem. 

 


 

 

V roce 1976 uplynulo sto let od narození Jacka Londona. Rudan napsal článek do Obrany lidu, Mladého světa a Mladé fronty, a Houla na Londonovu počest uspořádal soutěž dobrodružných povídek.

Soutěžilo celkem 20 povídek od 12 autorů. V porotě byli pořadatel Houla, M.Novotný z Pionýrské stezky, Balcar, a básník Marko.

Povídka "Čekání na vlak" získala druhé místo za povídkou "Štěně" od Aleše Pejchala z Prahy. Třetí byla povídka "Dechem staletí" Milana Jelena z Třeště.

 

 

Hlavní stránka